Die x Aoi x Uruha - Abych na tebe ještě nakonec začal žárlit. - část 1.

(Uruhova  kancelář)

Aoi, Die

Zbytek noci se mu spalo hodně špatně. Udělal, co musel, aby měl svou práci hotovou, ale byl podivně demotivovaný. I přes nádherné zážitky na lodi se Seiko, u níž byl vážně přesvědčený, že by to mohlo být ono a nic jiného nechce, nedokázal z hlavy vyhnat to, co si rozklíčoval později v noci o svém šéfovi. Pokud nebyl úplně mimo, Uru si na něj nejspíš trošičku myslel, tak jako ona a on se jeho provokacím nebránil. Z počátku to bral jako výstřednost nového šéfa, později ho to začalo bavit, lhal by, kdyby tvrdil, že ne. Ty chvilky na terase, to už ale nejspíš bylo něco víc a on neudělal nic proto, aby ho od sebe odehnal. Zároveň ani nikomu nic neslíbil, měl podle sebe plné právo testovat všechno kolem a svobodně se rozhodnout a teď se zlobil, že mu to má Uruha za zlé. Kdo mohl tušit, jak se věci vyvinou? Kdo mohl tušit, že se kdy podívá na chlapa těmahle očima? Nebo že večer přijde jeho dámské vydání? Mimochodem úplně stejně sexy a dokonalé... no kdo? Čím víc to převracel v hlavě, tím spíš si byl jistý, že tam nemůže zůstat a navrch k tomu všemu si nebyl jistý ani tím, co slíbil Seiko. Totiž, že se zase uvidí. Jedna půlka mu říkala, že je idiot, když posílá nejkrásnější a nejbohatší ženu pryč ze svého života, ta druhá se jí bojí. A je pravda, co mu o ní řekl Uruha nebo to udělal proto, aby s ní nešel? A ta porada! Jak má proboha vést poradu a soustředit se na ni! Jednou to přežije a pak už o něm nikdo neuslyší... časem zapomenou, přestanou se smát a on... to celé nějak přežije. Ano přesně tak to udělá! Nakonec usne jen proto, aby ho okamžitě probudil budík a on na naučený čas vyšel před dům. Jenže nejeli pro Uruhu, takže auto samozřejmě přijelo o půl hodiny dýl, zatímco tam čekal jak idiot, kouřil a byl čím dál otrávenější z toho, jak ten den na nic začíná. Pro Aoiho bylo vždycky snadné upadnout do depresí a nálad a to se stalo i teď. V černých očích sedí hluboký, podmračený stín, není v nich ani stopa štěstí po tom, co v noci zažil. V autě slušně pozdraví, nemluví, jen si prochází podklady.... samozřejmě, že tu není ani kafe, když tu není Uruha, i na to zapomněl. Z rozmrzelosti vytáhne i piercing ze rtu a schová ho do peněženky a jakmile na něj dýchne budova a všechny ty nažehlené úsměvy, koutky už mu cukají doslova nervózně a ironicky, kdykoliv se musí s někým mile zdravit. Není to vztek, ani bojovnost, je to něco mnohem temnějšího, co se mu oplétá kolem těla, jakmile zjistí, že žádná porada nebude. Mělo by se mu ulevit, ale... +Já ho zabiju... nechal mě to studovat celou noc, klepat se strachy a úplně zbytečně.+ A proč, protože si vrzl s ní a ne s ním? Tohle nebylo fér. Co ty kecy, že si tu promluví? Skočil mu na to dokonale. Tohle si podle sebe nezasloužil. +Jak kdybych někoho zavraždil...+ Má už opravdu dost a nervy na krajíčku. Z prosklené terasy sleduje chodbu, kdy se šéf laskavě uráčí, kouří jednu za druhou, nesnídal, nepil. A když ho uvidí, má s sebou nějaký vysoký a samozřejmě dokonalý doprovod. Může to být klient, ale tomu Aoi nevěří ani na sekundu. Dlouhé vlasy, sluneční brýle, dokonalé zuby v ještě dokonalejším úsměvu a dlaň na jeho bedrech. Kousne se do spodního rtu, ale točí se zády a demonstrativně dělá, že o nich neví. Tam prostě nepůjde!

Uruha

Ne, nešli spát ani jeden. Vlastně se jich noc protáhla až do rána, kdy si užili i tu terasu a kuchyň a pěkně se u toho vystřídali. Ví, že to nemusí ani říkat nahlas, ale stejně mu při posledním kolečku oznámil, že lepší sex vážně nikdy nezažil. Dieho bouřka neměla ničivé účinky, právě naopak, neskutečně ho nakopla k dalším hodinám i dnům. A to přesně potřeboval. Obrnit se a zvládnout všechno, co se dneska má stát. Nakonec se dostali i na skvělou snídani, po tom, co Die na chvíli vysadil doma a nechal ho převléknout. Co by pro něj neudělal. Sám si vystoupil a zapálil si, pozorujíc vchod, dokud nevyjde ze dveří. Byl dokonalý, vysoký, okouzlující a s úsměvem, který sliboval přesně to peklo, které s ním zažil, ale on potřeboval teploučko a místečko na výsluní.
"Abych na tebe ještě nakonec začal žárlit." Sdělí mu bez váhání, když se mu po něm otočí několik dam, které jdou kolem ale ne, nepřivlastňuje si ho a přitom ví, že se po nich ani neohlédl a tím mu dodává ještě víc. Cestou si trochu povídají o práci s občasným flirtováním a vlastně by se jim mohlo celkem obstojně dařit i z obchodního hlediska. Před firmou společně vystoupí, on propustí Daichiho na pár hodin, kdy ho potřebovat nebude.
"Die-chan, jak se ti tu líbí hm? Víc, než u mě doma?" Dobírá si ho trochu, když společně kráčí halou. Ve výtahu se klidně o něco víc přitiskne k jeho boku a bez váhání pozdraví všechny, kteří k nim přistoupí. Skoro to vypadá, že mu nic zkazit náladu nemůže. Je rád, že je tu taky, jeho hradba tak stoupá do výšin a má opravdu pocit, že se ho nic nedotkne. Dokonce si neodpustí nenápadně si sáhnout na jeho zadek, když jsou tak hezky u stěny výtahu. Ne, bez provokace by to prostě nešlo.
"A tohle je taky k obchodování?" Krátce se na něj podívá, než vystoupí na patře, kde je jeho kancelář. A pak mu oči padnou k terase, kde spatří Aoiho záda. Nechá na něm oči déle, než by bylo nutné a pak raději zamíří směrem do své kanceláře, aby nebylo vidět, že to opravdu v pořádku ještě není.
"Můžu ti ukázat..." Odmlčí se, když se na něj podívá a v očích se mu blýskne, protože ho napadlo dvacet úplně jiných věcí, než by mělo.
"Katalogy, samozřejmě." Usměje se a sáhne po telefonu. No, jestli si Aoi myslí, že za ním poletí na terasu tak se plete. Usadí se do křesla elegantně s nohou přes nohu a vymění sluneční brýle za dioptrické.

Až si vychutnáš cigaretu, zastav se, probereme tvůj odchod, pokud na tom stále trváš a vezmi sebou podklady, které jsi nachystal.


Napíše mu trochu podmračeně, než se podívá na Die.
"Kávu?" Zeptá se ho a už diktuje jakou jim mají přinést.
"Hm, tady jsou nově testované postupy, se kterými teď laškujeme. Ještě nikdo tuhle látku v ruce neměl. Měl by být to nejjemnější, co jsi kdy měl v ruce...no, nejspíš." Pohodlně se opře do křesla a poposune mu menší vzorník.
"Třeba se ti něco zalíbí. Poslední kusy z naší firmy šly rovnou do Dubaje na jednu větší přehlídku..." A pak mu to dojde, měli tam jet s Aoim.
"Měl jsem tam jet. Nicméně to asi odložím, stejně bych radši ještě pár týdnů počkal, než bude příznivější kurz." Okázale hledí do papírů a snaží se tvářit, že se vůbec nic neděje. Prostě to zakecá a bude, pak zruší let a zavolá svému známému, aby s nimi nepočítal. Tak, ono se svět taky nezboří.

Aoi, Die

Kde by si Die v tom baru pomyslel, že u něj nakonec zůstane až do rána. A co víc, že neodpadnou snad ani na hodinku. Měl by mít kocovinu a být úplně vyřízený, ale on i Uruha hýřili podivnou energií. Jako kdyby popadl s ránem druhý dech a spát prostě nepotřeboval. Skočil se domů převléknout, hodil na sebe něco trochu formálnějšího a u snídaně si popovídali o tom, čemu se který věnují. I tohle zapadlo dokonale do sebe. Samozřejmě, že souhlasil, že Uruhu doprovodí do jeho práce a rovnou se tam podívá na nějaké látky, ze kterých by se dalo šít. Tohle by mohla být exkluzivní spolupráce, obzvlášť vášnivá kolekce!
"Máš to tady vážně moc hezký." Řekne mu upřímně, když se rozhlíží po vnitřku budovy, personálu i vybavení. Je to luxusní místo, plné peněz, to je jasné od pohledu.
"Víš, co se říká... doma je doma..." Broukne mu do ouška a moc se nepozastavuje nad tím kdo a jak se na ně dívá. Uruha to má zdá se hodně podobně, když se ve výtahu opírá o jeho bok a on ho klidně drží kolem pasu. Překvapeně sebou trošičku trhne, když ucítí stisk na zadku, ale koutky mu cuknou a stočí k němu oči.
"V případě podobných komodit jsem opravdu zvědavý na nabídku." Zapřede zpět. Pak vystoupí a Uru není sám, komu jiskří v očích, když zase začne se svými provokacemi.
"Umírám touhou je vidět." Říká mu, když společně zapadnou do jeho kanceláře, kde už je klid a žádné oči. Všechno si prohlédne včetně výhledu, zatímco si Uruha vyřizuje telefon a objednání kávy, ale neposadí se do žádného z připravených míst. Obejde stůl směrem k němu a opře se zadkem o desku, takže je čelem k němu, zády ke dveřím a v podstatě se nohami dotýkají. Převezme si ten katalog a zalistuje jím. Vypadá to velmi zajímavě, i když ty ceny jsou docela děsivé.
"To bude těžké trumfnout, teď, když jsem..." Začne s odpovědí, když se dveře za nimi otevřou, on utichne a ohlédne se.

Aoi vstoupí přesně v ten okamžik, aby slyšel všechno o jemnosti i tu odpověď. Stačilo by mu podívat se, kde pan dokonalý sedí, aby mu bylo jasné, že si Uruha našel náhradu extrémně rychle, ale co víc, slyšel taky všechno to, že se víkend v Dubaji ruší. Jasně... neměli tam jet kvůli práci, teď už to chápe dokonale. Co by tam dělali, když je podle šéfa nesbalitelný, že ano? Podivně ho to zamrzí, že to bylo celé jen o tomhle. Ta Uruhova smska ho ale mrzí mnohem víc. Jako by nestačilo, že si z něj udělal dobrý den s poradou, dokonce ho sem dostal pod záminkou, jak si promluví, ale i to byla lež. Udělal mu to jen proto, aby mu přivedl před oči náhradníka ze střídací lavičky a jaký tu byl před někým třetím prostor pro diskuzi? Nikdy by si nepomyslel, že bude tak hořce polykat chování někoho, koho znal tři dny, místo aby ho s přehledem poslal někam, ale dělo se to a jemu se na terase chtělo snad skoro brečet a zároveň něčím házet. Cítí na sobě pohled Die, je velmi hodnotící, ale nehne ani brvou, když krátí vzdálenost ode dveří ke stolu. Je jen výrazně bledší, než obvykle. Položí Uruhovi požadované desky na stůl a podívá se mu do očí. Pak se podívá do očí i tomu druhému.
"Zbytek ti pošlu mailem." Jeho hlas je tichý. Ani ho nenapadne tu zůstávat déle, už těch facek dostal dost, není jeho dítě. A mluvit už taky nemá chuť. Chvíli si drží jeho pohled, pak zavrtí hlavou a otočí se zase k odchodu. U dveří mu to ale stejně škodolibě nedá, zastaví se s rukou na klice a pootočí se za nimi.
"Víš, varoval jsi mě před svou sestrou, ale jako hajzl se chováš ty. Už alespoň vím, kde všichni jsou." Projde dveřmi a okázale s nimi práskne. Tady už nebude ani pět minut.
Die si pískne a je mu jasné, koho právě poznal.
"To byl on?" Pousměje se a převrací si v hlavě, jestli je to konkurence nebo ne. No... teď už asi ne.
"Proto šéf nemůže být kamarád..." Použije radši tohle slovo, než milenec. Ono to vyjde na stejno...

Uruha

Vyjede pomalu očima po Dieho nekonečně dlouhých nohách, až k prstům, které svírají katalog. Hned se mu pracuje o trochu líp, když se někdo podobných provokací nebojí. On si to prostě nedokáže nikdy úplně odpustit. S jistým očekáváním sleduje jeho rty a u toho se víc, než spokojeně usmívá. Jde to snadno, když je tady s ním, taková jeho malá aura, přes kterou se ho nic nedotkne.
"Jistě to můžeme probrat u sklenky něčeho dobrého. Jen musím popřemýšlet, kde bych se s tebou rád pochlubil." Složí mu kompliment. Proč by si ho měl odpouštět, když tu nikdo jiný není? Ale Die toho nenechá a pokračuje dál. Ano, v té jemnosti by se klidně mohli trumfovat navzájem a  on se mu to zrovna chystat říct, když se dveře otevřou. Skoro líně stočí pohled k příchozímu Aoimu a zatím zvládá držet si nic neříkající výraz.  Obočí se mu zvedá o kousíček výš s každým jeho pohybem. Měl to čekat a stejně ho to překvapí. Podvědomě pod stolem tiskne ve svých prstech Dieho nohu, aby se udržel v patřičných mezích. Vidí ho odcházet podruhé, včera u toho byla jeho sestra, dneska odchází sám od sebe. A pak zalapá po dechu, když se Aoi otočí a ještě mu sdělí, kdo je ten hajzl. Teď je to on, kdo zbledne a nechá víčka klesnou, jakmile se jeho záda zaboří do měkkého křesla.
"To si ze mě dělá..." Sykne si pro sebe tiše a neví, jestli je víc naštvaný nebo o kousíček víc ublížený. Tak on je ten hajzl? Jasně, jasně. Ten největší.
"Dej mi chvíli." Prudce vstane, až židle odjede k oku a zastaví se o něj, se vztekem, který se mu rozhoří v očích. Vezme Dieho tvář do dlaní a věnuje mu polibek stejně vášnivý jako včera v autě, jak kdyby se potřeboval ještě víc obrnit. A pak rázně vykročí k tiskárně, kde vezme papír, div ho prudkým pohybem nerozškubne a nakonec k Aoiho, no teď už asi bývalé kanceláři, kde prudce rozrazí dveře. Takhle snad nikdy naštvaný nebyl.
"Tak ty víš." Vyjede na něj vztekle, když práskne papírem o stůl. Nechal pro něj sepsat posudek, když se Aoi rozhodl odejít. Ten nejlepší, jaký mu mohl dát. S tímhle najde místo snad všude.
"Užij si svých pět minut na výsluní, než padneš stejně jako všichni ostatní." Odsekne mu a samozřejmě myslí jeho sestru.
"Myslíš, že to byl první telefon v noci, kdy se mi chlubila, jak moc spokojená je. Pěkná loď že? Šampaňské, jahody, vířivka, hm?" Sykne po něm a je vidět, že se nehlídá.
"Jsi jen další z řady už od střední školy. Pořád to samé. A víš co, je mi to jedno. Nezáleží mi na tom. Ale pamatuj si, že jsem tě varoval." Je na něm vidět, jak už toho má plné zuby za ty roky. Pokaždé ten samý scénář a on už toho má dost. Jen se na někoho podívá, dostane ho ona. Holka, kluk, vždycky jí to bylo jedno. Kromě jeho ženy a proto si ji vzal. Další hloupost ale...i to se stává. Prudce se nadechne nosem a zopakuje to ještě jednou, aby se opravdu uklidnil, ve tváři vztek v očích bolest. Odvrátí od něj na vteřinu tvář, aby nahodil sovu oblíbenou, nedotknutelnou masku.
"Mám pro tebe nabídku." Začne z úplně jiného konce.
"Nemám čas ani chuť někoho jiného shánět." Je vidět, že ho to stojí velké přemáhání.
"Nelhal jsem, když jsem říkal, že si myslím, že na to máš. Nová smlouva, jasně vymezené pracovní hodiny, žádné společné obědy ani nic podobného. Mimo kancelář žádný kontakt, pokud se nebude jednat o pracovní věci." Vytyčuje jasně dané hranice, které hodlá striktně dodržet.
"Za půl roku tady získáš zkušenosti, které se ti budou hodit, to víme oba. Včetně znalosti jazyků. Nedal jsem ti vést poradu, proto, abych se ti pomstil. Nejsem sebevrah, aby se zničil jen kvůli tvým pitomým očím." Koutek se mu pozvedne.
"Já s tím problém nemám." Odtuší klidně sleduje ho chladnýma očima pravého šéfa a pažemi založenýma na hrudi.+Mám a budu mít ale nějak to musím přežít.+ Proběhne mu hlavou a uvnitř se dokonale hroutí. Kruci, co si myslel, když mu to nabízí. Z jedné strany je to pravda, dalšího asistenta, tedy s takovým potenciálem do kontraktu nesežene ale...