Ruki x Reita (Toshiya, Die, Shinya) - Odkdy si vy dva smskujete po večerech? - část 2.

(Bar)

Reita, Toshiya, Shinya

Mračení Reitovi ještě chvíli vydrží, dokud se Ruki netrefí do něj. Vážně je rudý? Tohle se mu snad ještě nestalo. Jenže on není Die, nedokáže si udržet ledový výraz a ještě po té smsce...To prostě nejde. Čekal spíš negativní reakce, ale jakmile se ohlédne vidí, jak se Ruki culí. Nevadí mu to? Jak se zdá ani v nejmenším, možná by se teď na něj vážně neměl zlobit za Toshiyu. To ale neznamená, že mu jednu nevrazí a pak by mohli jít na pivo všichni...To nějak přežije? +Ten s tebou teda pěkně zamával.+ Málem by protočil očima ale spíš sám nad sebou. Trhne sebou, když ho Ruki umístí dolů a zamračí se na něj. V očích mu ale pobaveně svítí a nechá ho klidně tahat za svůj výstřih.
"Vypadám jako někdo, kdo se nechá dostat dolů?" Teď se vážně trefil do jeho ega a to se nedělá.
"Výška se v posteli ztratí." Dodá ještě a prohlédne si Rukiho od hlavy až k patě, jak kdyby hodnotil to, jak vypadá. Ne, že by se mu nikdy nelíbil ale..Die je prostě jenom jeden.
"Tsech, tím chceš říct, že vypadám, že jsem na kluky." Hraně se urazí a založí si ruce na hrudi, než oběma pípne smska.
"Hrozně by mě zajímalo, jak s ním můžeš vůbec vydržet v jedné místnosti." Protočí očima a zavrtí hlavou.
"Takže to začalo na té párty?" Vyzvídá a už vůbec nepochybuje, že to tak je, Ruki mu to totiž ani nevyvrátil.
"Asi chce, abych s ním šel na box. Snažím se, aby trochu vyměkl. Někdy mám trochu pocit, že je to možná jenom hra z jeho strany." Rozhodně se nakonec trochu víc rozpovídat a opře se lokty o stůl, než vyloví telefon a podívá se na smsku. Kouše si tváře uvnitř, jak přemýšlí, čím by ho konečně trochu donutil jít  s nitrem ven.

Totchi mezitím přemýšlí, co by na to Rukimu odpověděl. Začíná to v něm trochu vřít, i když jeho výraz je pořád ledový, jen se zatváří ironicky, když zahlédne Die v teplácích, jak si to štráduje pro zmrzlinu. Pozoruje ho, dokud nezapadne do pokoje.
"No, tak v teplácích toho rozhodně docílíš." Vysměje se mu, když se zadkem opírá o stůl a píše smsku. Začne s tím, co mu jde nejlíp, prostě bude vyhrožovat.

Podřekl? No skvěle. Jeden tě na chvíli pustí z očí...Počkej doma. Vyřiď mu, že jestli na tebe sáhne, tak mu ty ruky zpřelámu a bude.


Odešle první zprávu, než se pro sebe ušklíbne. Přemáhá nutkání sednout do prvního taxíku a najít si ho, ať je kdekoliv. Žárlí ale neskutečně. Ale ne proto, že by snad opravdu věřil, že bude něco s Reitou mít ale spíš proto, že v tom baru nemůže být on sám. To ale nepřizná ani za milion yenů. Pak se několikrát nadechne, promne si kořen nosu a zkusí to úplně z jiného konce. Vzpomene si, jak to dopadlo, když se opravdu snažil.

Počkám do půlnoci, zavolej mi.




Odešle i druhou, než se znovu několikrát nadechne.

Prosím.




Málem ten telefon rozbije, když si uvědomí, co mu to zase napsal a podívá se na dveře do pokoje Die.
"Jdu se napít, jinak to nerozdýchám a ty mu pošli nějakou pořádnou fotku, ať Čumáčka přejdou roupy. Kdo to má furt poslouchat." Tu přezdívku skoro vyplivne. Ne, ještě mu to vůbec neprominul. U dveří se zastaví.
"A na mou zmrzlinu nezkoušej sahat." Varuje ho ještě, než za sebou vztekle zabouchne dveře. Na chodbě se mine se Shinem, který se za ním nechápavě ohlédne. Jenže Totchiho nálady jsou na denním pořádku, tak to ani nejspíš řešit nebude. Místo toho zapluje do pokoje a zkontroluje mobil. Nejradši by Boogiemu zavolal ale volal mu před půl hodinou, to už by bylo vážně moc, stejně je mu smutno. Hrozně by si přál zalézt s ním do postele pod plyšovou deku a nevylézt klidně měsíc. Krátce si povzdechne a pak zlehka zaťuká a nahlédne do dveří Dieho pokoje.
"Die-san, ty nejdeš na večeři?" Zeptá se ho s dávkou starosti a oči mu padnou na zmrzlinu. Zmizí na pár minut, než se vrátí s růžovým jiglypuffem a vlastní lžičkou. Bez zeptání se mu nasouká do postele a opře se ramenem o to jeho.
"Tohle musí být vážné, když nasazuješ nejvyšší kalibr." Pousměje se trochu, očka mu jemně zasvítí a s nevinným výrazem mu do té zmrzliny nadrzo hrábne.
"Je skvělá, na nervy ideální." Broukne ještě, než spokojeně přivře víčka.
Rei ještě chvíli převrací v ruce telefon a pak se mu koutky mírně pozvednou.

Ale no tak Miláčku, jak já můžu vědět, že zveš mě. Jak by někdo jako já, mohl čekat pozvání na rande a ještě k tomu na takový zápas od někoho tak sexy jako ty.


Pošle jako první a tiše se uchechtne, než si rozmyslí, že napíše ještě něco.

Ještě nedávno jsi mi tvrdil, jak moc si nejsi jistý, jestli na tebe vůbec mám. Jeden pak neví, co si má myslet. Radši sem se šel poradit s Rukim. Jsem v koncích, když nevím, co si myslíš. Asi budu smutný.

Vůbec ho nenapadne, že tím tak trochu práskne Toshiyův tajný zdroj, jak by to mohl tušit.

Ruki, Die

"Nevypadáš. Proto se tomu divím." Pokračuje rozverně Ruki a našpulí na Reitu rty.
"Hmm, to máš asi pravdu..." Řekne o něco víc zasněně, než by měl, protože mezi ním a Toshiyou je opravdu velký výškový rozdíl a skutečně se to celkem stírá…
"To by mě zajímalo taky, je k nesnesení. Vzal jsem na něj pánev." Prozrazuje Ruki sdílně, zatímco Reitu pořád tahá za to tričko jako kotě za klubíčko. Cokoliv si nechtěli říct a tajili, už to neexistuje a najednou o sobě vědí zase všechno, tak jako dřív. Rukimu se hodně uleví, když může svému nejlepšímu příteli svobodně říct, o koho jde a dokonce z toho není ani žádné velké halo. Jak by mohlo být? Vždyť Rei do toho spadl úplně stejně. Je to stejná kaše s nápisem Dir en grey. Horší bude, až se to dozví zbytek kapely, hlavně Kai. Kluci by mohli být milosrdnější, když sami randí s jinými kluky. Konečně ho pustí, posadí se normálně a sáhne znovu po svém drinku. Toaleta je zapomenuta. Přikývne na jeho otázku.
"Prchali jsme společně před davem zvědavých lidí, co nám pokládali otázky, jestli budeme někdy spolupracovat. Začal být dotěrný, bylo mi jasné, že mě chce co nejvíc provokovat, tak jsem ho..." Zaváhá, jestli to říct nebo ne, ale co už?
"Kopl mezi nohy." Nevinně na Reitu zamrká. Takové věci se vážně nedělají, však jako kluk sám ví, jak to bolí, ale neměl být tak vlezlý!
"No a pak jste všichni někam zmizeli… snažil jsem se pomoct Kaiovi s reprezentací a pak už musel domů i on, kvůli dětem. Trochu jsem to přehnal a usnul na stole a když jsem se druhý den probudil..." Už zase se červená.
"Vzal mě domů… aby se mi něco nestalo nebo mě někdo neokradl." Začíná se zase usmívat. Pro pána, je z něj prostě paf, čas si to přiznat. Pak si vyposlechne tu část, co mu chce říct Reita.
"Na box, tak to si zjistil, že to máš rád, to je krok kupředu, hm?" Hraje si se sklenicí. Zvedne k němu účastný pohled. Mohla by být. Neviděl je spolu a nezná Die. Těžko říct, co se mu honí hlavou. On sám má větší jistotu. Hodně odolával a Totchi ho ubezpečuje o vážnosti toho všeho celou dobu.
"Možná je pro něj těžké smířit se s tím, že nejsi holka nebo že by se do něčeho mohl zaplést víc..." Řekne nakonec svůj tip. Jak znal Reitu, ponese těžko, pokud to hra je. Zrovna Die… Přečte si novou smsku a usměje se. To jeho Počkej doma mu způsobilo motýlky v břiše. Telefon se ozve podruhé a Ruki zvolna vytáhne obočí nahoru. Teď už se usmívá opravdu upřímně. Tak prosím…?

Budu doma. Hmm, a… těším se.




Odešle jednoduchou odpověď, která ale říká hodně. Především to, jak zase zjihl.

+Má rád, když mám tepláky...+ Pomyslí si uraženě Die.
"Mě snad sluší všechno, ne?" Zahučí z postele. Tseh… jen ať Toshiya nedělá, že po něm nikdy nekoukal. I v teplácích! Toshiya se zjeví ve dveřích a on k němu zvedne oči se lžíci v puse. Chvíli mu šrotuje obsah Toshiyových slov a pak mu dokonale sepne s kým Reita je.
"Doufám, že jsi na toho slavíčka udělal dojem." Je mu vidět na očích, že ze všech možných ohrožení je Ruki to největší. Co on ví, jestli to nemají podobně jako on a Toshiya? Vůbec se mu neulevilo. Asi by měl nahrát nějaké pořádné video, tady už fotky stačit nebudou.
"Pozdravuj kluky." Dodá a loví v kelímku, co to dá. Přesto vyprskne smíchy, když se Toshiya strachuje o vlastní pochoutku.
"Protože ji máš rád nebo proto, že se cítíš podobně a neměl bys pak čím tajně zahnat nervy?" Rýpne si k jeho odcházejícím zádům. Samota mu nevydrží moc dlouho. Slyší klapnutí dveří, někdo z nich se vrátil. Pak kdosi zaťuká a dovnitř nahlédne světlovlasá hlava. Die kmitne očima mezi Shinyou a zmrzlinou a zavrtí hlavou.
"Ne, to už by bylo moc kalorií najednou." Vysvětlí. Shin zase zmizí, ale ne na dlouho a za chvíli už ho má v posteli i s tou plyšovou šíleností. Ještě nedávno ve zkušebně se na něj tolik zlobil a heleďme se.
"To máš od něj?" Zeptá se ho, ale trochu se posune, jednu ruku protáhne pod jeho tělem a přitiskne si ho k sobě.
"Ale no tak… neodjel na roční turné..." Protočí očima, zatímco ho plácá po ramínku, ale nakonec si dlouze povzdechne a prostě k němu poposune kelímek blíž.
"Dej si… nebudu lhát… asi se mi taky stýská..." Vydoluje ze sebe kysele a neochotně. Telefon se konečně ozve nazpět a on si přečte zprávu, kterou se před Shinyou ani nesnaží skrývat. Už mu to začíná být jedno. Kaoru ho stejně zabije a brzy bude mít pohřeb. Dělá si z něj ten Reita zase legraci? To je ironie? Sarkasmus? Kdo se v tom má vyznat? Rozmrzele si povzdechne.
"Nemáš někdy strach, že se ti ten Boogie ohlédne za někým z těch ostatních kluků?" Zeptá se Shinyi tiše. Kvůli sobě, ne proto, aby mu přidělával vrásky.

Hlavně, když se jenom radíte… slovně!




Pošle mu a odkryje tak svoje karty. Pak telefon zvedne a pořídí si selfíčko s ním a tulícím se Shinem, plyšákem, domácími hadry a kýblem zmrzliny. Ne, není taková Ledová Královna a věří, že Reita tenhle podtext ve fotografii pochopí.

Reita, Toshiya, Shinya

Rei překvapeně povytáhne obočí, když mu Ruki sdělí, že by ho to zajímalo taky. A pak regulérně vyprskne smíchy, jakmile si představí, jak Ruki nahání Toshiyu s pánví. Už jen ten obrázek, který se mu objeví v hlavě…Bude se smát ještě týden.
"Ty jsi na něj vzal pánev?" Hledí na něj skrze slzy smíchu, než si ho přeměří pohledem.
"Myslím, že jsem doteď neznal tvou odvahu Ru-chan." Valí na něj oči ještě chvíli a nakonec ho dobrácky poplácá po rameni. A pak přijde ještě kopanec mezi nohy a Rei se málem skácí pod stůl.
"Příště mi musí říct, u toho prostě chci být. Myslím, že jsi jediný na světě, kdo si na to troufl a přežil to." Dusí se trochu a radši se pokusí napít, aby se neudusil úplně.
"A stejně tomu nemůžu uvěřit, že se zrovna on o tebe stará. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to neštve. Z druhé strany, já mám nejmíň, co mluvit. Zbytek bude horší." Ušklíbne se trochu a pozvedne svoje pivo, aby si s ním mohl přiťuknout.
"Už jsem se lekl, že mi to triko vytaháš. Víš, že musím vypadat, co nejlíp." Dobírá si ho trochu, jakmile ho pustí a teď je to on, kdo nahlíží přes Rameno na smsku.
"Hm, tak tohle bude teda virtuální noc. Napiš mu, že vyzkoušíte webku, bude to mnohem lepší." Poradí mu s jiskrami v očích a dloubne do něj ramenem.
"Trochu odvahy a hai, dělám to ze sobeckých důvodů." Podívá se na něj přes hranu sklenice a ještě si neodpustí mrknutí. Jakmile ale dojde na téma Die, koutky mu trochu opadnou. Prostě si není jistý, snad poprvé v životě a trápí ho to.
"Já nevím, když jsme byli spolu, přišlo mi, že je to v pořádku. Když se nevidíme…" Pokrčí rameny a ušklíbne se na desku stolu.
"Možná to fakt klape jenom tehdy a já si jen něco namlouvám. Ale ten box…Třeba se pletu a fakt to chce jen čas a…Nenechat ho v klidu."  Koutky mu zase vystoupají nahoru.
Totchi se mezitím dostal až do baru, kde si objedná panáka a snaží se nezbláznit. Na tu zmrzlinu nejspíš dojde, jestli se mu nedostane odpovědi, kterou čeká. Za zády se mu objeví Kaoru a pokusí se s ním začít mluvit. Vzdá to přesně za pět vteřin, když vidí, jak se tváří.
"Teda ty vypadáš výbušněji, než jindy." Neodpustí si poznámku a v tu ránu se Toshiya málem zvedne a jednu mu střelí. Uklidní se trochu ve chvíli, kdy Kaoru hodí zpátečku a zmizí mu z očí. Nedočkavě ťuká skleničkou o desku baru za nesouhlasného pohledu barmana.
"Co ti tak trvá." Hypnotizuje telefon a hlavou mu lítá, co by mezi Reitou a Rukim mohlo dít. Odpustil by mu kdyby…Ale ano, zabil by toho basáka a pak by Rukiho zamkl doma na třicet západů a pro jistotu ještě do trezoru. Když si uvědomí, nad čím přemýšlí, schová tvář do dlaní a zmučeně si povzdechne.
"Jsi v prdeli." Oznámí si bez mučení. Asi si půjde ještě rýpnout do Die na adresu jeho tepláků, jinak…A pak pípne smska a …Vážně se usmál? Jenom trošičku.

Máš štěstí.




Napíše jako první a opravdu to odešle. Pak do sebe kopne panáka na ex a promyslí si druhou zprávu.

Nemůžu se dočkat, chci tě vidět…celého.




Napíše druhou, možná si tu večeři opravdu dnes dá. Má o sto padesát procent lepší náladu a je to znát, když nevědomky pustí jednu starou paní do dveří.  
"Děláš, jak kdyby ti nějaké navíc vadily. Jsi pomalu hubenější, než já." Konejší ho trochu a nechat se vzít do náruče, než si opře pohodlně hlavu o jeho rameno. Tohle jsou chvilky, kdy se projeví, jak dlouho se znají, a že jsou opravdu přátelé. Trochu natočí tvář Dieho stranou, když zminí plyšáka a vytáhne už prázdnou lžičku ze rtů.
"Hm a ještě jsem dostal malého uhláčka, toho mám taky s sebou. Bez nich už asi nikam nepojedu." Rozesměje se tiše a znovu zaboří lžičku do zmrzliny.
"To sice neodjel, ale stejně mi to tak přijde. Už je to dlouho, kdy jsem si cítil podobně. Nabíjí mě to a zároveň jsou ty večery o samotě k nesnesení. To bude chtít velkou zásobu zmrzliny na turné. Pak můžeme sníst i tu Totchiho." Postěžuje si a nadhodí sotva slyšitelně, než se zarazí a převrací třikrát v hlavě, co mu Die dál řekl.
"Ty s někým chodíš?" Skoro vystřelí do sedu a podívá se na něj. A ještě k tomu mu dojde, co ho opravdu trápí a je zvědavější ještě víc. Kdo jenom může zrovna Diemu dělat takové starosti.
"Nejsme na ročním turné." Zopakuje jeho slova a líbne jej na tvář, než se zvědavě podívá na displej telefonu.
"Tak mi řekni, kdo to je." Doluje z něj dál a dokonce to vypadá, že ho tou zmrzlinou bude krmit sám.
"Dal ti něco hezkého?" Vyptává se, se spokojeným přivíráním víček a pak mu koutky trochu opadnou.
"Bojím a nebojím." Pokrčí rameny a znovu se opře o to jeho.
"Věřím mu a zároveň mám strach, že si jednou uvědomí, jaký život je vedle mě. Pořád pryč a tak. Z druhé strany, kdo jiný by to tak dobře chápal, než někdo z branže. Ale víš, ta důvěra převládá. Proč by to dělal, když ví, jak mi na něm záleží, no ne? A navíc, o to víc se těším domů. Mnohem víc, než kdykoliv jindy." První se zarazí, když je Die chce fotit ale pak se pousměje trochu nejistě a rozpačitě.
"Tak tohle už je vážné. Ty ten svůj objev máš hodně rád viď?" Zeptá se opatrně, aby ho nenaštval.
Rei ještě pořád v hlavě převrací smsku a snaží se to celé rozklíčovat. Kdyby jen věděl na čem je, byl by mnohem klidnější. A pak se dočká. Zapře se do opěrky, sjede o pár čísel níž s blaženým výrazem a kouká na tu zprávu asi pět minut v kuse.
"Možná bych potřeboval štípnout, jestli se mi to nezdá." Houkne k Rukimu konsternovaně.
"Ale ne pánvičkou." Varuje ho se smíchem a  starosti jsou ty tam. A pak přijde ještě fotka…
"Tohle by mi nikdo neuvěřil, kdybych to někomu řekl. Ale ani slovo, žes to viděl." Ukáže ji Rukimu, tím se prostě musí pochlubit.
"Ru-chan, může se jeden ve čtyřiceti zbláznit?" Zeptá se ho a plácne se do čela.
"Tohle je na panáka." Místo toho, aby odešel k baru, otevře zprávu a začne psát odpověď.

Jenom slovně, na to ostatní mám přece tebe. Nebuď smutný, slibuju, že ti to vynahradím a bude mi potěšením být na tom boxu s tebou, ale další rande bude na mě. Díky moc, tohle bude další rande snů. Dávej mi na sebe pozor, Die-koi.