Hromadné - Nejdřív pod křídly Draka a teď pod těmi démonickými! - část 1.

(Svatyně Izumo-Taisha)

Gackt, Hide

Ten den se přiblížil rychleji, než by si kdy byl ochotný připustit. Možná to bylo tím, kolik práce měli a možná to bylo proto, jak se ho ve svém podvědomí snažil oddálit. Mirai byla stále v bezvědomí, její stav se nepohnul ani jedním směrem a tak ji nechávali dál na přístrojích a sebe v naději. Uruha podnikal všechny kroky, které si spolu slíbili, zatímco on sám pozval všechny významné představitele rodin Yakuzy ve městě. S mnohými z nich musel na velmi riskantní schůzky a také musel mnohé obětovat, darovat nebo odpustit. Jednání s lidmi Rudého draka se ujal Sugizo a to byl okamžik, kdy se Uruha vydal v jeho stopách, aby zjistil, jak se věci mají. Dnes, pokud se na to najde prostor, nebo večer, se od něj dozví, jak to dopadlo. Bál se o něj, nechtěl, aby jim padl do rukou nebo aby se mu něco stalo po cestě, ale jeho Páv si poradil a neexistovaly zprávy z města o tom, že by byl kýmkoliv viděn. 
Ju-kenovu rodinu si nakonec hodlal podmanit celkem snadno. Nepřikázal mu to, dal mu na výběr, ale odmítnout Gacktovu nabídku bylo to samé jako namalovat si na záda terč. Jednoduše jim sdělili, že jsou se službami jeho rodiny tak spokojeni a tak ohromeni zprávou, že adoptovali syna, že by byli velmi poctěni, kdyby se mladý Kaoru učil rovnou v Gacktově domě. Od těch nejlepších přece… Neznamenalo to, že by u nich žil, ale byl by pod jejich dozorem, částečnou kontrolou a mohli by ho zmáčknout, kdykoliv by chtěli. To muselo pro začátek stačit. Později, až na to bude prostor, může Uruha přijít s mnohem ďábelštějším plánem. 
Aoiho s Inoranem nakonec vystopovali a skutečně pozvali, tak, jak Uruha nenásilně navrhoval. Nedostali od nich ale žádnou odpověď. Gackt ji ani nečekal. Labuť neměla jediný důvod se vracet a cokoliv jim oplácet, kromě toho si mohli myslet, že je to past na ně, i když to po letech nedávalo smysl. Nejspíš by se na ně díval jako na přízraky, kdyby se tu ocitli. Určitě se plavili někde v Karibiku a měli celé Japonsko rovnou u zadních partií.
Svatyně Izumo-Taisha byla připravena, široko daleko nebyl jediný civilista a prostory byly vyklizené pro jejich potřeby. Samozřejmě sem dopravil obrovskou zásobu munice, neskutečné množství mužů, kteří celý prostor hlídali a mátli policii, aby po nich nešla a komisaře zmáčkli po svém. Však toho pro něj Gackt taky hodně udělal, aby dnes zavřel oko a Čínu tady nechtěl ani on. Okolo budovy stály hlídky, byly i daleko na cestách, které sem lesem vedly a uvnitř bylo i mnoho obsluhujícího personálu. Vzájemně se poznávali podle drobných odznáčků. Ti, kdo se neúčastnili jednání, měli na sobě obleky, ti důležití přijeli v tradičním. Gacktův oděv byl černorudý, tak jak se slušelo na Krále Démonů a taky to byly barvy někoho, kdo se chystá do boje. Osobně stál rovnou pod vchodem do svatyně a vítal všechny, kdo dorazili. Limuzína střídala limuzínu, až dokud se neobjevila ta jediná, kvůli které mohlo všechno selhat. Na její kapotě byl namalovaný obrovský a děsivý rudý drak. S tímhle autem nikdy nejezdili po městě jen tak, když nechtěli být viděni. Dnes to bylo jiné. Gackt se dlouze nadechne, sevře čelist a ze všech sil se snaží držet neutrální výraz, když Hide vystoupí.
Jeho oděv je temně rudý, stejně jako vlasy a není sám. Hned za ním vystupuje i Reita a ke Gacktovu překvapení také jeho dva synové. Vzal je na jednání. To znamená, že už je učí. Drakův výraz je nic neříkající, když stanou tváří v tvář, zatímco Reita se drží za ním a pod křídly má oba chlapce. Projeví si vzájemnou úctu úklonami a pozdravy a pak ho nechá projít dovnitř. Přišel… Gackt zase dlouze vydechne a pokračuje v uvítacím rituálu. Hide projde dovnitř, míjí se se samými známými tvářemi a zatím se stačí jen tvářit neutrálně, spíš hrozivě a zdravit se. Mapuje terén. To s Reitou oni oba. Někteří je vidí rádi, jiní si myslí, že už sem nepatří, když tehdy odjeli. Míří rovnou do velkého sálu, kde jsou u nízkých dlouhých stolků polštáře k tradičnímu sezení.
"Tak, co si o tom myslíš, Rei-chan." Řekne po cestě Hide velmi tiše. Tady se dnes může stát opravdu cokoliv. Miyavi je dojde co nevidět, pro jistotu nejeli v jednom autě všichni, kdyby se cokoliv stalo. Miy je jistil na dohled a dostřel.

Uruha, Inoran, Ju-ken, Reita, Miyavi

Ano, všechno muselo klapnout do detailu. Jak jinak by Uruha mohl dostát svému novému jménu a postavení, které si za ty roky vysloužil a teď jej jen potvrdil tím, že se stal oficiálním druhem svého Krále. Byl na to hrdý, byl spokojený a ano opravdu šťastný. Tedy až na stav Mirai, který se nelepšil. Žili s tím oba, oba je to vnitřně ničilo, ale neměli čas se kvůli tomu hroutit. Pro něj tu však byl ještě jeden úkol a musí zjistit, jak to doopravdy je. Je přesvědčený, že to, co tehdy viděl v Gacktově rezidenci, nebylo jen tak. Řekl mu, že zjistí, co se děje a to hodlal dodržet. A nakonec opravdu zjistil, proč ho podivný pocit neopustil. Sugizo totiž jednal přímo s Miyavim v jednom z hotelů. Dalo mu to hodně zabrat, aby se dostal s večeří pro ně v dokonalém převleku do pokoje. Ani jeden z nich ho nepoznal díky paruce, preciznímu líčení, před nímž si trochu poupravil rysy latexem a byl opravdu k nepoznání. Oba dva se předním chovali jako před narušitelem ale Miyaviho rozepnutá košile odhalila hada na jeho prsou a jeho prsten na Sugizově ruce, který by poznal, kdekoliv a kdykoliv byl pro něj dostatečným důkazem, že se znají lépe, než by kdo předpokládal. Jako poslední třešničkou bylo oslovení, které zaslechl, když zavíral dveře. A upřímně, nebyl si jistý, jak by tohle měl svému Králi říct. Sugizo je nikdy nezradil, nikdy ani náznakem nepochybil, kromě...A musí si přiznat, že pro Miyho má své duši pořád speciální místo. Mohla opravdu jejich náklonnost přežít ty roky a zůstat pořád stejná? A pokud ano...Jak by se on sám cítil, kdyby neodešel od Gakta, když mohl....Spousta otázek, kterého tíží ale nezná odpověď. Měl na to však spoustu času a odcestoval o dva dny později, aby byl na místě včas.
Mezitím se v Karibiku ani nepozastavili nad dopisem, který jim byl doručen. Ino ho bez váhání hodil do koše, protože nemohl dovolit, aby se jeho Labuti cokoliv stalo. Ne, do Japonska se rozhodně nevrátí a už vůbec nebude pomáhat Gacktovi. To v žádném případě. Jen představa, že by Aoiho ohrozil, se mu příčí a vhání mu noční můry do hlavy. A pak přijde druhá zpráva. Ne, nebyla od jeho rodiny. Ti se o něj nikdy příliš nestarali ale byla od lidí, které za svou rodinu považoval díky čínské špíně přišla jeho tetička o život a byla ohrožena i celá jejich rodina. Čtvrť, kde vyrůstal se promořovala nezvanými živly a tlačily je do koutka způsobem, který mu snad poprvé v životě vháněl do těla vztek. V první chvíli to Aoimu ani neřekl a trápil se tím několik dní. V hlavě si skládal plán, jak zmizet. Nechtěl ho do toho vůbec tahat. Aoi s tím neměl v podstatě nic společného a neodpustil by si, kdyby kvůli tomu opravdu přišel o život.Zařídil si letenku a chtěl zmizet jednoho dne nad ránem. Místo toho, aby v tichosti překročil práh domu, narazil na Aoiho ve dveřích....A ano, potřeboval ty letenky nakonec dvě.
Ju-ken společně s Kaiem se hodlali zúčastnit, i když se mu to vůbec nelíbilo. Nejradši by ho nechal společně s Kaoru doma, obzvlášť po nabídce Gackta. Jistě, radost měl dost a hlavně...Mít na ně páku mu plně vyhovovalo. I když byl Ju vždycky loajální, neměl ho v tu chvíli rád a nejradši by ho vynesl v zubech. Vždycky byl na svou rodinu háklivý a Kaoru do ní prostě už patřil. Občas se v noci budil když mu sny připomněly, co by se mohlo stát, ale vedle sebe měl vždycky Kaie, který zahnal jeho pochybnosti jen tím, jak spal. Nakonec jim nezbývalo, než opravdu odcestovat a ke svatyni dorazili hned po rudém Drakovi. Tu limuzínu by jen těžko mohl přehlédnout.
"Hm, okřídlený už je tady. Tohle bude snad lepší, než párty na Nový rok." Protočí očima v sloup ještě v autě a je vidět, jak moc se mu nechce. Cítí se pitomě, hlavně proto, že má na sobě to kimono. Vážně se snažil přemluvit Kaie, aby se do toho oblékat nemusel a tvářil se u toho jak malý kluk, kterého chtějí po týdnu vykoupat.
"Tohle už není ani jáma lvová." Zamručí si ještě, než vystoupí a nechá vyniknout své temně modré kimono. Zamračeně pozoruje, jak Drak i jeho společnost mizí za dveřmi svatyně a o to víc se mu tam nechce. Ví moc dobře, kdo ho doprovází. Toho kluka si pamatuje, má v hlavě snad tváře všech, kterým kdy ublížil a tu jeho poznamenanou má snad vtisknutou mnohem silněji.
"Vůbec tam nebude dobré jídlo." Pokračuje ve svém tlumeném mumlání, dokud nedorazí před Gackta a pozdraví se všemi poklonami, které mu náleží.
Ani Rei nebyl příliš nadšený, že sem musí. Celou dobu, než museli opravdu sednout do auta, se bavil tím, že vymýšlel sto a jednu poznámku na adresu všech Démonů a dodával si tím rozpoložení, aby jim nevrazil do zubů hned, jak je uvidí. Musel stát Hidemu po boku, jak se od něj očekávalo. Jen těžko však kousal fakt, že kluci měli jet s nimi. Ne, on by je sebou nevzal, ale stejně tak chápe, že jsou podobného života součástí. Čím víc se naučí, tím lépe pro ně. A za ty roky samozřejmě věděl v čem Hidemu odporovat, a kdy jej podpořit. Tohle byl ten druhý případ. Sám si uvědomoval, jaké pro něj nejspíš bude setkání nejen s Králem ale i s Uruhou. On sám má na sobě černé kimono, které je protkané zlatou a rudou nití a dává na odiv jemné linky tvořící ohnivá pírka podobné těm, která má vytetovaná na zádech. Z krku mu zmizel přívěšek už před nějakou dobou. Sám nechal klukům k posledním narozením vytvořit speciální dárek. Svého fénixe nechal odborně rozpůlit a vytvořit k němu precizní polovinu draka, která obratné ruce klenotníka spojily v jedno. Prostě jsou to jeho kluci, stejně jako Hideho a jinak to ani být nemůže. Stojí ho to značné přemáhání, když se má uklonit Králi ale i to zvládne a ne, ani dnes nemá na obličeji masku. Je v tom jakýsi vzdor a hrdost, že to celé přežil a je teď tam, kde je. Jakmile vstoupí do svatyně a podívá se na připravená místa, ušklíbne se nad Hideho otázkou a pokrčí rameny s výrazem, vážně to chceš vědět.
"Škrtnou a zapálit." Šeptne tiše a náznakem trochu otráveného pobavení.
"Upřímně, mám pocit, že jestli tohle dopadne dobře budou se o nás učit ještě za sto let. A nechám si vytetovat na zadek, přežiju všechno. Ale…Začínám být přesvědčený s každým dnem, že není jiná možnost, Hide-chan." Sdělí mu své vlastní myšlenky.
Miyavi je opravdu v autě opodál a trochu kontroluje situaci. Předběhlo ho auto s Tygrem, takže se dostal na řadu až o chvilku později. Očima podvědomě hledá Sugiza. Viděli se jen málo a stejně nic z toho, co mezi nimi bylo nevyprchalo. Naštěstí se jim podařilo ukrást si vzácné chvilky pro sebe a pokračovali společně svém svádění samotného pekla a v letech ve výšinách. A ne, ani ve snu by ho nenapadlo, že jejich vztah není tajný ani před druhou stranou. Se zvráceným pousmáním i on vystoupí z auta a tváří se nezaujatě. Přesto už má v hlavě přesně spočítané kolik mužů je kolem a v oku jejich pohyb, který stihl vysledovat. Sám se bez problému ohne v úkloně, ale hned za zády Krále se několikrát ušklíbne a rty neslyšně formuje nadávky a různá přirovnání, která by rozhodně nikdo slyšet neměl. Než projede do svatyně, ještě se rozesměje svému vlastnímu, jistě velmi nechutnému vtipu, který mu přišel na mysl.
"Zlato, jsem doma..." Zahlásí s klidem. Ušklíbne se na Hideho s Reitou a zmapuje očima rychle ono místo.
"Divím se, že to nespadlo, když jsem sem vlezl." Počastuje svatyni poklonou a okázale si zívne.
Před svatyní zastaví dlouhá limuzína, která na sobě nese znak démonů. Je dokonale černá, kromě okamžiků, kdy se na slunci rudě zaleskne. Nikdo z ní nevystoupí, dokud to neudělá řidič a neotevře zadní dveře. Jako první se ven vyhrne kus látky, kde převládá rudá, skoro stejně temná jako barva limuzíny, a pak vystoupí i Uruha. Jeho kimono je složité, z těch nejlepší materiálů a dokonale ladí s tím Gacktovým. Vlasy jsou pořád stejně rudé, jen pro tentokrát protkané černými prameny, velmi lehce spíš nenápadně. Celý jeho vzhled doplňuje tvář, hlavně oči zvýrazněné líčením, které jim dává hloubku samotného pekla. Na krku se mu houpe přívěšek s kapkou Gackotvy krve a na ruce září jako jediný šperk snubní prsten, který dává jasně najevo ke komu patří. Kráčí s hlavou hrdě vztyčenou, nechávajíc se za sebou plazit prodlouženou zadní část a zastaví se až před Gacktem. Neměl možnost ho takto vidět a doufá, že udělá dojem přesně takový, jaký chtěl.
"Můj Králi." Ukloní se mu zlehka hlavou a v očích mu zasvítí láskou a náklonností k němu.
"Půjdu zkontrolovat, zda je všechno připraveno." Všechno naplánoval do nejmenšího detailu, aby si mohl dovolit podobný příjezd, ale ujistit se musí. Nepřetrpěl by jediné pochybení a jasné, že si to odnese každý, kdo jen šlápne o kousek vedle. A všichni to moc dobře ví.
"Uvidíme se brzy, a když ne…Budu křičet." Sdělí mu tiše a panovačně, aby ho slyšel jen on, než jde splnit své povinnosti.

Gackt, Hide, Kai, Aoi, Sugizo

Kaiovo kimono je dnes čistě bílé s kresbou mořských vln v královské modré, které pěkně doplňují barvu Ju-kenova oděvu. Tohle bylo nebezpečné území, mělo se tu potkat hodně lidí po letech a především tu byl Drak osobně. Rozhodl se, že se se svou rodinou nenechá do ničeho zatáhnout a dával to najevo už jen touto barvou. Kaoru byl samozřejmě s nimi, vypadal trochu vyjukaně, ale jeho pohled byl jinak pevný. Všichni tři moc dobře věděli, co znamenal ten Králův manévr. Myslel si, že kdysi svou loajalitu dokázal jasně, když hrozilo, že po něm budou chtít Ju-kenovu smrt, ale zdá se, že zkoušky neměly nikdy skončit. Možná až pomine tahle válka. +Přijde jiná...+ Pomyslí si a přikývne na Ju-kenova slova. Dlouhé vlasy má vyčesané do vysokého ohonu, oči podmračené a za pasem katanu – samozřejmě. Opět je jediný, kdo u sebe nemá střelnou zbraň. Oni projdou s uctivou úklonou kolem Gackta a pak zamíří dovnitř.
"Ne, to nebude, protože jsem ho nevařil." Pokusí se odlehčit situaci, když se na svého druha krátce usměje a věnuje mu jemný pohled. Mají hodně důvodů být nervózní, ale paradoxně jsou oba asi nejvíc ze setkání s Reitou. Ju-ken kvůli těm jeho popáleninám a Kai prostě proto, že byli kdysi přátelé. Měl pocit, že Reita to vnímá jako zradu, celé ty roky. A Kai se za tu dobu hodně proměnil. Z ustrašeného chlapce v baru až tam, kde je dnes. Hrdě vstoupí do jednacího sálu, zaujmou své vlastní pozice, Kaoru nesedí přímo u stolu, ale na místě za nimi, stejně jako Hideho synové a pak se přes celý prostor podívá rovnou na Draka a Reitu naproti nim. Napětí by se asi dalo krájet.

Hide se tiše zasměje nad Reitovou poznámkou. Na to, že je políbený ohněm, ho má nějak rád a ano, oni dva rádi pálí věci kolem sebe.
"Všechno je tu ze dřeva, to pro nás bude hračka." Rozhlíží se Hide pátravě kolem sebe. Oba jsou v bojovném módu a to by asi neměli. Má tu dojít ke kompromisům, jenže Hide pořád neví, jestli toho bude schopen. Reita ho sice zrovna ujišťuje, že jiná možnost není, ale jeho hlavě se to prostě nelíbí. Oba otočí hlavu za Miyaviho hlasem, když se tu objeví a pozdraví se s ním. Je v pořádku, výborně. Hide se mírně pousměje, ale pak už mu živé oči padnou na rodinku, která si sedá ke stolu naproti nim.
"No né, Rei-chan, není to tvůj kamarád z baru? Ten ale vyrostl, co? Ale i tak mu pořád říkají Malý tygr. A slyšel jsem, že na zádech nosí laňku. Možná to mohl být spíš koloušek?" Pronáší Hide jako když ukrajuje dost nahlas a v očích mu bojovně zajiskří, když se střetne pohledem s Ju-kenem. +Necháš se vyprovokovat dřív, než někdo řekne Gackt.+ Cítí se dost nad věcí, když má za zády Miyaviho. Jen ať si Tygr něco zkusí.

V sále se za chvíli objeví i Sugizo. Velmi tiše, trochu jako stín se protáhne kolem zdi a prohlíží si všechny muže, kteří plní zasedací sál. Jejich narůstající počet rychle utne možný doutnající konflikt, protože Hide už nemá čas na popichování. Zdraví se s ostatními velkými muži a hlavami rodin a má co dělat, aby odrazil všechny pochybnosti o jeho návratu. Sugizo sám je opravdu jako had, když se obratně prochází místností, aniž by si ho někdo kdo ví jak všiml a nakonec se zastaví rovnou za Ju-kenovými zády. Miyavi sedí po boku Draka, který ale hledí jinam, takže si dovolí letmý úsměv a pohled do očí, než se sám dá nenápadně do řeči se známými. Dnes se budou vyřizovat účty, možná budou vyžadovány některé životy a minimálně hodně malíčků. Ty jeho zatím zůstaly na svém místě, ale není si tak jistý, co s nimi bude, až se před Gacktem odhalí pravda…

Nakonec jsou všichni uvnitř a zbývá už jen jediný. Gacktův modrý pohled se upře na prázdnou příjezdovou cestu. Jeho choť nikde není. Jejich svatba vzbudila všeobecný poprask, dokonce odpor, protože narušili tradiční hodnoty, ale nakonec si byli schopni vydobýt svoje a ustát tuto… drobnou komplikaci. Teď už to nikomu divné nepřipadá. Už chtěl rozmrzele obvolávat všechny hlídky, jestli se auto neblíží, když se konečně objeví. Pozoruje dveře bez mrknutí oka, dokud ho nespatří a je dech beroucí jako vždycky. Pokaždé, když už si Gackt myslí, že viděl všechno, přijde Uruha s něčím podobným a vyrazí mu dech. A pokud ho vyrazil jemu, co teprve obyčejní smrtelníci? Počká, až k němu dojde, aby se mu uklonil hlavou a políbil hřbet jeho dlaně.
"Vypadáš… dokonale jako peklo samo. To je velmi lákavé, ale podmanit nejde." Pořád svírá jeho ručku, když ho volnou dlaní krátce přitáhne blíž k sobě, políbí ho do vlasů a po poznámce o křiku se hříšně pousměje.
"Jen běž." Broukne. S ním vždycky cítí klid a vyrovnanost. Vůbec ho nechce pouštět, ale musí. Uruha ho mine, zajde dovnitř a on ještě chvíli sleduje cestu. Už by se skoro otočil zády k ní a odešel zahájit setkání, když se neplánovaně objeví ještě jedno auto. Gackt stáhne obočí a vypadá to, že jeho lidé jsou také zmateni. Přesto je pustili dál, tak kdo to je?

Ne, ani Aoi se nechtěl vracet. Nedlužili té zemi vůbec nic a neměli vztah ani ke Králi, ani k Drakovi. Nejspíš to nebylo fér, protože Gackt se k němu nechoval špatně. Aoi měl vedle něho po jistý čas všechno, ale stejně si k sobě opravdové city cestu nikdy nenašly a když si vzpomene na vlastní cestu do ústraní, zatímco si sám přivedl Páva… Jenže, když mu Ino řekl vlastní důvody k návratu, zavětřil ve vzduchu starý život a stesk po něm a nakonec se nenechal přemlouvat. Svou starou zbraň nepoužil ani nepamatoval a byl zvědavý na to, jestli si ještě někdo vybavuje tvář Černé Labutě a jestli jeho jméno vybledlo nebo ne. Ano byl podobně pyšný jako Páv. Na svou minulost… Kromě toho, Inoran ho chtěl obejít, odletět a nic mu neříct a kdyby nebyl tak ostražitý, povedlo by se mu to. Měl to od něj na talíři celou cestu v letadle a že to bylo hodně hodin. Aoi byl skutečně dotčený. Pokud by se mělo něco tak velkého dít, tak jedině společně. Na život a na smrt, protože nebyl naivní. Ta tady opravdu hrozila. Vždyť se to jeho naivní trdlo nechá zastřelit ještě na letišti. Ne ani omylem ho nenechá samotného. A teď vystupují společně z auta a první, na co mu padnou černé oči, je tvář jeho bývalého milence. Změnil se jen maličko. Zcela nepatrně zestárl. Aoi nechce, aby si myslel, že poslechli jeho volání, jejich důvody jsou jiné, ale teď nebyl čas to probírat. Cosi se mu divně hýbe v žaludku, když ho vidí a je rád, že může sevřít Inoranovu dlaň, když k němu jdou, aby se pozdravili.

Uruha, Inoran, Ju-ken, Reita, Miyavi

Ju-ken se usadí vedle Kaie se svým typicky nepřístupným výrazem, který po mnoho let děsil všechny kolem. Dost dobře mu pomáhá jeho vzhled a ano, tentokrát toho znovu opravdu využije. Snaží se uklidnit sám sebe, když se k němu nesou poznámky od Hideho, který si prostě nemůže dát pokoj a jeho rozpoložení dost dobře znázorňují dlaně zatnuté v pěst. Kdyby rýpal do něj samotného, tak se nad tím nejspíš ani nepozastaví, ale na Kaie mu nikdo sahat nebude.
"Nechceš dostát svému jménu a vrátit se k vyhynutí." Utrousí poznámku ale víc se nestane. Kdyby tu nebyl Kai a Kaoru, nejspíš se opravdu neudrží a jednu mu natáhne klidně přede všemi. Sám ale moc dobře ví, co by tím rozpoutal a tomu se rozhodně chce vyvarovat.
Rei se naproti němu královsky baví. Tyhle poznámky ho nikdy neomrzí.
"Hm, možná vzhledově, jinak se moc nevytáhl." Podporuje dobírání Hideho a vnímá napětí mezi nimi. Kai, jeho dávný přítel. Dřív mu to možná měl trochu za zlé, ke komu se přidala ale dnes…Je mnohem vyrovnanější, než kdy dřív. Prostě si vybral. Nezáleží na to, s kým teď žije, byla to jeho volba, stejně jako si tehdy vybral on sám. Copak by ho za to mohl soudit? Ne, to poslední, co k němu cítil, byla nenávist, i když se tvářil, že je jí plný.
"Vím já, na to, co má jeho tetování mezi nohama, se fakt koukat nebudu." Další poznámka si najde cestu z jeho rtů, a pak sleduje, jak se Hide zdraví s ostatními a dává se do řeči. Sám by ho měl následovat, ale dopřeje si pár vteřin, kdy se podívá Kaiovi upřeně do očí, než následuje Draka a přidá se k němu. Sám už se s některými z nich zná a pomáhá Hidemu smazat veškeré pochybnosti, že v Itálii ztratil cokoliv ze své síly. Právě naopak hraje to na další kontakty přímo tam.
Miyavi se trochu vrtí na svém místě. Podle jeho názoru už sedí příliš dlouho a nejradši by z dlouhé chvíle něco provedl. Mohl by zkusmo vytáhnout zbraň. Co by se asi stalo? Zvráceně se pousměje, když si to jenom představí, tohle by byla párty přesně pro něj. Zrovna se chystá naklonit k Hidemu a sdělit mu svou vlastní představu, jak by měla podobná sešlost dopadnout, když se v místnosti objeví Sugizo. Ví přesně, kde se co šustne a ani jeho nenápadný příchod nezůstane bez povšimnutí. Jak kdyby ho jeho oči podvědomě hledaly a teď, když je tady, má jeho plnou pozornost, i když to spíš vypadá, že se dál rozhlíží a mapuje si terén. A pak se jejich oči střetnou. Jemu se okamžitě připomenou všechny chvíle a i jeho koutky se pomalu vyhoupnou nahoru.
"Krvavý hřeb večera." Utrousí si pro sebe tiše, když se sám věnuje svým starým známým. Na programu je jeho pobyt ve vězení, nemá problém některé počastovat svými oblíbenými historkami a je vidět, že těm méně otrlým to vůbec není po chuti. +Slečinky.+ Vysměje se jim v duchu, ale ani on si nedovolí podobné rýpnutí vyslovit nahlas. Nejvíc ho krotí fakt, že pokud by dohoda byla úspěšná, dalo by mu to víc času se Sugizem a to už stojí za úvahu, pro něj rozhodně.
Ju-ken je rád, že k nim Sugizo připojil. Pro něj je to člověk, který mu bude krýt záda a cítí, že jeho rodina je v o něco větším bezpečí. Je to možná trochu naivní, ale ten pocit je momentálně k nezaplacení.
"Plazíš se jako duch. Možná by nebylo na škodu pustit trochu jedu." Napomene ho a přidá poznámku s tichým zamručením, které dává najevo jeho rozpoložení. Stejně jako Sugizo i on dostojí všem náležitostem a věnuje se těm, které za ty roky moc dobře zná. Některým představí i svého syna, aby bylo jasno, ke komu patří. Je jich spousta, taky se obratně vyhýbá těm, kterým kdy šlápl na kuří oko, těch je tu taky hodně. Pak nenápadně nasměruje Kaie pryč od jednoho z postarších mužů.
"Tomu se vyhýbej, hrozně prská a když si před ním otřeš obličej, bude chtít tvou hlavu." V jeho hlase skoro zazní dodatek magor, jak kdyby jich kolem nebylo už tak dost. Trhne sebou trochu, když se mu zády ozve ledový hlas. Pomalu se otočí k narušiteli, který si dovolil jej pozdravit a hledí do tváře muži, jenž má na svědomí jeho bývalého přítele. Je to pár let, kdy zjistil pravdu. Nebyl to Miyavi, kdo ho zabil. Nemohl se mu pomstít, byl příliš vysoko, na to, aby tím nerozpoutal další válku. Kai ho tehdy musel zavřít a hlídal ho jako oko v hlavě. Byl jediný, přes koho by nikdy nepřešel.
"Rád vidím, že jsi pořád naživu." Sykne nevraživě a je jasné, že bude tím, který ho o ten život jednou připraví, celé roky v to tajně doufá. Prsty už má zase skoro křečovitě zatnuté v pěst a hrozí brzkým výbuchem, jestli ještě chvíli setrvá v jeho blízkosti a to dotyčný ani nevylepší poznámkou, že je jeho rodina na roztrhání.
Ino zpytoval svědomí celou cestu a nechal Aoiho, aby mu to házel na hlavu. Nebránil se, i když měl jen ty nejlepší úmysly. Moc dobře věděl, že se Aoi vracet nechce. On sám by nikam nejel, pokud by si nemyslel, že tím něco zachrání. A teď už opravdu vysedají z auta před svatyní a při pohledu na Gackta se mu vrátí během vteřiny všechny vzpomínky. Jistě to nejsou poslední záblesky, ty přijdou až s pohledem na Draka. Pak si do detailu vybaví, jak Aoiho nutil vzít si život. Bylo to jen zkouška a Ino neobstál. Nevydržel by se dívat na náznak jakéhokoliv gesta, které by mělo jeho lásce ublížit a teď? Sám ho přivedl do samotného pekla.
"Promiň mi." Omluví se mu ještě tiše, když sevře jeho dlaň nazpátek. Nasadí si na tvář neutrální výraz a vykročí vstříc. Sám se nezmůže v prvním okamžiku na slovo, když se přeci jen donutí k úkloně, jak se sluší. Jeho povaha mu ani nedovoluje chovat se jinak, i přes fakt, že hledí do očí bývalého milence muže, se kterým tak dlouho žije. Věří Aoimu natolik, že ho ani nedostihne žárlivost. Nemá důvod, jejich láska překonala už tolik, že mu to mysl ani nedovoluje. A v tom se Gackotvými zády objeví Uruha, který si ho přišel v podstatě vyzvednout. Sám zkontroloval všechno. Bylo to v pořádku a jediný drobný detail, totiž úprava jednoho z pokrmů se mu nezamlouvala a dotyčný, kdo měl zrovna toto na starosti, už tu není. Nechal jej odvést a bylo dost patrné, co se s ním stane. Pro výstrahu ostatním a na důkaz, že své hrozby myslí vážně. Oči mu jako první padnou na Inorana ale neodrazí se v nich nic. Pro něj nebyl Ino někým zapamatovatelným, bral ho jen jako řidiče, i když jak slyšel, byl dost obratný. Přesto se však černou orámovaný pohled stočí na Aoiho a v nitru ho píchne osten žárlivosti. Je si jistý osudovostí mezi ním a Králem, přesto v něm pohled na Labuť probudí majetnickost. Nedává to na sobě ani v nejmenším znát, jen mírně pozvedne hlavu v hrdém gestu a přesto všechno jim věnuje uctivý pozdrav.
"Vítejte." Jeho hlas je příjemný a nenese v sobě známku ničeho z toho, co si nese uvnitř sebe. Aoi mu tehdy zachránil život a za to mu zůstane nadosmrti vděčný. Jinak by se mu nedokázal poklonit ani za milion yenů. Ovšem tradice jsou pro něj hluboce zakořeněné pořádky a těm dá nyní průchod.
"Místa pro vás jsou připravena." Sdělí jim klidným hlasem, jak kdyby počítal s tím, že dorazí a zlehka si ovine paži kolem té Gackovy, aby dal jasně najevo, kam patří.
"Je čas můj Králi, všechno je připraveno na tvůj příchod." Sdělí mu jednoduše důvod, proč se za ním vydal.
"Dokud ještě svatyně stojí." Neodpustí si poznámku s mírným pozvednutím pravého koutku. Slyšel Miyaviho hulákat i do vedlejší místnosti a za chvíli jim z toho nejspíš udělá kůlničku na dříví.