Aoi x Seiko x Uruha - Nevypadáš jako klidná hladina. - část 4.

(jachta)

Seiko

Spokojeně se zasměje  nad jeho prohlášení.
"To mě těší." Vydechne skrze další povzdechy. Nedokáže už se soustředit na víc, než svůj vlastní pohyb a jízdu na Aoiho klíně. Pomalu přesune dlaně na akurátní ramena, několikrát ho po nich pohladí a čeká na své sliby. Většinou je nakonec dostala ale tentokrát to bude, zdá se jinak. Aoi bude očividně větší oříšek, než čekala a vůbec si nepřipouští, že by jí na tom mohlo záležet mnohem víc, než byla zvyklá.
"Ale ty nechceš klidnou hladinu. My dva nebudeme klidně plout." Slíbí mu ještě, než zakloní hlavu a oddá se svým vlastním pocitům. Její boky se pohybují v pravidelných rytmech, které určují Aoiho ruce. Jen přikývl, neslíbil jí nic víc a později jí to plně dojde a bude pracovat na tom, aby to tak bylo. Prostě si umane, že ho získá, donutí ho propadnout a...Co pak? Snad poprvé v životě to není schopná domyslet. Zatne nehty do jeho ramen a nejspíš mu po ní zůstanou památky do dalšího dne ale to nevadí, to k tomu prostě patří. Ona neměla jen kočičí oči a libovala si i v jiných podobnostech.
"Aoi-chan." Rozezní se znovu její hlas v dalším zasténání, když už je jen schopná mu trochu pomáhat, aby nemusel její váhu nést celou sám. Skoro jí připadá, že má ruce všude, i když jsou jenom na jejích bocích. Jak kdyby se pořád dotýkal jejích prsou jako před chvíli. Zapomíná na všechno, na svět kolem nich a vnímá jen hloubku Aoiho očí, do kterých se podívá, v těch jejích hezky plápolá vášnivý oheň, který ho chce snad úplně spálit. Nechává úponky vrcholu oplétat její drobné tělo a žene svými boky Aoiho pěkně za sebou, aby nezůstával pozadu. Jindy byla schopná orgasmus zdatně předstírat ale nyní to potřeba rozhodně nebude, to ví už teď. Všechno je příliš dokonalé. Místo i milenec, na kterého by se mohla dívat donekonečna. Tolik jí zaujaly jeho rysy. Nehty sjede po jeho hrudi kamsi mezi ně a s dalším pohlazením vyjede zpátky na ramena, aby mohla znovu vrátit pravou dlaň do jeho vlasů a mírně si přitáhnout jeho tvář k dalším polibkům, kterých nemá pořád dost. Naopak, chce jich ještě víc. Naposledy prohne v bedrech společně s celým tělem a táhlým zasténáním melodického hlasu a podmanivým vyslovením jeho jména, než se spokojeně zhroutí do Aoiho náruče a nechá se jí úplně pohltit.

Aoi

Nechce? Co on vlastně doopravdy chce? Byl velmi mladý na to, aby se nad tím hlouběji zamýšlel. A myslela tím dny a noci plné sexu nebo tak pojmenovává rovnou celý potencionální vztah? Jaká byla Seiko za zavřenými dveřmi? Je Aoi stavěný na nějakou každodenní Itálii? Uměl být odrzlý a divoký, stejně jako dovedl být konzervativní a ponořený do sebe. Tiše sykne, když ucítí její nehty, jak mu sjíždějí po ramenou, ale je to vlastně velmi zrušující a intenzivní. Mezi všemi těmi hormony, které jeho tělo vyplavuje, se to dokonale promísí a ztratí. A pak se hlas Seiko zlomí v jasném stenu, on pocítí její stahující se nitro a i když nepřestává, protože jako žena nemusí, Aoi ví, že to dokázal. Pak už mu nic nestojí v cestě, aby ji následoval a došel vlastní extáze uvnitř jejího těla. Pohodí hlavou prudce dozadu, snaží se příliš nezatínat prsty do jejích boků a zároveň se snaží popadnout dech, který mu vázne v krku. Tohle bylo opravdu něco. I kdyby vířivce hrozilo, že by vychladla, jejich těla by ji snad dokázala ohřát sama. Vrátí jí těch několik udýchaných polibků, které jí je schopen oplatit, ale kyslík ho pálí v krku a potřebuje se alespoň trochu vydýchat. Přijme ji do své náruče, celou jí v ní schová a sám se opře dozadu a sveze do polosedu, aby si mohl opřít temeno o polštářek. Hladí Seiko po zádech, stačí mu na to jedna jeho dlaň, jak je drobná a nechává přes sebe přelévat dozvuky slastného uvolnění. Tohle už potřeboval opravdu dlouho. A sám - to nikdy nebylo ono. Teprve po několika dlouhých minutách je schopen konečně zase začít vnímat svět kolem nich, prostory jachty a šumění moře. Zůstává uvnitř jejího těla tak dlouho, jak mu to ona dovolí a prostě relaxuje. Voda tiše zašplouchá, když z jejích zad vyjede nahoru do vlasů a polaská ji i v nich. Vlastně by teď dokázal zcela klidně plout... bez bouře. Prostě jenom tak nějak být.

Seiko

Trvá jí několik okamžiků, když pocítí, že její nitro naplnila Aoiho touha. Měl by se možná obávat ale tohle vyřeší hned, jak se dostane na pevninu. Nedělá jí to vrásky, protože podobné věci prostě nedělá poprvé. Jiná by se možná děsila ale v době moderní techniky jistých prášků si nenechá tento okamžik zkazit. Jemně pozvedne bradu, aby viděla Aoimu do tváře a prohlédne si jeho výraz s doznívající slastí. Ano, je opravdu nádherný, nic menšího by ve své blízkosti nesnesla. Na pár okamžiků se nechá ukonejšit jeho náručí, jenže...Ona nikdy nebyla stavěná na dlouhé dozvuky milování. Rozhodně nebyla ten typ, co by se nechal hladit zbytek noci a dopřávat si přílišné něžnosti. Prostě se nezaplétat, i když v tomto případě by si mohla dovolit trochu změnit své návyky. Nechat si Aoiho, nechat o sebe pečovat, jistě to dělat bude....donutit ho slíbit, že je jen její a pak se uvidí. Rozhodně nepropadá zamilovanosti jako její bratr, i když muži si rádi mysleli, že je tomu přesně naopak. Skloní se k jeho kůži na krku, po které několikrát přejde rty.
"Hm, musím říct, že se umíš opravdu skvěle postarat." Popožene jeho ego o kousíček víc. Jistě se mu to bude líbit, to prostě ví. Její náklonnost k němu se malinko poposune za hranici, na kterou je zvyklá. Mohla by ho odvést hned a poslat domů, aby na ni myslel a nechat jej trochu trpět ale...
"Zasloužíš si hezky nakrmit a možná i odpočinout." V očích se jí blýskne, když se jemně vymaní z jeho sevření, vezme jeho tvář do drobných dlaní a políbí jej.
"I skleničky jsme nechali příliš daleko." Odtuší měkce a pak se pomalu zvedne z jeho klína. Chvíli zůstane stát před ním, aby si ji mohl pořádně prohlédnout a pak vykročí z vířivky. Je opravdu chladno, naštěstí jsou tu připraveny osušky a župany. Provokativně si vezme jednu z nich a začne pomalu ničit každou kapičku vody na svém těle a u toho se na něj nepřestává dívat. S mrknutím zahalí své tělo do županu a vykročí k baru, kde je dobře skryté tlačítko, čímž dá svým lidem vědět, že brzy se postarají i o tu večeři.
"Sejdeme se u stolu, Drahý." Zamává mu konečky prstů, než zmizí z jeho dohledu a vydá se do své kajuty, aby si dopřála krátkou sprchu a převlékla se. Za půl hodinky už vejde do honosně zařízené jídelny, kde je stůl pro pár lidí. Na sobě má šaty tentokrát tmavě modré barvy a vlasy vyčesané do jednoduchého drdolu odhalujíc tak svou šíji.
"Vypadá to lákavě, nemyslíš?" Broukne když pohledem hodnotí jejich večeři a popožene mladíčka, aby jim nalil i víno.
"Ale ty vypadáš mnohem lákavěji." Mohl by tu s ní klidně zůstat, dopřáli by si dlouhou noc....Třeba se jí ho podaří přesvědčit.

Aoi

Seiko se v jeho náruči po chvíli pohne, takže musí uvolnit své sevření a nechá ji, aby ukonejšila jeho pokožku svými rty. Mírně u toho přivírá oči a koutky se mu vyhoupnou o kousek výš po jejích slovech.
"Jsem rád, že nejsi zklamaná." Řekne jí upřímně. Neví, co by si musel udělat, kdyby mu řekla, že je neschopný a že to nestálo za nic. To by prostě nesnesl. Podívá se jí dlouze do očí, když dojde na večeři a odpočinek, ale on už ví, že po jídle bude chtít jet. Musí, kvůli práci, kterou slíbil. Dřív, než by si myslel, že to bude možné, si vzpomene na svého šéfa a na to, jak ho v kanceláři prosil, aby nejezdil. Bylo tu cosi, co mu nestačil říct... Původně měl v úmyslu jít jenom do restaurace a stalo se tohle všechno... Všechen jejich flirt se mu prožene hlavou během několika vteřin, ale nakonec to na sobě nedá znát. Jen jeho černé oči prozradí, že zatím není zdaleka tolik chycený, jak je nejspíš Seiko zvyklá. Ne, on jí skutečně podlehl, moc se mu líbila a byl přesvědčený, že tohle by přesně mohl chtít, ale... ještě byl ve fázi testování všeho kolem. Vrátí jí polibek a snaží se vyhnat všechny dotěrné myšlenky z hlavy. Nechápe, kde se tam berou. O ní... o něm... proč přicházejí, když má být dokonale uvolněný a šťastný? Dlouze si povzdechne, když se Seiko zvedne z jeho klína a on z ní vyklouzne. Zvedá oči k jejímu dokonalému tělu bohyně, její klín má přímo před očima, prsa ještě kousek výš a nejradši by ji za ty boky popadl a udělal to ještě ústy, ale ona se otočí a vystoupí z vířivky. Užívá si každičký jediný pohled na kapičky, které stékají po jejím těle, dokud není zahaleno.

Stačila by ještě minutka a mohl by znovu. Nepochyboval, že to věděla. Nakonec zůstane na palubě úplně sám a jakmile se to stane, zapře si loket o okraj, podepře si bradu a dlouze se zamyslí. Vstane, otře i sebe a zase se pečlivě oblékne. Prozrazují ho jenom mokré vlasy. Najde v kapse cigarety a zapálí si rovnou dvě po sobě, než zkontroluje taky telefon. Nic... Zvláštní nic, které ho zvláštně píchne. Nakonec pro něho přijde člen personálu, že bude večeře na stole a aby mu ukázal, kde je jídelna. Je tam první, ale jakmile se Seiko ukáže, je dokonalá jako dnes celý večer.
"Vypadá to opravdu neskutečně." Připustí. Má obrovský hlad. Nevečeřel a k tomu ten výkon.... už bylo dost hodin. Usměje se na ni.
"Děkuji. Strašně ti to sluší." Řekne upřímně, ale je čím dál zmatenější z rysů, které vidí a které kruci patří ještě někomu.

Seiko

"Nikdy si nedokážu odpustit skvělé jídlo." Odtuší Seiko měkce a zase se trochu projeví její obsese na drahé věci. Vždycky jen to nejlepší, nikdy ani o trošičku méně. Místo toho, aby se usadila ke stolu k němu ještě přejde a položí mu dlaně na hrudník, než se vyhoupne na špičky.
"Poslední, co mi chybí ke štěstí je tvé slovo, že mě tu dneska nenecháš samotnou." Šeptne mu do ouška, když z něj odhrne několik pramenů a věnuje mu dotek svými rty, spíš je jen jemně polechtá, než si spokojeně vydechne.
"Ale neměla bych tě pokoušet, i když moje kajuta má velkou postel, kterou jsi ještě neviděl." Provokuje jej svůdně dál a zase chce dosáhnout svého. Dát Aoimu noc, na kterou rozhodně nezapomene a bude chtít další. Pořád má pocit, že jí vzdoruje a není si jistá, proč tomu tak je. Nicméně jí to prostě zlobí. A to nedopustí dlouho. Trochu se odtáhne, aby se mohla vyhoupnout na špičky. Natiskne se celým tělem proti jeho a věnuje mu dlouhý polibek a laškovným popotáhnutím spodního rtu.
"Vážně sladké." Povzdechne si spokojeně a dlaní sklouzne po jeho hrudníku ale u lemu kalhot se nezastaví, jen ho pohladí v klíně.
"Jen o tom popřemýšlej." Dodá, než opustí jeho blízkost s lehkým zhoupnutím v bocích, aby zvýraznila pohyb svého pozadí a dala Aoiho očím potřebnou ochutnávku. Vyčká, až jí Aoi pomůže usednou na židli a nechá jej posadit se na tu svou. Jako první dostanou předkrm, který jim nevydrží příliš dlouho. Dalo by se čekat, že jako hlavní chod se bude servírovat ryba ale...
"Myslím, že musíš ochutnat jehněčí od mého kuchaře. Věřím, že lepší si nikdy nejedl. Dokonale se rozpadá na jazyku. Jen ho vyzkoušej." Natáhne k němu kousíček masa, aby ochutnal přímo od ní.
"Zavři oči a nech pracovat ostatní smysly. Vychutnej si ten prožitek." Šeptá tiše, když nechá svou dlaň zabloudit na jeho stehno a začne jí vyjíždět výš v jemném, téměř neznatelném pohlazení.
"A já si budu vychutnávat pohled na tebe. Takovou společnost u výborné večeře, kdy se mi to zase poštěstí." Povzdechne si hraně a čeká, jestli se Aoi chytí a opravdu jí slíbí další večer. Ideálně co nejdříve. Možná, že ho nakonec skutečně přesvědčí, že by zde mohl zůstat. Jak dlouho jí dokáže odolávat? Viděla pohled černočerných očí na její tělo. Jistě by ho nemusela dlouho pobízet.
"Dáš si ještě kousíček?" Už k němu pomalu přesunuje kousek ze své porce a pohyb dlaní se zopakuje. Trochu to vypadá, že posádku lodi bere jako nábytek, který nemá oči. Jenže oni nic neřeknou a jejich přítomnost ignoruje. Ne, není na ně zlá, jen teď mám mnohem důležitější věci na práci, než sledovat, jestli je někdo vidí nebo ne. Navíc, stejně mají ve smlouvě mlčení, o všech a o všem, co se na této lodi kdy stane.

Aoi

Sleduje ji, jak k němu kráčí a za chvíli je to tu zase. I kdyby zůstal, rozhodně by si nemohl dovolit věnovat se jí, měl opravdu velkou spoustu práce a ani omylem nemínil přijmout její pomoc. Jednou dlaní jemně svírá ty její a druhou jí objímá kolem ramen. Pak se pousměje.
"Uvidím ji zase jindy." Je překvapivě trpělivější, než by se mohlo zdát. Už trochu čeká, že ji tím opravdu nazlobí, ale nestane se to a jemu se dostane nového polibku. Tím si ho Seiko zase trochu víc získá. Měl rád nezávislost. Nepotřeboval, aby si z něj někdo úplně kecl na zadek, potřeboval jen vědět, že tu je a že dýchá pro něj. Že přijde, když bude potřebovat. Dobře, spletl se... Prudce se nadechne, když mu Seiko beze studu a přede vším personálem sáhne rovnou mezi nohy, aby mu připomněla výhody jejich spojení a způsobí mu počínající problém. Musí oči zavřít a chvíli se na ni nedívat, jinak by to udělal snad tady na tom stole, tak blízko teď je. Pohne se, aby jí pomohl ke stolu, sám se usadí po jejím boku a dostanou předkrm a posléze i hlavní chod. Před každým se objeví jeho vlastní porce jehněčího v bylinkové krustě, jako by byli v nějaké luxusní restauraci, ale Seiko se rozhodne, že mu bude podávat sousta z její vlastní vidličky. Ano, tohle jídlo by se hůlkami moc jíst nedalo. Poslechne ji, když stáhne maso svými rty se zavřenýma očima a je přesně takové jako mu slibovala.
"Myslím, že tvému kuchaři osobně políbím ruce." Zasměje se a sáhne po sklence, aby se napil. Po stehnu už se mu ale posouvá její ručka a tak jako se blíží druhé sousto, se i ona blíží nahoru k jeho klínu. Seiko je hodně vytrvalá, rozhodně ví, jak lidi přinutit, aby dělali to, co chce ona. Bude muset utéct hned, jinak se odsud prostě nedostane, protože ani on není takový zkamenělý pařez, aby snesl něco podobného během celé večeře a pak chladnokrevně odešel. Kromě toho byla tak kouzelná a jemu dělalo tolik dobře, že ho odsud nechce pustit... Sáhne po její dlani, kterou ho hladí, zvedne si ji ke rtům a políbí ji na její hřbet. Pak zkontroluje čas.
"Myslíš, že by bylo možné požádat člun, aby tu po večeři byl?" Řekne měkce, téměř jako by nic a stejně něžně se usměje. Teď jí utíká, ale jinak, než přímočaře, to nejde. Přece se nebude bát odjet domů kvůli vlastní práci.

Seiko, Uruha

Mohla by mu dát najevo, jak moc ji zlobí, když se opravdu nerozhodl zůstat ale...Tím by si jej jistě moc nezískala. Aoi očividně potřebuje svůj vlastní prostor a ona nemá problém mu jej dát. Však si najde příležitost, aby mu připomněla, že je rozhodně o co stát. Se spokojeným výrazem sleduje, jak Aoiho rty stahují jídlo z vidličky a ještě víc spokojeně vypadá, když jí jídlo pochválí.
"Hm, jemu nemusíš, mě bys mohl..." Odtuší měkce a vzápětí se to i stane. Nechá víčka na chvíli klesnout, když se Aoiho rty dotknou pokožky její dlaně a věnuje mu zářivý úsměv. A pak přijde studená sprcha. Nic z toho ale na sobě nedává znát.
"Hai, samozřejmě. Stačí jen říct. Člun tu bude přesně, jak si přeješ." Mávne dlaní k mladíkovi, který je obsluhuje a ten kývne, než se ukloní a zmizí.
"Z jedné strany mě neskutečně zlobíš, protože jsem chtěl pokračovat ve večeři a z druhé jsem ráda, že svou práci nedobýváš. To by nebyla dobrá vizitka." Složí mu další kompliment a nakonec ho nakrmí i dezertem. Umluví jej ještě k poslední společné sklence a nakonec je přece jen čas na rozloučení.
"Zavolej mi, až se ti bude po mě stýskat, Aoi-chan." Zavrní mu tiše do rtů, když se zase opírá o jeho tělo a nakonec jej vášnivě políbí. Mezitím sklouzne dlaní po jeho hrudníku a vsune mu do kapsy svou vlastní vizitku.
"Slíbil jsi mi večeři, nezapomínej." Mrkne na něj rozverně a pak ho opravdu propustí. Sama se ocitne ve zvláštním rozpoložení ale s dostatkem energie a vrátí se do své kajuty, kde sáhne po smlouvách a pak ji něco napadne. Jen malá provokace, že zase vyhrála? Proč by ne. Vytáhne telefon  a i když už je pozdě večer, stejně vytočí číslo svého bratra.
"Uru-chan, ještě nespinkáš?" Popíchne jej trochu.
"Chtěla jsme se jen vyptat na pár detailů smluv, které jsi mi dal. Víš, jak po skvělé večeři umím být nabitá a dneska snad budu pracovat do rána."

Uru strávil zbytek odpoledne ve svém apartmánu na terase. Hleděl před sebe, občas na oblohu a přemýšlel, co se při oné večeři děje. Čím déle tu byl sám, tím víc propadal pocitu, že o Aoiho právě přichází, i když ho nikdy pořádně neměl. Stahuje se mu hrdlo, svírá se mu žaludek a ruce se jemně chvějí, když už pět minut zírá na zprávu s vyznáním, které mu nebyl schopný říct. Ne, nepošle ji. Není přece možné, aby to Aoi měl stejně. Nakonec se vydá za tmy do své kanceláře, kde se ponoří do práce. Jen tak dokáže na chvíli zapomenout na černočerné oči a měkké rty. Nesmí nechat víčka klesnout, jinak je zase uvidí před sebou a pak opravdu zešílí. Málem si shodí notebook na zem, když se mu rozezní telefon ale ne, to není Aoi. Zase se rychle uklidní a zamračí se na fotku své sestry. Nakonec hovor přece jen přijme, upřímně ale snad ani nechce vědět, jak večeře dopadla. Volá mu? Takže je sama? Začne mu pomalu docházet a koutky se mu mírně zvednout. Je sice pozdě ale pokud je sama. Jenže ty pak opadnou po prvních větách. Už si skládá tvář do dlaně a v první chvíli není schopný ze sebe dostat větu. Chlubí se mu a ví proč.
"Hm, nespím, smlouvy přece můžeme probrat jindy. Chystám se už domů." Sdělí jí ale nechce ji pokládat telefon, i když by to nejraději udělal.
"Uru-chan, copak se děje? Promiň, mám skvělou náladu. Neřekla bych, že budeš mít tak...vášnivého asistenta a vlny lodi za to opravdu nemohly." Rozpovídá se Seiko a trochu zlomyslně se usmívá, protože nemohl a přeslechnout krátký povzdech a tiché zalapání po dechu.
"Neříkej, že si na něj myslel. Uru-chan, to je tak kouzelné." Vysmívá se mu.
"Víš co, Seiko." Ozve se Uruhův hlas, který zní hodně posmutněle, skoro jakoby přemáhal slzy.
"Bež ..." Hlas se mu trochu zlomí. Málem jí poslal do háje.
"Spát. Dobrou." Popřeje jí nakonec a hovor ukončí. Pošle telefon po desce stolu až skoro na její okraj, než se štíhle tělo zhroutí a zaboří do křesla. Jemně zakloní hlavu, stiskne silně víčka k sobě a několikrát hlasitě polkne. Tolik to bolí. Vážně věřil, že by Aoi mohl...Alespoň na chvíli udělat jeho život snesitelnějším.
"Miluju tě." Šeptne si do ticha, jak moc jej zasáhlo uvědomění a nechá jedinou slzu sklouznou po tváři. Pak se prudce zvedne, nechá tablet i počítač na stole, jen sáhne po telefonu a vykročí z kanceláře. Místo toho, aby si zavolal Daichiho, sedne do jednoho z firemních aut a odveze se přímo k jednomu z podniků. Cohiba Atmosphehe, hlásí cedule nad luxusním barem, do které vstoupí a rozhodně nemá v úmyslu z něj brzy odcházet.