Sena x Kamijo - Jen prosím neplakej. Trhá mi to srdce. - část 3.

(club)

Sena

Pevné ruce se ovinou kolem Senova těla a ubezpečí ho tak, že ho od sebe nevyžene. Vzápětí uslyší i jeho oslovení a pro sebe se pousměje do jeho košile na hrudi. Musí se trochu zamračit, když Kamijo obrátí všechnu vinu na sebe. Však on ví, že s ním samotným to taky není vůbec lehké. Dokázal si postavit hlavu a dělat věci po svém jen aby dopadly, tak jak sám chce a to aplikoval i na své lásce. Ublížili si oba. Mírně se oddálí, aby se mu podíval do očí, když mu Kamijo řekne, že lituje jeho odchodu z vily a způsobu, jakým se to stalo. Řekli si hnusné věci, ale Sena taky zašel dost daleko... Nejhorší je, že by zašel zas, kdyby mu po Kamijovi někdo slintal.
"Hai,samozřejmě." Řekne svolně a nadechne se, aby si to honem rozmyslel, přece jen dneska má podle Takeshiho pracovat. Nechá se jím však odvést a kupodivu to není do Kamijovy kanceláře, ale do jeho vlastní šatny. Všechno je tady pořád na svém místě, všechny jeho věci, kosmetika, šperky, tak jak to opustil. Nikdo sem nešel, nikdo se sem nenastěhoval, když to vypadalo, že je pryč. To ho vnitřně zahřeje. Taky to mohlo být zabalené někde v koutku clubu. Dveře se za nimi zavřou, on se k němu postaví čelem a nechá ho, aby sevřel Senovy dlaně ve svých.
"Končíš? Ale kdo club povede? Takeshi chce jít na odpočinek..." Řekne zmateně. Přece mu to před pár hodinami říkal v restauraci. Co je zase tohle za manévr? Co to Takeshi dělá, čemu Sena nerozumí? To sem zase přijde někdo nový? Pochybuje, že se sám ujme vedení, to je... na to ho zná moc dobře. Je z toho úplně rozčarovaný.
"Já už nikomu jinému dělat manažera nebudu!" Začne se zase zlobit a mračit a vrací se mu jeho umanutost. Tohle... tohle mu teda nepodepíše! Jenže to musí odsunout někam do pozadí, protože to není to, proč tady teď je a co mu chce Kamijo říct. Zase se na něj podívá. Jeho výraz změkne jako na povel, když mu řekne, že to by se nikdy nepotkali a že před ním není schopný mluvit.
"Mě je to taky líto. Bál jsem se, že nejsme schopní neničit se vzájemně... já... tě miluju. Opravdu." Podívá se mu naléhavě do očí.
"Byl jsem rozhodnutý zůstat sám..." Hlesne.
"Nezní to pateticky?"

Kamijo

Sena vypadá, že neví o moc víc, než on sám. Ale otec mu přece jen něco prozradil, i když ví, že to určitě není všechno.
"Chystá se na odpočinek, ale první prý povede club on sám. Dokud se všechno neurovná." Sdělí mu jednoduše, aby nemusel mít obavy. Tedy prozatím. Co bude pak, to neví ani on sám.
"K mému překvapení nedodal, co jsem způsobil já, ale měl by pravdu, kdyby to řekl." Opravdu to teď vyslovil nahlas? Nejspíš ano ale očividně bylo na čase si přiznat pravdu. Tohle není obor, kde by chtěl zůstat a je vidět, že mu vůbec nesvědčí, potřeboval by nějaký mnohem chladnokrevnější, kde by se mu nemohlo stát to, co tady. K podobnému podnikání prostě ještě nedospěl.
"Chce, abys tu byl ty, dokud tu bude on sám a já se mu ani nedivím." Složí mu kompliment svým osobitým způsobem, i když trochu kouše fakt, že tu budou společně. Ale dostal od Takeshiho ujištění, že to, co mezi nimi je, nikdy nedosáhne hranic, které mají oni dva. A on mu, ke svému vlastnímu překvapení věří. Podívá se na něj doslova zamilovaně, když přijde vyznání, které si tolik přál slyšet a vezme jeho tvář do dlaní.
"I já tebe. Když jsem tě viděl odcházet, když jsem našel tu roztrhanou smlouvu, uvědomil jsem si, že jsem přišel o někoho, kdo dělal můj život mnohem lepší. Pestřejší, barevnější, než bych si kdy pomyslel." Krátce jej líbne na horní ret a oddálí se, aby mohl pokračovat ve svých slovech.
"Už nikdy ode mě neodcházej, prosím." Podívá se mu naléhavě do očí.
"Už nikdy mě nenechávej samotného, i kdybych tě vyháněl." Povzdechne si sám nad sebou a zase má v hlavě slova, která  mu řekl. Jak si jen dva lidi, kteří se tolik milují, můžou ublížit? Copak je to vůbec možné? Asi ano a on doufá, že se mu to podaří napravit. A pak se dlouze přitiskne na jeho rty a vloží do své polibku všechnu vášeň a lásku, kterou má v sobě jen díky němu.
"Nezní, já bych to totiž řekl taky, a jak víš, já nikdy patetický nejsem." Odtuší s nádechem chladného pobavení, které je pro něj tolik typické.
"Vlastně bych tě chtěl o něco požádat a pochopím, když mě odmítneš ale...zkusit to musím." Pokračuje dál, když pod něj poodejde a zaloví v kapse svého kabátu. Je to něco malého, co se skoro schová do dlaně. Nechtěl by mu zkazit překvapení a tak dá ještě ruku za záda.
"Prvních pár hodin po tvém odchodu, jsem přemýšlel, co se svým životem a zjistil jsem jednu věc. Bez tebe nemá smysl. Nevím, co bude dál ani kde se ocitnu, ale vím, že bez tebe tam být nechci. První moje prosba je, aby ses vrátil ke mě domů, k nám domů." Podívá se mu upřeně do očí.
"A ta druhá...." Krátce se odmlčí, jak kdyby si chtěl přesně srovnat slova, než klesne na pravé koleno a vzhlédne.
"Byl bych poctěn, kdyby sis mě chtěl vzít. Nemusí to být hned, i když bych byl rád. Byl bych spokojený i za ujištění, že bys o tom někdy uvažovat chtěl." Dokončí a zvedne dlaň s krabičkou, kterou otevře a odhalí prsten s dost velkým diamantem. No, byl to v podstatě poslední nákup, který udělal, i když si byl jistý, že se za týden možná ocitne na ulici. V tu chvíli mu to bylo jedno.

Sena

Sena podrobí Kamija velmi pátravému pohledu. Nejradši by se ho zeptal, jak to teď bude se žalobou na Toshiyu Haru a co se to stalo u Kaie na ranči, ale... tak jako s Takeshim, to vlastně nebyla jeho věc, dokud se sám nerozhodne mu o tom říct. Trochu se začervená, když dojde na to, ho tu oba chtějí zpět do pozice.
"A co budeš dělat ty?" Vydechne tiše. Najednou si neumí představit, že ho tu nebude potkávat, že spolu nebudou flirtovat na chodbách... Kromě toho to vypadá, že na ulici neskončí, jak se obával. Kéž by se spolu usmířili. A pak přijde opětování jeho vyznání a cosi horkého a vřelého se rozlije po Senově nitru. Velmi příjemně a rozněžněle se usměje, když na okamžik přivře oči a nechá se tím hladit a konejšit.
"I kdybys mě vyháněl?" Zeptá se ho potom s úsměvem.
"Takže ta naše Itálie bude pokračovat? To jsem si mohl myslet..." Odtuší, než mu Kamijo zavře pusu tím dokonalým a procítěným polibkem, který ho donutí zatnout prsty do jeho košile a mírně se zaklonit v zádech. Oplácí mu ho se vší vášní a emocemi, které v sobě má. Pak se ale musí zvonivě a upřímně rozesmát. Konečně začíná být zase šťastný.
"Cože? A proto s sebou všude nosíš ty růže?" Dobírá si ho, ale kruci... Kamijovi to s nimi hrozně sluší a on to ví, bídák jeden. Zvážní, až když ho chce o něco žádat a bedlivě ho sleduje s očima přivřenýma jako kočka. Začíná to hodně vážně. Jemně se usmívá, ale pořád na něj podezřívavě mhouří oči, zatímco se začíná kroutit na místě. Tak ony jsou ty prosby rovnou dvě? Skloní oči a začervená se.
"Musel bych prodat byt..." Pronáší jako když ťuká konečky prstů po parapetu. Je mu ale vidět ve tváři, jak šťastný z toho pozvání je. Přikývne a už mu chce skočit kolem krku, ale není to všechno. Kamijo z ničeho nic poklekne a v něm hrkne. Tohle většinou znamená.... Srdce se mu rozeběhne závodní rychlostí, když na něj trochu třeští oči a má pocit, že do pěti sekund omdlí. Jeho žádost je velmi opatrná a dává hodně prostoru pro útěk. Oči mu padnou na prsten, je opravdu nádherný a je velmi těžké potlačit jeho klasické stračí blýsknutí v očích, když vidí takovou cennost. Prostě si s tím nemůže pomoct, šperky jsou jeho obrovská slabost. Propne ruce před sebou, když spojí dlaně div si nevykroutí prsty, ale pak tu levou natáhne před sebe a nechá si prsten nasadit.
"Nemám důvod váhat. Nechci být s nikým jiným, když ne s tebou tak sám." Řekne mu upřímně. Prsten se usídlí na jeho ruce jako ulitý, o tem kámen si zatrhá všechno oblečení a už se na to těší. Pak vezme jeho tvář do dlaní.
"Nikdo není jako ty. Nikdy o tom nepochybuj. Měl jsem ti to říct dřív, ujistit tě, že jsi jediný a nechal jsem tě váhat a myslet si, že to tak není." Šeptá mu a do svého hlasu začne propouštět jistý svod.
"Utopil bych ho, kdybych věděl, že mi tě odvede, chápeš to? Miluju tě, opravdu tak moc. Kami-chan..." Vydechne a na chvíli se odmlčí, než se rty skloní k jeho.
"Vždyť jsem k sobě do ložnice pustil jenom tebe..." Naráží na jeho otce. Už si to musí uvědomit.

Kamijo

Už jeho první prosba se setkala s poloviční reakcí. Ale to mohl čekat. Místo toho, aby se na něj zlobil, že mu to neodsouhlasil, se jen mírně pousměje. Dělá drahoty, ale on ho milerád přesvědčí, že u něj doma mu bude nejlépe. Bude ho na rukou nosit, už bylo na čase, aby s tím začal.
"Nemusíš, aspoň budu vědět, kde tě hledat." Broukne tiše, aby mu dal najevo, že si ho hodlá najít kdekoliv a kdykoliv, kdyby mu přece jen znovu utekl. I kdyby dnes nepřišel, vytrval by, dokud by jej nenašel. To prostě ví. Nenechal by ho odejít, kdyby jej alespoň nezkusil přesvědčit. Počítá vteřiny a s každou další začíná být čím dál nervóznější. +Od kdy jsem nervózní?+ Zeptá se sám sebe v duchu, protože se Senu přicházejí pocity, které před ním neměl šanci poznat. A je tu i strach, strach z omítnutí, který mu byl taky velmi cizí. Se Senou se formuje jeho povaha do mnohem lepších tvarů a on ví, že to tak má být. Konečně pochopil, že se svým přístupem nevyhraje vždycky. Klidně klekne, pokud za to někdo stojí a to se stalo právě teď. Těká očima z jeho dlaní do očí a vidí ten odlesk. Však on ví, že to musí být něco cenného a dokonalého a stejně ani tímto šperkem nevyvážil cenu, jakou pro něj Sena má. Na to prostě není cenovka. Přišlo i uvědomění, že ne všechno se dá za peníze koupit. Nechá víčka klesnout a opravdu upřímně se pousměje, jakmile přijdou i slova ujištění, že není nikdo jiný.
"Já vím, že ano. Zabil bych každého, kdo na tebe sáhne, jak nemá." Oplatí mu jeho trochu sadistické vyznání, ale neměl by k tomu daleko. Už nad tím přemýšlel v souvislosti se svým vlastním otcem. Možná by ho spíš poslal hodně daleko ale...
"Miluju tě." Broukne zpátky vyznání a pak se jeho oči rozšíří, když konečně padne i poslední tmavý mrak mezi nimi.
"Jenom mě?" Zopakuje po něm a začne pomalu vstávat s dlaněmi na těch jeho.
"Nikdy bych si nepomyslel, že to řeknu, ale byl jsem takový idiot." Ušklíbne se sám nad sebou a nechá dlaně sklouznout po linii jeho těla až k pasu, aby ho objal a zvedl.
"Už k tobě do postele nikoho nepustím, neboj." Zavrní měkce.
"A ke mě už taky nikdo jiný nepůjde." Další slib, který mu klidně dá. Už nikoho jiného nepotřebuje. A pak ho políbí a zároveň s tím polibkem se začne přesouvat k pohovce. Zná tu šatnu nazpaměť, každý milimetr si prohlédl, když tu seděl a přemýšlel o něm. Usadí se pohodlně na pohovku a stáhne si ho do klína, aby se mohl něžně probírat prameny na jeho zádech.
"Miluju naši Itálii, nemohl bych bez ní žít." Začíná do svého hlasu propouštět smyslnost.
"Víš, club běží. Já už tu nepracuji...." Začne pomalu a konečky prstů sjíždí po jeho těle až ke knoflíkům košile.
"Takže zbývá už jen poslední otázka." V očích se mu zablýskne jasně vepsanou touhou.
"Máte na dnešní pracovní den klienta?" Přejede si špičkou jazyka po horním rtu.
"Dobře vám zaplatím. Bude jedno tající srdce stačit, pane Yuuji? Nebo mám přihodit ještě jednu okouzlenou mysl a možná i chvějící se ruce a plíce, které jasně vypovídají službu ve vaší blízkosti?"

Sena

Senu by ani ve snu nenapadlo, jak moc drahý ten prsten byl, ale vzhledem k velikosti toho briliantu a jeho přehledu v podobných věcech, si to brzy domyslí. A pak nejspíš omdlí, protože bude mít na prstu rodinný dům. To aby se bál chodit s tím po ulici, že mu tu ruku někdo usekne, ale stejně to riskne. Tohle se nesmí schovávat doma! Pak mu začne Kamijo odpovídat a on se musí znovu usmát.
"Je to zvrácené, ale docela by se mi líbilo sledovat, jak kvůli mě někoho vraždíš a máš na rukou krev..." Dělá si legraci, samozřejmě, ale oba jsou v tomhle dost svoji. Nejradši by mu připomněl, že už mu to jednou říkal, u něho v pracovně, když mu svěřil kousek své minulosti, ale je vidět, jak moc byl Kamijo celou dobu na pochybách, jak si nejspíš nedovedl představit, že by si jeho otec Senu tolik držel, kdyby v tom nebylo víc. Kamijo ho převýší a sevře v náručí a on se šťastně rozesměje, když ho zvedne z podlahy. Pevně se ho chytí kolem krku. Vážně se to málem stalo, že seděl ve vlaku z města rozhodnutý úplně odejít. A teď, díky tomu, že ho Uru poslal za Takeshim, je najednou zasnoubený. Je to tak v pořádku, konečně to cítí. Až dosud měl pořád snahu schovávat sebe a svou suverenitu, prosazovat si, že může být s kým chce a kdy chce a teď...
"Úplně poprvé v životě chci patřit jenom jednomu jedinému muži." Řekne mu tiše. Už mu věří, že černovláska bude zapomenuta, ví to, vidí mu to na očích. Konečně jsou oba dva svobodní od všech těchto černých myšlenek, co jim ničily život. Pohnou se společně směrem k pohovce a Sena se okamžitě uvelebí obkročmo na jeho klíně. Koutky se mu začnou zvedat nahoru, když mu Kami začne dělat návrhy. Má sice službu na úplně jiném místě, ale... samozřejmě tam stojí zástup a ten si nedovolí odejít, dokud se Sena nevrátí.
"Já nemívám moc klientů, pane, víte? Už totiž nejsem na prodej..." Odtuší tiše blízko jeho rtů. Kami ho ale svádí a přemlouvá dál a Senovi se tahle hra moc líbí. Musí zamrkat a na chvíli zavřít oči, když se opíjí tím, jak to z jeho rtů zní. Kamijovo jméno, které by mohl nosit. Kdo by si kdysi pomyslel, když poznal Takeshiho, že by se kdy on sám jmenoval Yuuji?
"Tobě se nikdy nechvějí ruce." Dobírá si ho trošku, ale možná, že dnes by mohly. Po tom všem, co mezi nimi bylo, teď, když se chtějí vzít.
"Víš..." Řekne z ničeho nic docela tiše.
"Kdysi se stalo hodně špatných věcí, ale já začínám být životu vděčný i za ně. Nepřivedly by mě k tobě." Řekne mu a je to jeho hlas, který se mírně chvěje, než ho konečně nechá zaniknout v jeho rtech v novém vášnivém polibku.

Kamijo

Koutky se mu nepatrně pozvednout, když Sena přistoupí na jeho hru. Dokonce i teď měl menší pochybnosti, že by mu mohl cokoliv odmítnout. Nejspíš už si to v sobě ponese pořád, ten strach, že si nikdy nemůže být jistý, jestli dělá všechno správně. Je to dobře, protože tím krotí jeho povahu a nechává ji ideální prostor. Jeho Sena, krásný, dokonalý a okouzlující, stejně jako všeho schopný. Kombinace, které nedokáže odolat a už ani nechce. Jeho slova mu budou znít v uších ještě dlouho. Však on se postará, aby nikdy nikomu jinému patřit nechtěl.
"Opravdu?" Pozvedne nepatrně obočí, když konečky prstů pohladí jeho paži.
"Tak to mi nezbývá nic jiného, než..." Odmlčí se krátce, když se ponoří do jejich polibku. Málem by i zapomněl, co chtěl říct, jak moc na něj působí, aniž by si to uvědomil, přitiskne si jej za bok blíž k sobě.
"Než si tě vzít." V očích se mu roztouženě zablýskne a jeho dlaň sklouzne z boku na stehno, které jemně promne. Rty si opět najde ty jeho a znovu si s nimi pohraje, jak si zaslouží. Spokojeně vydechne, jakmile se odtáhne a opře si čelo o to jeho s očima upřenýma na koflíky jeho košile. Jeden po druhém je začne rozepínat a odhaloval hebkou, alabastrovou pokožku, která ho vábí  k sobě a díky níž se mu ty ruce opravdu rozechvějí.
"Už jenom z tvého hlasu se mi chvějí. Jen tvá vůně zařídí, aby se roztřásly a možnost dotýkat se tě, mě připravuje o rozum." Šeptá mu tiše, když dlaněmi zajede zlehka na jeho ramena a nechá košili pohladit štíhlé paže.
"Hrátky osudu, hm." Zavrní měkce, když mu očima vystoupá do těch jeho a pozvedne pravý koutek.
"Jednou mi sám povíš, co tě v minulosti potkalo a já pak zařídím, aby zmizela z povrchu zemského." Slíbí mu pomstu všem, co si na něj dovolili dřív sáhnout. Otec mu nic neřekl. Ví, že i kdyby naléhal, nedozvěděl by se to od něj ale...Jednou mu to třeba Sena poví sám. Pak ho znovu vezme na své paže, pozvedne jej kousek a položí na pohovku. Sám se narovná a přesune mezi jeho stehna. Několik dlouhých chvil si jej prohlíží, jak kdyby se nemohl dostatečně vynadívat.
"Minulost nezměním, přítomnost si s tebou hodlám užít plnými doušky a budoucnost..." Povolí své paže v loktech a skloní se k jeho hrudníku, aby ho mohl několikrát dlouze políbit a zhýčkat všechno, co je mu nyní nabízeno.
"Udělám tak zářivou, jak si zasloužíš. Nic menšího už nedovolím." Rty pomalu míří středem jeho hrudníku níž a níž, dokud se nezasekne u lemu jeho kalhot a podívá se mu do tváře s pozvednutým pravým koutkem.
"Budu mít těžký úkol, Sena-koi. Pod tvou září musí nutně vyblednout úplně cokoliv, i ten prsten." Složí mu upřímný kompliment.
"O to víc, když si tě konečně zase hezky vybalím." Povolí zapínání a pomalu, nikam nespěchajíc, jej začne připravovat o kalhoty.
"Růže jsou mi k ničemu. Teď mám mnohem krásnější květinu, která nikdy neuvadne." Shlédne do jeho klína, nad který se nakonec skloní a svými rty hodlá zařídit celému clubu menší koncert. Jen ať všichni vědí, co se za dveřmi děje a že...Už opravdu patří jen sobě.