Sena x Aki - Víš, s tím hladem...- část 1.

(Princovy komnaty)

Aki

Počítal snad každou minutu od té doby, kdy odešel ze svých komnat. Tolik se Aki chtěl vrátit zpátky a být se Senou. Několikrát se přistihl, že ani nevnímá cestu po chodbách paláce, většinou ho probralo až nenápadné odkašlání jeho doprovodu. Čekala ho i hodina s Inoranem. Když ale viděl výraz v jeho tváři, jakmile překročil práh, věnoval mu chápavý úsměv a poslal ho odpočívat. Včerejší oslava na něj měla asi větší dopad, než by kdo čekal. Viděl ho chvíli ve společnosti Ricka, a jestli do něj všechno naléval se stejným nadšením, jako dělá všechno ani se mu nediví. Sám už má tuhle zkušenost za sebou. Ani ve snu by ho nenapadlo, co se dělo později. Nechal svému příteli vzkázat, že dnešní hodina se ruší a sám se vydal na poslední schůzku dnešního dne. Uvnitř něj všechno skáče radostí, protože to znamená, že se brzy bude moci vrátit, když se jeho program tak posunul. Nechal si zavolat správce harému, aby se i od něj dozvěděl, co se dnes událo. Měl pocit, že by si měl vyslechnout všechny strany, aby věděl, jak se správně rozhodnout. Sám si je jistý tím, že si bude muset vzít společné znaky všech verzí a vybrat z nich  shodující se části, aby poskládal celou mozaiku. Sena nebyl tolik sdílný, i když mu řekl dost, ale chápe to, v tomhle světě to prostě jinak nešlo. Jeho slovům však přikládá největší význam. Nakonec propustí i správce s příslibem, že co nejdříve celou věc vyřeší. Sám ještě neví, v čí prospěch. Trest byl rozhodně přísný a s jeho provedením nesouhlasil ale...Nemyslí si, že to bylo úplně bezdůvodně. +Je na čase dokázat svou cenu.+ Povzdechne si krátce. Poslední z věcí na dnešním programu je večere s matkou. To je to poslední, na co má dnes náladu. Nechá si ji tedy předvést a omluví se zdvořile, že si dnešní večer věnuje jen sám sobě. Všechny protesty utne gestem, kterého později bude trochu litovat ale...Možná by neměl, jeho matka zdá se, pořád nechápe, kým se má stát. A znovu si vzpomene na slova Ricka, když se vraceli z harému. Sám sebou už opravdu může být jen ve svých komnatách a se Senou...Ano, opravdu tomu věří. Ještě je nejspíš příliš brzy, aby si uvědomil, že tohle celé by mělo být součástí jeho osoby a možná i je...Musí se k tomu ovšem postupně dopracovat. Poslední jeho rozkaz dnešního dne, je příprava večeře pro ně oba a rovnou do jeho komnat. Ještě ho čeká několik dokumentů, které musí podepsat, takže jsou jeho sloužící rychlejší a nosí skrze otevřené dveře hotové hody. Všechno ale podle jeho rozkazu chystají na terasu na menší stolek, společně s hromadou polštářů. On sám se dostane před dveře o něco později. Vypadá, že má hlavu plnou starostí, jeho výraz se v okamžiku změní, když konečně uvidí Senu. Na tváři se mu objeví lehký úsměv, který vzápětí zmizí, dokud nezůstanu v komnatách sami.
"Sena-chan. Ani netušíš, jak dlouhé mi to celé připadalo." Prozradí mu své rozpoložení dnešního dne a krátce sklopí hlavu, když se tiše zasměje.
"Až ti má slova budou připadat jako klišé, prosím řekni mi to." Zavtipkuje trochu, ale velmi pomalu vykročí k němu. Oči mu těknou na terasu, kde je všechno připraveno a pak na oblohu, kde už září hvězdy.
"Prozradíš mi, která je tvá." Vezme jej opatrně za dlaně a podívá se mu do očí.
"Nic neříkej, já vím, že ta nejjasnější."

Sena

Nakonec strávil na terase opravdu hodně času. Bylo tu krásně a především byl prostě zvědavý jako tetka od vedle. Dělo se tu tolik věcí, co se v žádném harému nedělo. Od mala, co ho odvezli z domova a učili, nic podobného neviděl. Po nádvoří pořád někdo chodil, samí hodnostáři, pradleny, obchodníci, řemeslníci, povozy s jídlem do kuchyně, prostě to tu bylo jako v úle, zatímco v harému stál čas. Nikdo nevypadal tak dokonale nebo upraven, jen dost obyčejně, ale měli stále na pilno. Když byla chvilka klidu, zase psal. Velitel na jeho vkus opustil ošetřovnu moc brzy, ale opravdu doufal, že s Hydem nakonec mluvil. S tou služebnou, co mu Aki přidělil, nakonec skoro vůbec nemluvil, prostě nechtěl, ale přistihl se, že jí snad bude závidět její práci. On byl hodně živý, pořád potřeboval nějaké podněty, aby se nenudil a ona mohla mluvit s kým chtěla, chodit kam chtěla, když zrovna nebyla s princem. Po něm se neustále chtělo, aby se choval elegantně, chodil pomalu, mluvil rozvážně a on by se mnohem raději honil na nádvoří kolem sloupu, vždyť mu bylo šestnáct! A místo skákání v blátě nosil drahé kimono, které se nesmělo zničit. K jeho překvapení ho vyruší celé procesí sloužících, kteří sem začnou nosit neskutečné množství jídla asi tak pro padesát osob a v něm zahoří naděje, že už by se princ mohl vracet. To tady večeří celá jeho domácnost? Nebo bude mít hosty a Sena bude muset ještě počkat vedle? A pak se vedle začne všechno zvedat, když se tu ocitne i Aki sám. Vstane tedy a zvolna vyjde z terasy dovnitř do jeho pokojů. Hlavu drží hrdě nahoře, protože se cítí jako mnohem víc, než všichni ti lidé tady, i přes fakt, že žádné oficiální povýšení zatím neexistuje a s princem ještě vůbec nic neměl. Vlastně je tak trochu úplně obyčejnou řadovou konkubínou, jakých tady byly desítky, i když vychovávanou Hydem a pro něho. Opětuje mu letmý úsměv s dlaněmi sepnutými před sebou a čeká, až všichni odejdou. Pak k němu ale vykročí a znovu si dovolí políbení na jeho tvář.
"Mě to tady uteklo, děje se tu tolik zajímavých věcí...!" Řekne mu docela naléhavě, než ho vezme za ruku a vede za sebou na terasu. Místo k jídlu ho ale maličko vleče k zábradlí, aby mu ukázal, jak se to dole stále hemží lidmi, i když je tma. Pak však oči zvedne k nebi.
"A já jsem si myslel, že je tvoje." Vydechne, když k němu pootočí tvář a podívá se zblízka do jeho očí. Až v tu chvíli si uvědomí, jak by se měl chovat.
"Vypadáš unaveně. A hladově." Řekne mu vážně a s jistou přísnou starostlivostí, než mu bradou kývne k večeři. +Tak co, viděl ses s ní? Jaká je? Jaký má hlas? Líbí se ti?+ Neubrání se troše žárlivosti ve své mysli, ale počká, až se Aki usadí a pak si vybere místo blízko jeho.

Aki

"Vidíš a já se zatím pořádně na terasu ani nedostal. Asi tu bylo hodně k vidění." Usměje se upřímně a je rád, že si pobyt tady opravdu užil. Poslední, co by si přál je, aby se Sena celou dobu nudil. To by si snad nikdy neodpustil.
"Starali se o tebe dobře?" Vyzvídá opatrně a ano, byl by schopný snad potrestat kohokoliv, kdyby mu řekl, že ne. Nechá se jím odvést až na terasu, aby se podíval dolů, a v očích mu pobaveně zajiskří.
"Je to tu, jak v mraveništi, až na to, že tomu vládne Královna. A tady se o to mám snažit já." Ušklíbne se trochu nejistě, ale je to spíš vtip, než že by mu to v jeho přítomnosti dělalo opravdu starosti. Celý den ano ale teď si s tím lámat hlavu úplně nedokáže. A pak znovu upře oči na hvězdy na nebi.
"Ne, jsi tu ten, kdo umí zářit." Ujistí ho naprosto vážně, když mu dojde dech i slova. Stojí tak blízko, skoro by stačilo jen se naklonit a mohl by si užít jeho rty. Jen na chvilku, prostě je jen ochutnat. To jídlo by klidně mohli odnést, jemu by sladká chuť úplně stačila. Někde v koutku si uvědomuje, kde jsou a co by se dle očekávání mělo dít a je z toho na rozpacích. +Jsi princ, bude se dít, jen to, co sám chceš....No právě.+ Pohádá se sám se sebou a trochu sebou trhne, když ho Sena vede k polštářům.
"Byl to dlouhý den ale ne horší, než ostatní." Pokrčí krátce rameny. Tyhle povinnosti mu začínají trochu splývat ale Sena má pravdu, každý večer si přijde o něco unavenější, než ten předchozí.
"Hlad...No, totiž." Promne si rty o sebe a krátce se podívá na zem, jak kdyby hledal ta správná slova. Měl by si být jistý, že může říct cokoliv, ale zároveň se před ním prostě stydí. Párkrát se dlouze nadechne, aby si srovnal myšlenky v hlavě, a nakonec se mu podívá celkem odvážně do očí. A je zase u té nejistoty. Dlaň se mu jemně chvěje, když ji pomalu zvedá, aby ho mohl konečky prstů pohladit po tváři.
"Hlad u mě úplně nemá místo, když vím, jak chutnají tvé rty." Vydechne nakonec a skoro nevině se pousměje. Místo toho, aby ho ale políbil, sáhne po malinkaté rýžové kuličce a přesune ji před Senovy rty.
"Starám se o všechny a přitom bych se staral nejradši jen o tebe." Povzdechne si s mírným pousmáním a trochu se poposune ještě o kousek blíž k němu.
"Je tu tolik povinností, kterým bych měl věnovat pozornost a já bych ji nejraději věnoval jen tobě." Prohodí tiše po druhé a dalším krátkým povzdechem. Ovšem nebýt povinností a toho, že je princ, nebyl by tu teď s ním.
"Vlastně jsem ti něco přinesl." Vzpomene si, úplně mu vypadlo z hlavy, že pro něj má dárek.
"Přece jen jsem přesvědčený o tom, že květ byl prostě málo." Vyloví zpoza záhybů svého kimona větší čtvercovou krabičku z precizně vyřezávaného dřeva a vloží mu ji do rukou. Strávil minimálně hodinu probíráním všech šperků, které byly v paláci k nalezení, dokud neobjevil tento. Celou dobu se nemohl rozhodnout, dokud mu oči nepadly zrovna na tento náramek.
"Nikdy jsem podobné věci nevybíral. Tedy spíš mi na tom tolik nezáleželo ale...Snad..." Nedořekne a pečlivě zkoumá výraz v jeho tváři, jestli se mu bude líbit nebo ne.

Sena

Krátce se na něj podívá, když mu oči zazáří jakousi nezbedností. On totiž nikoho nenechal, aby se o něho staral, chtěl být sám. Ještě by si někdo moc pouštěl pusu na špacír jaký je, o čem mluvil... Jen ať si s ním lámou hlavu.
"Ano, velmi dobře." Odpoví mu, když už způsobně klečí na polštářích, v zádech rovný a elegantní a poupraví si vlasy na rameni. Co ale mělo znamenat tohle Totiž? Stočí k němu koutek modrých očí, než je zase vrátí k miskám před nimi, ale všechno se v něm tetelí očekáváním. Po chvíli se na Akiho znovu podívá, protože se prostě nevydrží dívat někam jinam a pocítí jeho slabě se chvějící dlaň na tváři. Hladí ho po ní často. Dnes je ale on sám mnohem odvážnější. To je tím, jak se na něj princ dívá, tím, že si ho sem přivedl. Vydá cosi jako tlumené ohoh, když mu Aki připomene jejich polibek a doopravdy se slabě začervená. On na to tolik myslí? A chtěl by je ochutnat znovu? Bude hodně troufalý, když se ho na to zeptá? Smí se to vůbec? Pravidla přece určuje princ. Pozorně ho sleduje, jak nese kuličku k jeho rtům, otevře je a opatrně si ji vezme, aniž by spustil pohled z jeho očí. Aki se posune blíž a v Senovi všechno silně zavibruje. Co by si asi počal, kdyby se mu kluci nelíbili? Tenhle se mu ale líbí moc.
"Jako tvůj správný doprovod bych tě měl podporovat ve všech ctnostech a všem, co říkáš, ale musím tě varovat. Umím být docela sobecký a to je nepěkná vlastnost. Tady se příliš nenosí... A když tohle poslouchám, možná zamknu a hodím klíč... z terasy ne, tam by ho sebrali, možná do odpadu." Má na mysli záchod, ale to zní hrozně. Kousne se jemně do rtu, když se nutí nesmát nad představou, jak ho tam někdo loví z žumpy, aby odsud dostali prince ven, tvář má ale stále vážnou. Květinka! Teď Aki pozná... Zamrká a sleduje ho, jak pro cosi sahá. On mu něco přinesl? V tom celém dni si vzpomněl ještě na dárek pro něho? Sleduje dřevěnou krabičku očima, když po ní natáhne prsty. Dárky a pozornostmi to většinou začínalo, když bylo všechno na dobré cestě, jen to byl obvykle třeba kapesník. Otevře ji a zůstane hledět na tepaný náramek z růžového zlata. Růžová a zlatá! +Kdo ti to řekl? Co mám nejradši?+ Pomyslí si, ale hledí na to beze slova. Jeho oči jsou upřímně zaskočené. Je to drahý šperk, je od něj, je...
"To je krása..." Vydechne tiše, když po něm chvíli jen přejíždí konečky prstů a pak ho vyndá a podá ho Akimu. Elegantně nechá sklouznout hedvábný rukáv ze zápěstí, odhalí tak kousek vlastní kůže a ruku podrží, aby mu Aki mohl náramek připnout. To pozornosti neujde, takové věci konkubíny zásadně jenom dostávaly, nemohly se je koupit. Uvědomí si, jak moc blízko sebe jsou. Jak se na sebe dívali v tu první chvilku v trůnním sále... Při zapínání už nehledí na náramek, ale na něho, cítí jeho vlasy, prohlíží si jeho černé oči a mladičké rysy... Je to tak snadné ho milovat... Znovu se mírně začervená, ale naprosto troufale zruší vzdálenost mezi nimi a i když měl Aki ještě tvář skloněnou, stejně najde jeho rty a přitiskne na ně ty své.

Aki

"Myslím, že v tomto ohledu bych ti ani nic vytknout nemohl. A hlavně, ani nechci." Usměje se vřele, jakmile Sena prohodí slova o vlastní sobeckosti. Jestli se mu bude líbit, když se o něj bude starat, jenom dobře. On sám si to totiž dokáže moc dobře představit a už nechce ani nic jiného. Hodně jeho podřízených by mu toužilo za podobné chování vynadat, on to prostě ví. Z druhé strany si stejně nedokáže pomoct. Pak sklopí pohled a znovu se odmlčí, aby si vyslechl jeho drzý nápad. V očích mu spokojeně zasvítí, i když to zatím nemůže vidět. Nic na to ale neřekne. S napětím očekává, jaký výraz bude Sena mít, když dárek otevře. Něco uvnitř něj ho zahřeje, když vidí radost, jakou mu jím způsobil. Za pár dní se Sena ve své ložnici nepohne, protože tohle bude chtít vidět mnohem častěji. Vyrabuje kvůli němu klidně celou pokladnici. +Toshiya pak bude prskat, až to zjistí.+ Proběhne mu hlavou rozverně a už ho vidí, jak dupe pryč. Nejlepší na tom celém je, že mu vlastně nemůže nic říct. Zase by si nejspíš pro jednou užil pocit, že je princ.
"Není krásnější, než ty ale jsem rád, že se ti líbí. Hrozně dlouho jsem přemýšlel, který ti vybrat." Prozradí na sebe, jak nejistý si byl a jak moc mu chtěl udělat radost. Vlastně dává Senovi do ruky dost dobrou zbraň proti němu, mohl by toho všeho krásně využít ale...Prostě mu věří. Možná naivní ale stejně si nedokáže pomoct. S potěšením si od něj náramek převezme a s očima zaujatýma tím pohybem mu jej připne a konečky prstů pohladí po kousíčku odhalené kůži. Je to vzrušující a ne, že ne. Velmi pomalu k němu zvedne oči a mírně pootevře rty, jak moc na něj útočí jeho blízko, vůně a ty oči...Z těch je vyřízený úplně nejvíc.
"Sena-chan, já..." Chtěl moc něco říct ale místo toho konečně ucítí jeho rty na těch svých. On sám by se k tomu nejspíš odhodlal, ale rozhodně by mu to ještě chvíli trvalo.  Celý jeho dosavadní svět se v tom okamžiku zhroutí, jako domeček z karet na něm vystaví Sena svůj vlastní palác, jen prvním prolnutím rtů, kterému bez váhání odpoví. Stačí mu jen několik další pohybů, aby jeho dlaně automaticky sklouzly ke štíhlému pasu a velmi opatrně, jak kdyby se bál, že ho vyděsí, si jej přitáhne blíž k sobě a uvězní jej zlehka mezi svými pažemi. Celé jeho tělo křičí, že chce mnohem víc, chuť Senových rtů ho v tom jen podporuje a on...Zapomíná přemýšlet, co to chtěl před chvílí vlastně udělat. Možná pokračovat v té večeři? Nebo to byly ty hvězdy? Najednou je všechno jedno, i kdyby před palácem zuřila válka, on to snad ani nepostřehne. Nakonec se mu na chvilku odtáhnout, aby vůbec nabral dech. Jeho hrudník se zvedá o poznání rychleji a srdce mu bije jako splašené. Jakmile se stane něco víc, asi se prostě rozpadne na kousíčky a rozplyne se.
"Hm, co jsi to říkal o tom klíči? Zní to jako skvělý nápad." Probouzí se v něm jeho věk a věci, které dělají kluci, kteří nemají tolik povinností jako on ale...Mít ten klíč po ruce, prostě zamkne a rozmáchne se z terasy, aby doletěl, co nejdál. Celkem odvážně vystoupá znovu dlaní k jeho tváři a sklouzne po ní zlehka, krátce kopírujíc linii čelisti, než se mu podívá upřeně do očí a v těch jeho je otázka, jestli vůbec smí. Nakonec se ale přece jen rozhodne a nechá konečky prstů velmi lehce sklouznout po Senově dokonalé šíji až k lemům kimona.
"Úplně jsem zapomněl, co bylo na programu." Prozradí mu své rozpoložení a nechá svou dlaň položenou na kousků odhalené kůže.

Sena

Aki mu tady slibuje opravdu nebezpečné věci. Takhle by ho rozmazlovat neměl. Kterákoliv ambicióznější konkubína už by šéfovala jeho život a on nepochybuje, že takových je v harému dost. Jenže pak už se líbají a Aki ho neodežene. Naopak, pocítí jeho dlaně na bocích, i přes všechny ty látky, které má na sobě a nechá se jím přitáhnout blíž. Hrozí mu, že ho brzy ovládne jeho spontánnost. Netuší, kolik zkušeností princ má nebo ne, netuší, jaké jsou jeho preference, co by měl dělat a co naopak nemá rád? A co když nebude dost obratný a šikovný? Pošle ho pak pryč a řekne si, že to celé byla chyba? Sena je strašně nervózní, i když to tak nevypadá. Všichni o tom mluví, všichni po tom touží, tak to přece nemůže být špatné? Žádný z Akiho doteků nemůže být. Opatrně položí paže kolem jeho krku, protože je nedokáže mít jen tak v prostoru mezi nimi a polibek nepřeruší, až dokud to Aki neudělá sám. Zblízka se mu podívá do očí, pak sklouzne pohledem níž na jeho prudce se zvedající hruď. Sám dýchá úplně stejně. Ještě, že toho pod kimonem není vidět víc. A pak se šťastně krátce zasměje, když Aki připomene klíč. Ve tvářích se mu z toho udělají dolíčky. Zvážní, když se ho Aki dotkne na tváři, z ní sklouzne na krk a dozadu na šíji a jemu se napřímí chloupky na těle do pozoru, zatímco mu po páteři sklouzne mrazení.
"Já." Odpoví mu jednoduše a odvážněji, než jak se ve skutečnosti cítí. Kvůli tomu je ale přece tady nebo ne? To, že se s tím pojí taky jeho nový titul, na to teď ani nedokáže vzpomenout. Ráno přijdou správci, prohlédnou ho a zjistí co bylo a nebylo, on se hanbou propadne a pak se bude nosit jako páv. Určitě ho vytáhnou z postele dřív, ještě když bude Aki spát a pak ho do ní zase vrátí, aby jim náhodou něco neuteklo, co kdyby lhal? Teď ale dokáže být rozechvělý jen z jediné věci. Z něj. Znovu se rty vrátí k těm jeho a během polibku přesune jeho dlaň ze svého pasu dopředu na první skrytou šňůrku v pásu obi. Mají jich před sebou opravdu hodně... Už nedokáže být tak křehoučký, jak dosud vystupoval. Nadzvedne se víc na kolena, volnou rukou si vyhrne kimono výš, aby na něm neklečel, tak moc, že vyjede až nad kolena a plynule se přesune rovnou obkročmo na jeho klín, než ho zase pevně obejme rukama kolem krku. Ani na okamžik ho při tom nepřestane líbat. Je teď o maličký kousek výš, než Aki a neskutečně moc chce cítit jeho ruce všude na těle.

Aki

Koutky se mu spokojeně pozvednou a zároveň je mu v očích vidět i jistá obava. Tohle zní, jak kdyby měli za chvíli...Ale on vlastně nechce, aby to bylo jinak. Jen kdyby měl možná víc zkušeností. Jako první mu v hlavě vyvstanou obavy, aby si Sena později neřekl, že je úplně neschopný. Ano, z toho má prostě největší strach, že to celé pokazí.
"Lepší program, bych si nedokázal představit." Podaří se mu dostat ze rtů ale je to trochu nervózní a přiškrcené, jak kdyby se nemohl nadechnout.
"Připravuješ mě o dech a o slova, už zase." Pak už se úplně ztratí v dalším polibku a úplně zapomene, jak se dýchá. Všechny svoje smysl má natočené Senovým směrem a nepřeje si nic jiného, než aby tento okamžik trval věčně. Hodí za hlavu klidně celý palác, jen kdyby mohl být s ním. Ztrácí se v tom úplně dokonale a i přes všechny své obavy ze své nezkušenosti začne rozvazovat šňůrku po šňůrce. Je přesvědčený o tom, že jakmile ho poprvé uvidí, prostě omdlí. Vysnil si ho úplně dokonalého a věří tomu, že takový opravdu bude a on nad ním bude sedět, zírat na něj s posvátnou úctou a nebude schopný pohybu. To by byl teprve trapas hodný budoucího císaře. Myšlenky jdou vlastním směrem ale ruce úplně jiným. Jak kdyby jim nedokázal poručit, aby Senu nesvlékaly. Chtějí to udělat a on sám je rád, protože by jim to díky své nervozitě asi nedokázal poručit. Senovy polibky jsou ale natolik dokonalé, že pomalu přestává myslet na cokoliv. Jakmile povolí všechny uzlíky a že jich bylo, jemně poodhalí látku na jeho hrudi a odtáhne se, aby se mohl podívat. A přijde o dech po druhé, stejně jako jeho srdce prostě několik úderů vynechá. Jeho kůže doslova vybízí k tomu, aby ji políbil, a taky to udělá a ne jednou. Myslel jsi, že nebude schopný ničeho, ale je to právě naopak. Jeho dokonalost jej nutí si užít každičký kousek. Tohle bude minimálně na měsíc, než to všechno dostatečně prozkoumá a pak klidně může začít znovu. Znovu se mu podívá krátce do očí, v těch svých vepsanou otázku, jestli opravdu může a pak prostě látky kimona rozhalí a konečně ho uvidí celého.
"Já...Už se nechci dívat na nic jiného." Jendou se u toho přeřekne a dokonce se omluvně pousměje, když se jeho ruce velmi opatrně a nejistě rozběhnou po Senově hebké kůži. Nemine ani boky, které zvědavě promne, zajede kolem nich i na bedra a pak se vrátí zase dopředu. Klín je pro něj zatím trochu zakázané území ale...Tam se taky dostane.
"Pořád mám trochu pocit, že se mi to zdá." Uchechtne se sám sobě, když zlehka ovine paži kolem pasu a obezřetně jej položí do měkkých polštářů.
"Víš, s tím hladem..." Vypadne z něj trochu pitomě, než se skloní na jeho tělo a začne zkoumat rty každý milimetr. Nevynechá ani jediné místečko, jak kdyby to bylo to nejlepší, co v životě ochutnal ale ono to tak je. +Odvahu Aki, to zvládneš.+ Pobídne sám sebe v duchu, když mu očka těkají mnohem níž, k určitým partiím. Opravdu mu trvá několik minut, než se odváží konečky prstů přejet po celé délce jeho chlouby a trochu zvědavě sleduje, co to s ním udělá.