(útesy)
Hide
Dny plynuly jako obvykle a byly pro Hideho opravdu velmi
vytížené. Měl neskutečné množství práce, ať už s X nebo se svými sólovými
projekty a vlastní značkou. Otočilo se jich rovnou čtrnáct, než mu došlo, že je
to už dva týdny od akce, kde se potkal s Uruhou. Ty vzpomínky v něm vyvolávaly
rozporuplné pocity. Chvílemi se usmíval, když měl před očima jeho touhou
zastřený výraz a potom ten rozzlobený, když mu ráno došlo, co se stalo a
chvílemi se zase sám mračil nad tím, jak se jím nechal vyrazit z ložnice,
zatímco mu spílal, že se to nikdy stát nemělo. Netušil, jestli na něj tolik
myslí právě kvůli tomu jeho odmítání a umanutosti nebo jestli v něm zanechal
tak silný otisk, ale dělo se to a nebylo to pro něho obvyklé. Neměli na sebe
ani telefon, ale kdyby hodně chtěl, sehnal by si ho přes známé a nepochyboval,
že Uruha by se uměl zařídit stejně. Jenže se nic nedělo a nejlepší řešení bylo
pustit ho na dobro z hlavy. A pak tu byly ty sny. Hidemu se zase tolik snů
nezdálo, protože se většinou utahal do mrtva a pak odpadl tak hluboce, že si
žádné nepamatoval, jenže poslední dny ho pronásledoval jeden za druhým a v
podstatě se opakoval. Pokaždé někam šel a dostal se různě daleko. Určitý kus
cesty už si dobře pamatoval a kdyby existoval, trefil by i poslepu, ale pak se
všechno ztrácelo do mlhavých, nejasných obrysů. Věděl, že to bylo u moře,
trochu mu to připomínalo Okinawu, ale nebyl si tím jistý. Byly tam útesy a on
se nejspíš chtěl dostat na jeden z nich, ale vedla k němu jen úzká malá
cestička po hřebínku a bylo tam hodně míst, která se musela jednoduše
přeskočit. Kdyby však upadl nebo se do něj opřel trochu silnější vítr, zřítil
by se dolů na ostré skály a zabil by se. Srdce ho na to místo neskutečně táhlo volalo ho jako neviditelná síla a on šel i za cenu, že tam
přijde o život. Byl v tom snu jako posedlý, nechal za sebou všechno a před
očima měl zatmění, které mu nařizovalo dostat se až na špici útesu. A na ní
někdo stál. Neviděl tu postavu jasně, byla zády, štíhlá, celkem vysoká a měla
dlouhé vlasy jemně vlající ve větru. I když na ni volal a snažil se na sebe
upozornit, neotáčela se a nebrala ho vůbec na vědomí. Možná ho doopravdy neslyšela.
Nebo neslyšel. Ty sny se mu začaly vtíravě dostávat do myšlenek i přes den a
během práce a nejednou ho jeho kolegové napomínali, že je duchem nepřítomný a
nedává vůbec pozor. To samozřejmě nesnášel a vyjížděl po nich. Jediný, od koho
si to nechal líbit, byl Yoshiki, ale ani on nedokázal zabránit tomu, aby Hide
nepropadal do svého denního snu čím dál tím víc. A pak jednoho dne na zkoušce
seděl za počítačem a místo, aby se věnoval hudbě, hledal na internetu to místo.
Byl přesvědčený o tom, že existuje, že bude někde blízko a že se tam prostě
musí dostat. Pak mu ty pitomé sny snad dají konečně pokoj."Půjčím si auto." Vyletí z ničeho nic na nohy, když hrábne po klíčích od Yoshikiho sporťáku a už se hrne ke dveřím.
"Jsme uprostřed zkoušky a měl jsi asi čtyři piva!" Křikne za ním Heath, zatímco se Yoshiki s nadáváním hrabe zpoza bubnů.
"Já ho vážně roztrhnu." Vyhrožuje, ale Hide už je na chodbě a sbíhá schody k výtahům do parkovacího suterénu. Už nejspíš ví, kde to je a to pnutí uvnitř sebe už déle nevydrží.
Uruha
V to ráno ho Hide nechal stát v pokoji s nevěřícným a trochu
zmateným výrazem. Nemohl se několik dlouhých minut vzpamatovat a ano, jeho tělo
reagovalo, aniž by si to přál. A od té chvíle se snažil usilovně zapomenout. Na
něj, na celou tu noc, prostě se snažil tvářit, že se to nestalo. Čím víc se však
snažil zapomenout, tím víc si byl jistý, že to není možné. Na barvu jeho hlasu,
na výraz ve tváři, prostě ho měl pořád před očima. Snažil, sám sobě namluvit,
že se to neděje. Je to jen člověk, kterého nemůže mít, proto se toho obrazu
nemůže zbavit. Ano, to je ono. S podobným myšlením zvládl fungovat několik
dalších dní. Jen něco mu pořád jeho myšlenky narušovalo. Byl to sen, který se
mu zdával pravidelně. Sem tam se stávalo, že podobné sny míval. Hlavně ve
chvílích, kdy byl ve stresu, takže mu ze začátku nepřikládal velkou váhu. Po
posledním, velkém koncertě měl však zmizet, jako tomu bylo vždycky. Nestalo se a
on už skoro stanul na útesu, než se probudil. Proč to místo? A co to vlastně je
za místo? Nikdy tam nebyl. Dneska měli den volna. Zasloužili si odpočinek, ale
on neodpočíval vůbec. Seděl doma a po dlouhé době chtěl být opravdu sám. Měl v
hlavě hrozný zmatek, netušil vůbec, co se to s ním děje. Ani ve snu by ho
nenapadlo, že tu osobu, na kterou má nutkání tam počkat, moc dobře
zná...Nezapomněl na něj, jen si ho nechtěl připomínat. Stejně to byl marný boj.
Nakonec se nechal přemluvit, aby s kluky šel večer do baru. Dlouho společně
nebyli venku. Sám se, bavil se a dokonce domů neodešel sám. Třeba mu společnost
opravdu vyžene z hlavy všechno, co se tam nastřádalo za posledních pár
dní. Obvykle nedělával podobné věci, jen
už nevěděl z které do které. A pak se to stalo, v nejlepším opravdu vyslovil
JEHO jméno a ve tmě, když se mu zatmělo před očima uviděl to místo. Z pokoje,
který nebyl jeho s omluvou doslova utekl. Málem se propadl do země. Tohle byla poslední kapka. Zbytek noci proseděl u počítače,
aby to místo našel a mohl se na něj vypravit. Jestli ani tohle nepomůže, asi si
zajde za odborníkem. Kluci se mu to v poslední dny snažili nenápadně poradit.
Měli o něj obavy a nebylo se čemu divit, opravdu nebyl ve své kůži. Krátce před
polednem se opravdu sbalí a vydá se na místo, které viděl. Našel ho, i když to
trvalo několik dlouhých hodin. S každým ubíhajícím kilometrem, je nervóznější
ale zároveň tuší, že tím všechno pomine. Jak kdyby to podvědomě věděl.
Zaparkuje auto na odpočívadle nedaleko a vystoupí, aby se vydal po malé, trochu
zarostlé cestičce. Poznal ji hned, jak kdyby po ní chodil denně ale...v
podstatě to tak bylo. Větvičky s trny se mu zachytávají za černé upnuté
kalhoty, končící ve vyšších botkách, stejně jako bílá košile s vyhrnutými
rukávy nad lokty a s několika rozepnutými knoflíky na hrudi. Nakonec už rukama
jistí své pečlivě upravené vlasy, aby nepřišel i o ně. A pak zeleň ustane.
Nejradši by si oddechl, dokud nespatří cestičku před sebou. Zarazí se
uprostřed pohybu a noha se mu smýkne na kraji a málem se odporoučí z útesu dolů
na ostré skály. Srdce se mu prudce rozběhne, když se na poslední chvíli zachytí
a zůstane sedět na zadku."Jdu domů!" Rozhodne se během vteřiny a už se chystá couvat. A pak si vzpomene na sen a co všechno se díky němu děje. Musí prostě pokračovat. Dlouze se nadechne a opravdu vstane. Rozpřáhne ruce do stran, jak se snaží držet rovnováhu. Ty prohlubně jsou skoro vražedné ale po krátkém váhání se vypořádá i s ním, připadá si vážně jako kočka...Kocour, samozřejmě kocour!! Poslední se mu málem stane osudnou, když zavrávorá a nakonec dopadne na čtyři. Jakmile pozvedne hlavu, rozprostře se mu před očima výhled na krásné moře. Co na tom, že má špinavé ruce a potrhané oblečení, tohle za to stálo. Nepatrně se mu zvednou koutky, když tu nádheru uvidí a prudce se ohlédne, jak kdyby se za jeho zády měl opravdu někdo objevit. Je zklamaný, jakmile tam nikoho neuvidí.
"Vážně jsi tomu věřil?" Rýpne si sám do sebe ale
nakonec se rozhodne chvíli zůstat. Ruce zabořené do kapes a nechává vánek, aby
si pohrával s jeho vlasy. Kdyby foukalo víc, asi si radši sedne. Adrenalin ho
nutí trochu zrychleně dýchat ale jinak si panorama dokonale užívá. Zastíní si
dlaní oči, aby viděl, co nejdál. Možná opravdu bude víc v klidu, když si vychutná
podobnou atmosféru. Třeba se mu jeho tělo a hlava snažily říct, že potřebuje
odpočinek.
Hide
Jestli ho dneska po těch pivech chytí nějaký policajt, už
asi vážně přijde o řidičák. Yoshiki za ním ještě něco nespokojeně křičel, ale
Hide mu to později vysvětlí. Nebo mu spíš koupí nějakou flašku jako omluvu.
Připadal si jako kdyby mu někdo rval z ruky jeho dítě a on toho únosce chtěl
stůj co stůj dohonit a byl nejvyšší čas udělat tomu všemu přítrž. Cesta za
Tokyo je docela dlouhá a při ní se trochu uklidní. Jako by uvnitř něj něco
spokojen předlo, že už se pohnul z místa. Stočí oči na sedačku vedle sebe, kde
v jednom kuse drnčí jeho telefon. Samozřejmě je to jeho kapelník, ale teď nemá
duševní prostor něco vysvětlovat. To až po tom, až přijde celé záhadě na kloub.
Nakonec mine ceduli nesoucí název toho místa a pokračuje směrem k moři a útesům
jak nejdál to jde, aby nemusel pěšky. Silnice se zúží a potká několik turistů a
lidí, kteří se jdou vykoupat na nedalekou pláž, ale on pokračuje ještě kousek.
Parkuje tady jen jediné auto. V duchu si něco mrzutě brumlá, protože tu chtěl
být sám a ne s někým. Tam nahoře nebude moc prostor, jak se dotyčnému vyhnout a
on si chtěl sednou a trochu se tam uklidnit. Možná dokonce usnout. Třeba by se
mu už konečně nic nezdálo nebo by přišla nějaká odpověď. +Jsi blázen, když
následuješ nějaký pochybný sen… psychologa na tebe.+ Pomyslí si v duchu, ale
zamíří rovnou na uzoučkou a zarostlou cestičku do kopce. Tohle ve snu tak
docela nebylo. Nebyl připravený na to, že se bude každé dva metry vyplétat z
trnitých keřů a než se dostane až nahoru, padne hodně peprných nadávek. Výstup
ještě nekončí, jen zmizí vegetace a cesta pokračuje po… Zastaví se v něm srdce.
I tady to vypadá trochu jinak a především má všechno jasné obrysy a barvy dne,
ale jinak svůj sen poznává dokonale a co víc… na konci té cestičky v dálce skutečně někdo stojí. Nejspíš ten,
komu patřilo to auto dole. Je on odpovědí na jeho otázku? Hide se zamračí,
prohlédne si cestičku a vůbec se mu na ni nechce. Bude tam několik míst, kde
bude muset přeskočit a když špatně šlápne… kruci nemá na to ani vhodné boty.
+Měl jsem si s sebou vzít flašku na kuráž.+ Zašklebí se v duchu, ale když se
tam dostal pan neznámý, dokáže to i on. Na některých místech musí přidřepnout,
jak je v něm malá dušička a křečovitě se drží kamenní. Ta výška se u vůbec
nelíbí a jestli se tam dolů podívá, poletí jako ta drobná suť, co se mu hrne
pod botami. Na celém útesu nezůstane nit suchá, když nadává jako dlaždič a
pokaždé, když se může strachy počůrat, propaluje pohledem ty záda a modlí se,
aby se ten člověk neotočil a nezasmál se jeho žalostnému výkonu. Je ale
zarputilý jako vždycky a nakonec se tam dostane. Čím blíž je, tím víc se mu
žaludek svírá poznáním, protože ty vlasy, ty ramena… nespletl by si ho. Prostě
ho bez varování popadne za rameno a otočí čelem k sobě."Co tady děláš?" Vyhrkne s vyvalenýma očima. Krásu kolem nevidí ani trochu.
Uruha
Prvních několik minut si opravdu zvyká na tu výšku a to, na
jak nebezpečném místě se nachází. Přesto všechno, se uvnitř něj uhnízdí podivný
klid, který ovládá jeho mysl. Prostě sem měl jet, už jenom pro ten skvělý
pocit, že je všechno v pořádku. Možná za to může příroda kolem, i když jí nikdy
nějak zvlášť na chuť nepřišel. Tady je to ovšem jiné. Jeho hlava si vybájila
sen a za tím šla, aby nechal tělo odpočinout. To bude ono. Oddechne si, že to
nebylo nic, co by nešlo racionálně vysvětlit a cítí se hned ještě o kousíček
lépe. Dlouze se nadechne nosem a už se upřímně usmívá. Slunce je pořád ještě
vysoko, dotýká se jeho bledé pokožky a hřeje jej. Kdyby se nebál, že se opálí, asi na něj chodí častěji. Sice to pořád nevysvětluje tu postavu, která se za
ním měla objevit ale trochu nad tím přestává přemýšlet."Jeden by si tu přerovnal spoustu věcí." Povzdechne si a promne prsty o sebe, když spojí dlaně před tělem. Krátce sklopí kočičí oči a podívá se na ně. Možná na Hideho neměl být tak...hrubý. Dochází mu, že se nezachoval zrovna nejlépe. Vypadalo to, jak kdyby to byla jenom Hideho vina ale on se přece nebránil. Nakrčí obočí, když si uvědomí, že o něm zase přemýšlí. Tak ne, nezbavil se pocitu, že to ráno měl všechno udělat jinak, ani trošičku. Je příliš ponořený do vlastní hlavy a vůbec si neuvědomuje, že se k němu někdo blíží. Možná i hlas moře všechno přehluší. Jenže pak se ho dotkne nějaká ruka na rameni a otočí ho zády k obzoru. Hrozně se lekne, nikoho tu nečekal a chce od něj odskočit, aniž by si uvědomil, na koho kouká. Jenže za ním je kraj. Noha se mu smýkne a jen tak tak, že ho ustojí a vrhne se Hidemu v podstatě do náruče. No, radši se na něj natiskne, než aby spadl dolů na ty ostré kameny. Skoro křečovitě se ho drží kolem krku a zatím hledí za záda přes rameno, než si uvědomí, kde je a v čí náruči se právě nachází. Pomalu stočí oči zpátky a podívá se mu zblízka do těch jeho.
"Uhm." Vypadne z něj jako první ale sám si začíná uvědomovat, jak moc je mu v jeho náruči dobře. Jak kdyby to bylo to, na co celou dobu čeká. Jenže je tu pořád jeho hlava, která zaujala odmítavý postoj a nechci si nic z toho připustit. Trochu se zavrtí a pokusí se vymanit z jeho sevření.
"Já jsem tady..." Začne mumlat tiše ale co má mu kruci říct. Že sem šel kvůli nějakému pitomému snu, aby se tu málem zabil? No to si bude Hide ťukat na čelo, to mu říct nemůže, proboha.
"Co tu děláš ty?" Zamračí se na něj a konečně se dostane z jeho objetí. Zas tolik ale zacouvá, protože si druhé uklouznutí opravdu zopakovat nechce.
"Jsem tu na výletě." Vypadne z něj první věc, která mu skočila na jazyk a pohodí vzdorovitě hlavou. A vůbec, byl tu první. Pak mu to začne docházet. Mohl být Hide ta postava, o které se mu zdálo? Tolik na něj myslel, že se mu promítl do snů? Ale kruci, jak je možné, že se tu objevil v ten samý den a v tu samou hodinu. Kolem páteře mu proběhne mrazík, tohle není jen náhoda.
"Je to tu jak ve snu." Narazí na to, proč tu vlastně je a zkoumá ho pohledem, jak kdyby doufal, že ho nebude mít za blázna.
"Jen se nesmí jeden zabít." Nejistě se přehoupne z jedné nohy na druhou a podívá se k zemi kamsi mezi ně.
"Jak se máš?" Prohodí a pak zavře oči a dlouze vydechne. Větší pitomost vážně vymyslet nemohl?
Hide
Je jeho přítomností tady tak zaskočený, že vůbec nedomyslel,
že se Uruha lekne tak moc, že by se mu mohlo dokonce něco stát. V jediné
vteřině s ním otřese výraz v jeho očích i to, jak se pak smekne, víc stiskne
jeho zápěstí a automaticky si ho pořádně přitáhne k sobě. Má co dělat, aby sám
ty prudké pohyby ustál, objímá ho oběma rukama kolem celého těla a přes jeho
rameno třeští oči na širé moře za ním. Ne, ani teď se nechce podívat dolů.
Srdce mu divoce tluče."Myslel jsem, že mi spadneš dolů." Zašeptá u jeho ucha. Uru ho svírá kolem krku a pak se pohne, aby se Hidemu podíval do očí. Hide mu oplatí dlouhý pohled, ale hned stáhne obočí k sobě, když se Uru začne vykrucovat a očividně chce, aby ho pustil. Povolí svůj stisk, ale nepustí ho zcela. Úplně zapomněl, že se ho na něco ptal. Nejradši by po něm vyjel, proč se chce jeho doteků zbavit, ale nakonec dá ruce dolů a nakrčí rty v nespokojené grimase. Přejde jeho otázku a sleduje ho, jak zase pohazuje těmi svými vlasy. Dělal to i v tom pokoji a fakt mu to sluší, i když by za to zasloužil rovnou na holý zadek.
"Máš dost divný výběr míst na výlety. Trochu adrenalin, ne? Nebo ses kvůli mě rozešel se svou holkou a teď tu trucuješ?" Začnou se mu koutky zvedat nahoru, když si vzpomene na to, co mu říkal, když od něho odcházel. Ještě ho taky mohli naštvat kluci z kapely. Jenže když Uruha zmíní, že je tu jako ve snu, zvážní a oči se mu rozšíří. Kruci to je pitomá náhoda, že řekl zrovna tohle.
"Spíš jako v nějaké pitomé noční můře, co se opakuje a nechce ti dát pokoj, dokud sem nedojedeš a rovnou se tady nezabiješ." Zamračí se znovu.
"Pojďme odtud." Řekne výrazně měkčeji a tišeji, ale po pravdě netuší, jak se odsud dostane. Sem lezl mrtvý strachy a zpátky to bude ještě horší, obzvlášť, když se Uruha dívá. On by si pohled na moře užil raději zezdola. Zaskočí ho, když se ho Uruha z ničeho nic zeptá, jak se má. Zajímá ho to? Koutky se mu zase trochu zvednou a pokrčí rameny.
"Trochu sebevražedně." Rozhlédne se kolem a žaludek se mu zhoupne z té výšky. Prostě se natáhne pro jeho ruku, zase si ho přitáhne k sobě a pomalu si s ním vymění místo, aby ho něžně postrčil k pěšince.
"Chci na tebe vidět. Nechci se ohlédnout a zjistit, že tam nejsi." Řekne mu docela vážně a vykročí v jeho stopách. První díru překoná ještě celkem hrdinně, ale u té druhé největší se zasekne a nakonec skončí zase v podřepu s nehty zaseknutými do kamene. Víčka tiskne k sobě a snaží se přinutit k pohybu. Kruci, fakt se bojí.
"Opovaž se o tomhle ještě někdy mluvit. A přestaň mi lézt do snů, končí to pěkně pitomými nápady jako je tohle místo!" Obviní ho. Teď už ho nic nežene k cíli, už nemá důvod chovat se bezhlavě, protože našel to, pro co sem přišel, takže se pud sebezáchovy dostaví v plné síle. Sice si to ještě plně neuvědomuje, ale… Zvedne oči od země k jeho kotníkům a pak ještě o kousek výš na jeho kolena.
"Už nikdy tě nechci vidět na nebezpečných místech, rozumíš?" Ignoruje fakt, že Uru proti němu vypadá ještě celkem v pohodě a rozhodně je obratnější.
Uruha
+Že mi spadneš dolů?+ To znělo skoro jako...+Ne to je
blbost.+ Dohaduje se sám se sebou Uru v duchu a vypadá to, že úplně zapomněl,
kde jsou. Aspoň na vteřinu. V jeho tváři se promítne zamyšlení s překvapením a
jakousi radostí, jakmile si Hideho slova přebere a pak zase nahodí svou
odmítavou pózu."Copak se bojíš?" Uhodí na něj zpátky a už si zakládá ruce na hrudi. On se taky trochu bojí ale ne tolik té výšky, spíš toho, že se mu nohy opravdu smeknou, jak se to stalo před chvíli. Z druhé strany, je to opravdu krásné místo a na ty on má prostě slabost. Trochu se to v něm pere ale ne víc, než touha vrátit se k němu do náruče, společně s tím, co by dělat měl. A pak se Hide trefí a jemu tváře zrudnou. Ne, nerozešel ale utekl jako malý kluk, když se mu ten trapas přihodil ale to mu nikdy nepřizná.
"S nikým nechodím." Odsekne mu jako první a vůbec mu nedojde, že mu neodporoval, že to určitě kvůli němu není. To mu dojde až mnohem později.
"Počkej, stůj, jaké noční můře?" Dožaduje se svých odpovědí ale to už ho Hide tahá z útesu pryč. Chtě nechtě se vydá za ním a vzápětí se ocitne před Hideho tělem. Ohlédne se po něm a zamračí se.
"Já mám jít první?" Prohodí ale v duchu ho potěší, že o něj má nejspíš starost.+Ne, vůbec mě to netěší.+ Napomene sám sebe a vůbec ho nenapadne, že by mohl mít Hide taky trochu strach. Dojde mu to až ve chvíli, kdy celkem obratně překoná první dvě trhliny a ohlédne se na něj, jestli za ním opravdu jde. Vidí ho držet se kamenů a v očích mu vřele a trochu starostlivě zasvítí.
"Já ti lezu do snů? To ty mě." Sekne po něm hlasem zpátky a už se zase tváří vzdorovitě, jak kdyby za tohle celé mohl Hide. A pak mu to konečně naplno dojde. Zdálo se jim to samé a potkali se tady.
"Co je to za pitomou hru?" Zlobí se a vůbec neví na koho, ani na co. Za to moc dobře vidí, jak na něj zespodu kouká. Přidřepne si, vezme jej za zápěstí a pomůže mu vstát.
"Budeš za mnou chodit na nebezpečná místa, aby se mi nic nestalo?" Neodpustí i trochu provokace ale pak se zatváří vážně.
"Podívej se na mě." Přikáže mu měkce a pak se dotkne prsty jeho tváře, aby ho donutil podívat se mu do očí.
"Ty jsi jako malý neskákal přes praskliny na chodníku?" Zeptá se ho s mírným úsměvem.
"Je to, to samé, zapomeň na to, co je kolem, hm." Snaží se ho donutit přestat myslet na útesy. Vůbec si neuvědomuje, že se k němu trochu víc natiskne a nakonec nechá konečky sklouznout v jemném pohlazení po jeho tváři. Prostě se úplně přepnul a může za to fakt, že chce, aby se v bezpečí dostal odsud nejen on sám ale hlavně...Hide.
"Za každou díru ti splním jedno přání. Zbývají tři. Jsem jako zlatá rybka." Prohodí pobaveně a protočí sám nad sebou očima.
"Tak pojď, půjdu první a budu tě chytat." Krátce s ním proplete prsty, než musí zase skočit. Trochu se mu zrychlí dech, ale nakonec bez problému další prasklinu překoná. Opravdu se otočí a počká, až to samé udělá Hide.
"První přání už máš v kapse." Sdělí mu hravě a na okamžik jej znovu vezme za ruku.
"Už tam budeme." Pobídne ho k dalšímu skoku, čekajíc na něj na druhé straně. Pak přijde třetí a poslední.
"Jen doufám, že to nebude nic, co nemůžu splnit. Jako třeba oběhni svět za dva dny." Dobírá si ho trochu a ...Teď, když jsou už skoro v bezpečí, mu dochází, jak se choval.
"Jeden by neřekl, že umím tak hezky uklidňovat." Svede to na tuhle stránku a krátkým odkašláním a vlasy se mu zapletou do větviček vyššího keře.
"Moje vlasy." Začne se s nimi pasovat s nešťastným výrazem. Bude vypadat příšerně.
Žádné komentáře:
Okomentovat