Aoi x Uru x Seiko - Nevypadáš jako klidná hladina. - část 1.

(Zasedací místnost, Uruhova kancelář)

Aoi

Včerejší noci Aoi prostě neusnul. Nešlo to. Nutil se k tomu, měl by, potřeboval energii na náročný den, ale dokázal jenom ležet v rozestlané posteli s peřinou kdesi málem na zemi, hledět na strop do tmy a probírat se hlavou nad celým dnem jako nad nějakým filmem, který viděl z pohledu třetí osoby. Viděl sebe a první dojem z kanceláře a šéfa, terasu firmy, cestu autem, jeho byt... až nezvykle dobře si vybavoval detaily jeho postele a ještě lépe si jeho mysl dokázala vytvarovat jeho téměř svlečené tělo. A pak se probudil, prudce otevřel oči a uvědomil si, že nejen že skutečně zabral a byl to sen, ale že je úplně zpocený a vzrušený. Musel do ledničky pro ledovou vodu, kterou vypil na ex a vrátil se do postele jen proto, aby za půl hodiny zase vstal, sedl nad notebook a začal pracovat. Před očima mu ale běhalo všechno, co měl možnost vidět v tom velmi živém snu, nechtělo mu to dát pokoj a bylo to úplně poprvé, co se mu zdálo o jiném mužském těle. Nedokončil to, příliš by se styděl ze sebe samého. A tak prostě po tmě seděl u jídelního stolu za počítačem jenom v teplákách, kouřil a pokoušel se koncentrovat myšlenky. Když se ráno řidič objevil ve 4:30 před jeho domem, byl už Aoi perfektně připravený a oblečený, piercing seděl na svém místě a na jeho tváři nebylo nic poznat. Vezl ho i večer, řekli si jména, trochu se seznámili, milý chlapík. Aoi byl hrdý na to, že dokázal poslat všechno, co dostal za úkol ve stanovený čas, ale takhle nespat nemohl denně, i když za to nemohlo množství práce. Jakmile vylezly první paprsky slunce, celý včerejšek i noc a její sen mu už připadaly hodně vzdálené. Když Uruha usedal do auta vedle něho, opravdu nesl kávu pro ně pro oba a jejich rozhovor se nesl v pracovním duchu od první vteřiny. Musel, měli toho hodně. Přes všechny telefony, maily a probírání porady si nestihli věnovat ani zkoumavé pohledy a hodnocení, co si jeden nebo druhý o včerejšku myslí. Jakmile prošli budovou, nešlo to už vůbec, oči byly všude a všichni se dívali...najednou si toho začal všímat, ale to bylo asi tím, co měl všechno v mysli. Zasedací místnost pro poradu byla obrovská, všechny stěny byly prosklené a daly se pouze zatahovat roletami a ty byly všechny nahoře. Jednu stěnu lemovala chodba, po které stále někdo chodil sem a tam, na jednom kratším konci byly nějaké kanceláře a na druhém kuchyňka. Pěkný šmírunk, aby se nikdo moc neuléval. Aoi stojí u mikrovlnky, v kávovaru si dělá druhé kafe, občas prohodí něco na seznámenou s novými kolegy, co se tu taky mihnou a oči mu co chvíli ujíždí skrz stěnu do zasedačky. Vůbec nepostřehl, kdy se Uruha ocitl ve svém křesle v čele stolu, ale je namířené rovnou sem. Aoi se pokradmu rozhlédne do všech stran. Lidi plní místnost, chodí po chodbě, v kuchyňce nikdo. Znovu je vrátí, upře je na postavu před sebou a v ten okamžik jako by zafungoval Uruhův šestý smysl, když k němu i na těch několik desítek metrů zvedne oči od papírů. A Aoi nevymyslí vůbec nic lepšího, než se opřít zády o linku, odložit kafe a přejet si konečky prstů po rtech a piercingu a pak jimi na krátko zajet mezi knoflíčky košile. U toho pootevře svůdně rty a mírně zakloní hlavu a pak se prostě otočí na patě, popadne kafe a odejde. +To máš za to!!!+ Trvá mu dalších deset minut, než se ocitne u stolu po šéfově pravici, dělá, že rovná papíry a ani se na něj nepodívá. Jeho výraz je dokonale neutrální. Všechna křesla už jsou plná.

Uruha

Vyspal se přímo skvěle jako už dlouho ne. Za to mohlo rozpoložení, ve kterém usínal. Dlouho už se mu nestalo, aby v hlavě neměl jenom práci. Teď tam mělo místo úplně něco jiného. S úsměvem si promne tvář, když vstane ve čtyři, aby stihl ještě dodělat poslední úpravy na správě, kterou chystal včera do noci. Vlastně spal asi jen dvě hodiny, ale připadá si, že to byl týden. Tak nabitě se cítí. Mohl za to jen pocit, který si držel od včerejška. Proběhne typická chvíle strávená v koupelně a jen hebkém županu zamíří do své pracovny, aby otevřel notebook a vše dokončil. V pět už se začíná upravovat a oblékat, aby vypadal, co nejlépe. Ideálně ještě líp, než včera. Dokonce si neopustí lehké zvýraznění očí. Jen tak, aby to nebylo skoro poznat a přesto se jeho pohled prohloubil. Prohlédne se naposledy v zrcadle a zamíří do jídelny. Společná snídaně. Dneska ji s přehledem protrpí a dokonce se i usmívá.
"Hezký den." Popřeje své ženě snad i trochu mile a u dveří se loučí s hospodyní, která si jej prohlíží déle a podává mu dvě kávy.
"Arigato, pochutnáme si oba." Ujistí ji a líbne na tvář. Mani je očividně zaskočená, ale v očích jí svítí spokojenost, v jakém rozpoložení ho vidí. Práce, práce a zase práce. Teď opravdu nic jiného nestíhají, ale zdá se, že Aoi si najde chvilku i u ranní porady. Nenápadně ho celou dobu po očku pozoruje, kde se mihne. Ne, nedokáže z něj spustit pohled, když je jen trošičku možné a snad poprvé ve svém životě není stoprocentně soustředěný na práci. Přesto všechno dokáže obratně odpovídat na otázky. Až do chvíle, když oči zvedne a vidí Aoiho a....Tiše zalapá po dechu a opře se do křesla s konsternovaným výrazem. Oči mu zajiskří chtíčem a touhou, kterou v něm probudil a stačilo jen co? Dvě, tři gesta, no nejspíš.+No počkej. Tohle ti vrátím i úroky.+ Proběhne mu hlavou, ale usmívá se jako sluníčko. Trochu sebou trhne, když se ozve otázka, jestli je všechno v pořádku.
"Ah, samozřejmě, jen jsem se zamyslel nad novým konceptem pro reklamu ale o tom až později, zatím mám jen vizi."+Apartmán, postel, Aoi. Z toho bude sexy reklama.+ Měl by si podobné myšlenky zakázat, aby vnímal alespoň polovinu toho, co se tu děje. Sám si poskládá papíry, aby byly úhledně srovnaně, a když po nich chce sáhnout podruhé, dotkne se Aoiho ruky. Říkal si, že cítí jeho parfém, ale měl ho od včerejška tak plnou hlavu, že mu to ani nepřišlo zvláštní.
"Myslím, že jako první bych měl představit svého nového asistenta. Aoi, bude mou..." Krátce se odmlčí, když se na něj podívá ale tváří se naprosto neutrálně jen v očích má vepsané, jak to myslí.
"Pravou rukou. Obracejte se od dnešního dne na něj, aby zjistil, jak všechno funguje. Pokud si nebude vědět rady, přijde za mnou a já se o všechno postarám." Jemně položí důraz na slovo všechno. Teprve pak sáhne po papírech.
"Uhm, už vím, co tady chybí. Zpráva z minulého týdne. Aoi-san, budeš tak laskavý. Je to v té horní poličce s posuvnými dvířky." Ukáže na skříňku za sebou a ohlédne se. Koutek mu jemně vystřelí vzhůru, protože je to taková malá past. Ty dvířka jdu otevřít jen se správným grifem. Stačí jen první vteřina, kdy s tím Aoi zápasí a Uru se okamžitě postaví a samozřejmě mu půjde pomoci.
"Mám tady na heslo snad všechno." Prohodí vtip na celou zasedačku, pobaví tím většinu osazenstva, než se zlehka se natiskne na jeho záda, když zvedne ruce, aby správným způsobem trhl za dvířka, a ta se pomalu začnou otevírat.
"Řeknu si, až budu potřebovat pomoc oplatit. Hezký piercing, pak si ho půjčím, možná i s tím rtem." Šeptne tak, aby ho slyšel jen on, a zamíří zpátky ke křeslu, kde se usadí s nohou před nohu. Málem neovládl své tělo, tohle bylo sakra blízko.
"Mělo by to být založené hned na začátku a v půlce je rozdělovník, tam najdeš hodnocení kvality."

Aoi

I Aoiho oči se posunou na dotek na prstech, jakkoliv letmý byl, ale když ho Uruha začne představovat a všichni jako na povel utichnou bez jakéhokoliv oficiálního zahájení porady, ucítí na sobě najednou pohledy celé zeměkoule. Mile se pousměje a prohlédne si tváře u stolu, když jim kývne a sotva znatelně pohne rty v pozdravu. Ještě pořád stojí, ale teď už se může posadit. Při dokončení slov pravá ruka, stočí oči na Uruhu a vypadá pořád stejně jen ho prostě musí napadnout, co s ní asi všechno dělá. Kromě toho to jeho Všechno nepřeslechne. Ví, že mu patřilo. Skloní oči k tabletu, který odemkne, aby byl schopný sledovat rychlý sled událostí a témat porady.
"Hai,samozřejmě." Pronese na požádání, zatímco lidé v zasedačce hovoří, přejde ke skříni i polici, chce ji otevřít a... zamračí se na tu potvoru. Někdo za ním se tiše zasměje. Snaží se nenechat se vyvést z míry, jak se tam tak natahuje, ale to už je u něho Uruha a lidé se smějí o dost víc. Aoi musí zavřít oči, když ucítí neexistující dotek jeho boků na zadku a zcela zřetelně uslyší, co mu šeptá. +Co jsem to rozpoutal.+ Pomyslí si, ale zvolna svěsí paže dolů i s dokumentem, rozpačitě se podrbe na tváři a vrátí se na své místo. Posune mu papíry pod ruku a následujících čtyřicet pět minut se kupodivu oba dovedou soustředit na práci. Následuje několik pracovních schůzek, kolečko po baráku, oběd s klientem, pak Uru odjede neznámo kam a vrátí se až v pět a Aoimu mezitím vším praská hlava ve švech, zatímco zjišťuje, že nenávidí oblekové boty, dopnutou košili a slušné sezení za stolem. Už ho prostě bolí úplně všechno, jak není zvyklý. Nastává doba, kdy zaměstnanci začínají opouštět budovu - ne on, ještě ani omylem. Šéf pořád nikde, žádná zpráva a on si začíná připadat jako manželka nad studenou večeří. Neříkal, že spolu budou u všeho a pořád? To je asi něco soukromého? Pobaveně si ho představuje na té terase, co s ním byl včera, jen třeba s nějakou kostí a zatímco se tím v duchu baví, ty boty si vážně zuje, košili porozepne, sako odloží a pak se sesune tak, aby si jednu nohu mohl přehodit přes roh stolu s tabletem v klíně. No vida! A když o půl šesté cvaknou dveře jeho kanceláře, málem se přerazí a spadne ze židle dolů, protože tohle šéf neměl vidět. Ohlédne se od stolu a ano, je to opravdu on.
"Klepe se!" Hned ho sprdne, protože je sám a už vyskakuje na nohy.
"Co to bylo ráno s tou skříňkou, hn?" Zvedá docela bojovně bradu, zatímco k němu kráčí a pak si uvědomí, že za jeho zády slyší nějaký hlas. Je to u něj v kanceláři. Střelí k němu skoro vyděšeným pohledem, hmátne kolem něj po klice, aby přivřel a už se peláší obout. U toho po něm blýská očima, ale i pobaveným úsměvem.
"Kdo to je? Žena a děti?" Hlesne šeptem, protože na seznamu nikdo není!

Uruha, Seiko

Dostal ho, viděl to na jeho výraz a je si tím jistý. Celá ta porada se mu díky tomu zdá mnohem snesitelnější, než si kdy dokázal představit. Jestli budou všechny porady a schůzky takové, začne je vážně milovat. Možná se pár pohledů nad jejich chováním pozastavilo. Šuškalo se kde, co ale nikdo úplně nevěděl, co je na všem pravdy. A on neměl snahu nic vyvracet ani potvrzovat, ať si myslí, co chtějí. Dokonce už tu  kolovala zvěst, že se rozvedl, když přestal rok po svatbě nosit prsten. Ale...při tom je taky nechal. Vlastně mu to svým způsobem vyhovovalo. Někdo tomu věřil, někdo si myslel, že by se to rozkřiklo. Jemu je už teď jasné, že si příliš Aoiho neužije. Sice spolu tráví ještě nějakou dobu po tom, co se sešlost v zasedačce rozpustí, ale pak už musí vyřídit několik záležitostí a Aoiho práce je jinde. Ano, vážně mu to přiotrávilo den. Nicméně ví, že se tu dnes ještě potkají, čímž se nechá ukolébat ke svému okouzlujícímu, ale neohroženému jednání a sjedná velmi výhodný obchod. No byl kdy den hezčí? Bude, až se vrátí do kanceláře. Ani nestačí překročit práh své firmy, když se mu kapse rozezní telefon. Vytáhne ho z kapsy a zatváří se pobaveně.
"Říkal jsem přece, že ti to pošlu." Broukne si pro sebe, ale hovor přijme.
"Seiko-chan, jak se vede? Hai, jsem. Právě jsem dorazil do firmy." Protočí očima v sloup, když se na druhém konci linky ozve, že je před budovou v autě.
"Taky jsi mohla chvíli počkat, už jsem ti to skoro poslal. No dobře, tak pojď, ale mám spoustu práce, žádné degustování a sjednávání smluv." Dobírá si ji trochu, což se na druhém konci nesetká s úspěchem, ale on ví jaká jeho sestřička je, takže ho to nepřekvapí. Za pár okamžiků se za ním rozezní klapot vysokých podpatků a objeví se žena s velmi podobnými rysy a krátce rozhlédne ledovým pohledem.
"Není tu nějak mrtvo?" Zeptá se Seiko s pozvednutým obočím, pohodí dlouhými vlasy po pás a vykročí k výtahu.
"Občas i zavíráme." Odtuší Uru a pak ji vpustí jako prvního do kanceláře.
"Hned jsem zpátky, jen si něco vyřídím." Prohodí a vejde k Aoimu a málem vyprskne smíchy.
"Kocour není doma..." Odtuší a nechá ho, aby přivřel dveře.
"Hm co to mělo být v té kuchyňce?" Vrátí mu to bez váhání, když trochu ztlumí svůj hlas.
"Ne, děti ne ale žena ano." Odpoví mu jako první trochu neurčitě a pak vyhlédne ze dveří.
"Ty papíry jsou na stole, dej mi pár minut. Tohle nepočká." Zavře za sebou pečlivě dveře a zamíří k němu. Počká si, až se Aoi narovná a vezme jej za zápěstí, aby si ho prudčeji přitáhl na své tělo a objal kolem pasu.
"Jak, že to bylo. Mám asi špatnou paměť." Začne mu šeptat zblízka do rtů.
"Ah, ovšem už vím." Vtáhne dlaň k jeho tváři a přejede konečky prstů po jeho rtu a piercingu.
"Tady byl první dotek." Odtuší smyslně a přesune se dlaní do výstřihu, který díky rozepnutým knoflíkům vznikl a zabloudí prsty co nejníže pod látku.
"Tady byl druhý." Zavrní, když se rty skoro dotýká těch jeho.
"A třetí...to nebyl dotek, ale ukážu ti, jak by mohl vypadat." Vjede mu dlaní do vlasů, zlehka a skoro něžně, krátce je sevře v dlani, než z nich s pohlazením vypluje.
"Hm, chyběl jsi mi, bez tebe to není ono." Vyplyne z jeho rtů upřímný povzdech a pak sklouzne dlaní na jeho polovičku.
"A tady jsem se skoro dotýkal já." Mrkne na něj, než ho pustí a vykročí ke dveřím.
"Nachystej mi smlouvu s reklamkou z minulého měsíce a pak ji přines. Díky, Aoi-chan." Pošle mu vzdušný polibek, než zmizí za dveřmi a usedne na desku stolu v jeho křesle, už se elegantně rozvaluje jeho sestra.
"Máš nového asistenta?" Zeptá se melodickým hlasem.
"Hm." Odtuší krátce Uru a je mu úplně jasné, co přijde.
"Mohla bych ti ho....zhodnotit." Objeví se na ženské tváři podobný smyslný úsměv, jako umí Uru sám.
"Nechceš si zase hledět svých asistentů. Vím, co se stalo s tím posledním, na kterého se podívala. Ještě doteď vyje pod tvým oknem." Připomene jí bez váhání s protočením očí v sloup a Seiko jen pokrčí rameny.
"Ať vyje, bydlím dost vysoko, abych ho neslyšela."

Aoi

Kocour, tak to opravdu sedí. Trefnější přirovnání už by si nikdo vymyslet nemohl. Aoi už si nazouvá druhou botu, když slyší šéfa říkat, že tohle nepočká a zvedne oči přesně ve chvíli, kdy dovírá dveře. Cosi v žaludku se mu okamžitě pohne. Tyhle chvíle, kdy budou sami, začínají vypadat všelijak, jenom ne moc profesionálně.
"Vy jste si s těmi rty začal a mnohem hůř." Připomene mu celý včerejšek a dá mu najevo, že to byla odplata. +A teď začínáš se zády...+ Terasa, skříňka... U toho ale převrací v hlavě, že má šéf vedle manželku. Sice mu včera řekl, že jeho prsten na prsteníček už nějakou dobu nepatří, ale nevypadalo to, že by spolu nežili nebo měli nějaké špatné vztahy. Má vůbec děti??? Hází na sebe sako a chce si dotáhnout vázanku, ale Uruha už je u něho, bere ho za pas a najednou tam spolu stojí v pevném obětí. Aoi vydá cosi jako tlumené uh, ale stačí jenom ze dvou milimetrů zírat na špičku jeho nosu a rty, které se snad brzy dotknou jeho piercingu. Už zase zadržuje dech, když ho nechává, aby to místo pohladil a Uruhova štíhlá ruka se dostane i nad jeho prsa.
"Tak hluboko to nebylo." Hlesne tiše, zatímco poslušně zaklání hlavu pod neskutečně příjemným dotekem ve vlasech a na okamžik zavře oči. Otevře je, když mu Uru řekne, že mu chyběl. Ve dvou vteřinách převrátí v hlavě, jak moc kecá, aby si dokreslil celou tuhle atmosféru a provokaci a pak najednou ucítí jeho dlaň rovnou na zadku, až nadskočí a v očích se mu blýskne. Jenže než mu stačí cokoliv říct, šéf zamíří z kanceláře ven a ještě mu nandá první nový úkol. Problém je, že příliš nevnímal obsah jeho slov, když ho na zadku ještě pořád pálí jeho ruka. Smlouvu ze kdy? Z minulého roku? Sevře pevně víčka. Ne, to je blbost, měsíc, říkal určitě měsíc. Následujících dvacet minut převrací šanony, aby našel, co hledá, protože nemá ani ponětí, kde to je. Upraví si vázanku i vlasy, protočí nad vším očima, obrní se před pohledem na Uruhovu choť a vyrazí ke dveřím, které spojují jejich kanceláře. Pro jistotu decentně zaklepe a vejde, dlouhým pružným krokem krátí úsek ke stolu, zatímco zvedá oči a... dva kroky od stolu se zastaví, když hledí do dámského vydání Uruhy samotného. Tu pusu mají úplně stejnou. Oči a pohled taky. Tohle není jeho žena... to je někdo z rodiny, naprosto bez jakýchkoliv pochybností. A ano, je nebezpečně krásná, jako Uruha sám. Ti dva vedle sebe, to je naprosto vražedná kombinace pro kohokoliv. Přeskočí mezi nimi očima, ale pak se ovládne a s lehkým začervenáním se jí poukloní a představí. Ruku jí zatím nepodává, je tady doma, to musí ona. Znovu mezi nimi přeskočí očima a pak Uruhovi podá jeho složku.
"Přejete si ještě něco, pane?" Broukne měkce, ale je prostě vyvedený z míry.

Uruha, Seiko

Uru si zatím nepřipouští, že setkání Aoiho s jeho sestrou by taky mohla být ta největší chyba, kterou za poslední dobu udělal. Aoi pořád nejde a jemu stoupnou koutky na chvíli nahoru. Třeba to provokace zafungovala líp, než sám očekával.
"No jistě a sousedi trpí už celé měsíce." Odpoví své sestře, která se na něj pobaveně ušklíbne.
"Mě mají vždycky všichni rádi. Na to nezapomínej." Zasměje se melodicky a pohodí hlavou v hrdém gestu. Jsou jeden jako druhý, jen povahy se dost liší.
"Hm, to mi opravdu připomínat nemusíš." Protočí očima Uru, když si vzpomene na školní léta. To bylo to pravé peklo. Ozve se krátce zaklepání a kočičí oči obou se stočí tím směrem. Uru se nadechne, aby Aoiho představil ale jak se zdá, ten je trochu rychlejší. Jediné, co ho vyvede z míry, jsou rudé tváře, které vidí.+Proč se červenáš?+ Začíná mu trochu docházet, že by se mohlo pokazit víc, než by si kdy pomyslel. Jestli jsou Aoiho preference trochu někde jinde, mohla by být pro něj jeho sestra opravdu velké lákadlo.+Ne, ne ne...+ Snaží se přesvědčit sám sebe a trochu sebou trhne, když si uvědomí, že Seiko mluví.
"Hm, opravdu kouzelné jméno." Slyší jí říkat, když zrovna prochází kolem něj a položí mu ruce na ramena.
"Ale no tak Uru-chan, nebuď tak upjatý, už jen ten výraz." Promne mu rameny a pak se vydá lehkým krokem k Aoimu, aniž by mu přestala hledět do očí. Natáhne k němu ruku, aby se pozdravili, a udělá k němu i půl krok, aby jej mohla líbnout na tvář.
"Můj bratr měl vždycky vkus na asistenty ale tentokrát....Jsem opravdu ohromena. Kdepak ses tu vzal?" Zeptá se jej a Uruha, stejně jako nějaké smlouvy jsou na dobro zapomenuty. Dokonce ani nespěchá, aby vysvobodila svou drobnou dlaň z té Aoiho.
"Přišel na pohovor. Tak jak je to běžné." Mlaskne Uru a propaluje její záda pohledem. Začíná být opravdu nervózní a ani trochu se mu nelíbí, jak moc blízko u něj stojí. Píchne jej osten žárlivosti a strachu, že by mohl se vším být konec a hlavně už by se nikdy nemusely opakovat chvilky na terase.
"Nebuď uštěpačný, jen si povídáme." Ohlédne se po něm a pak vrátí oči zase k Aoimu a konečně zlehka vymění ruku z jeho sevření.
"Ano, Uru-chan, pokud už ho  nepotřebuješ. Já bych pomoc ocenila. Třeba nějakou hezkou restauraci tady v okolí, brzo bude ideální čas na večeři a já opravdu nerada večeřím sama." Seiko zdá se nemá přílišné zábrany, aby Aoiho pozvala sama a Uru se drží zuby nehty, aby neřekl nic, čím by sám sebe prozradil. On moc dobře ví, že kdyby ukázal větší zájem, byl pro jeho sestru Aoi ještě přitažlivější. Nebylo by to poprvé.
"Můžu tě klidně vzít na večeři já." Vloží se do toho, aby alespoň zkusil zakročit dřív, než bude pozdě.
"Hm, spolu večeříme pořád. I sourozenecká láska má své hranice." Opáčí mu s nádechem pobavení.
"Ale podívejme, trochu tě upravím. To máš jistě z té hory práce, co na tebe můj bratr hrne." Broukne k Aoimu a už mu upravuje límeček.
"Tak, opravdu dokonalé. Nesmíš z něj strhat kůži, byla by ho škoda. Takže ho jistě pro dnešek už propustíš a já budu doufat, že mi Aoi nedá košem." Zamrká na něj jako panenka a Uru začíná svůj souboj pomalu vzdávat. Co by ještě mohl říct? Měl by ho před ní varovat? Z druhé strany ví, že pokud bude Aoi chtít, stejně tomu nezabrání. Na Uruhově tváři se objeví skoro nešťastný výraz, když vstane, oči se k nim zády a přejde s rukama v kapsách k oknu.
"Pokud si svou práci zítra Aoi dodělá..Je to na něm." Pokrčí rameny. Málem si prokousne spodní ret, jak ho drtí mezi zuby.+No tak ji odmítni. Přece jí někdo musí odolat...ty bys přece mohl. Ublíží ti.+ Začíná mu docházet, že to není tolik strach, že by o něj přijít mohl ale spíš o to, aby nebyl nešťastný. Dlouze se nadechne a usadí se do svého křesla, věnuje jim krátký pohled, ve kterém jsou snad jeho obavy patrné a sám sáhne po smlouvách. Na to, jak měl dneska skvělou náladu, mu z ní příliš nezbylo.