Ruki x Toshiya - To máš k té kytce. - část 1.

(Tokyo, vodopády Hossawa)

Toshiya

V první chvíli, kdy za Rukim zapadly dveře, dostal neskutečný vztek. Přecházel s naštvaným výrazem po pokoji, aby na sebe nakonec naházel věci a s prásknutím dveří vyšel na denní světlo. Úplně vypustil z hlavy domluvený hovor, o nějakém shánění nového laptopu nemohla být ani řeč. Ten ho tak vytočil. Úplně nejvíc tím, že má nejspíš pravdu. Ale to mu nikdy nepřizná, jen přes jeho mrtvolu! Podobné přesvědčení mu skutečně vydrželo několik hodin, než se přistihl, že ráznou chůzí obchází svůj dům už asi po šesté. U toho vykouřil snad dvě krabičky za neustálého naštvaného mumlání a nadávek směřovaných ke všemu a ke všem. Dokonce ho neskutečně...štve i to auto zaparkované před domem. Když mu dojde, že už asi po desáté minul vchod do domu, kde žije, zastaví se na místě a protočí sám nad sebou očima v sloup.+Tolik tě vykolejila ta malá prskající šelmička?+ Zeptá se sám sebe a musí si přiznat, že ano. Nesnese pomyšlení, že to dopadne takto. Ne, když si usmyslel, že ho prostě bude mít. Že ho chce mít? Ano, teď už jen stačí přesvědčit Rukiho, že to tak má být. Krátký pohled k nebi, přesně tak blízko k tomu přerodu je. Raději se vrátí zpátky domů, vyřídí si jeden hovor, kdy všechno svede na rozbitý laptop a odsekává na narážky, jak ho shodil a hlavně s kým.
"Víš co Kaoru, běž do..." Ale než to stihne doříct, jejich leader hovor típne. To ho vytočí podruhé a odhodí telefon, který naštěstí dopadne na křeslo. Zbytek dne tráví u sebe a přemýšlí, co by mohl udělat, aby dokázal jednomu nepříteli, že užívat si společně za to vážně stojí. Ani se nenaděje a venku se setmí. Hned ráno, když si dopřeje pár hodin spánku, začne ten pravý hon na Rukiho, kdy se snaží zjistit, kde ho zastihne. Nenápadně, samozřejmě. U svých známých pod záminkou vtípku u těch ostatních ohledně ztracené věci z párty, kterou samozřejmě našel a chce mu ji vrátit. Nakonec se mu podaří ukořistit adresu jeho bytu a prostě sedne do auta, aby se vydal tím směrem. Vůbec netuší, co tam chce nacvičovat, ani co mu chce říct, ale to snad vymyslí, až na místě. Prostě se paličatě rozhodl, že ho vyhledá a ne, volat mu nebude, u toho ho nemůže chytit a nenechat ho odejít. Vůbec nepochybuje o tom, že by mu s tím telefonem nakonec nepraštil. Zastaví se na adrese, která mu byla sdělena a pozoruje, jak Ruki míří k domu s taškou a...se psem?+To je pes? Ne, to mu určitě neříkej.+ Na zadním sedadle auta se mu válí kytka, kterou mu prostě koupil a ani neví proč. Možná proto, že se to dělá? Nejspíš. Pár sekund bubnuje prsty do volantu, než vstoupí, sáhne dozadu po kytce a trochu prken se opře bokem o černé auto s rukama založenýma na hrudi, div, že té kytce neublíží.
"Tím telefonem, bys mi nakonec praštil. Znám tě." Ozve se jeho hlas. Nekřičí, ale mluví dost hlasitě, aby si ho všiml. Pak se odlepí od auta a zamíří rázným krokem jeho směrem, u toho se pořád mračí, i když přes tmavé brýle to není příliš vidět, snad kromě staženého obočí a nakrčeného čela.
"Už ses nadechl? Chci s tebou mluvit a pak tě odvézt s sebou..." Sdělí mu svým typicky chladným hlasem a povzdechne si sám nad sebou, protože tohle asi nebylo to pravé.
"Mohli bychom si promluvit a pak bych byl rád, kdybys mě doprovodil a odjel se mnou? Rád bych ti něco ukázal." Zkusí to podruhé a zdá se, že to přece jen jde, jen...musí se opravdu snažit, aby potlačil své běžné chování. Pak se několikrát zhluboka nadechne.
"Prosím." Rozhlédne se, jestli je nikdo nevidí a natáhne k němu paži s kytkou takovým způsobem, že se několik okvětních plátků snese k zemi.

Ruki

Celý ten následující den se Ruki doslova schovával ve svém bytě. Naštěstí po něm nikdo nic nechtěl, protože byl ještě víkend. Kai byl konečně doma u rodiny a nejspíš se snažil volné dny užít s nimi a Rei s Aoim a Uruhou nevolali. Hlavně Rei. To bylo divné. Jenže Ruki si byl jistý, že by na něm poznal i do telefonu, že se necítí ve své kůži a ještě by mohl až moc vyzvídat. Zavolá mu... nezavolá, zítra se potkají ve studiu. Jasně, to už bude úplně v pohodě a celý svůj divný románek s Toshiyou nějak rozchodí. Jenže opak byl pravdou a on se doma málem ukousal, když ho hlava místo k práci pustila jen ke vzpomínkám. Střídaly se v něm vlny neovladatelného vzpomínání na jeho ruce a přítomnost s vlnami nových hádek s ním, i když u toho nebyl. Napadaly ho nové a nové argumenty a trefné poznámky, které mu měl říct, ale bohužel ho napadly pozdě. K večeru to nevydržel a vyjel si do města na nákupy s tím, že utratí polovinu kreditky a bude mu fajn, ale nebyl si ani schopný vybrat. Když se po třetí přistihl u myšlenky, jestli by se v tomhle Toshiyovi líbil, odjel zase domů a s Koronem v posteli načuřeně zíral do tmy snad do tří do rána, než odpadl vyčerpáním. V neděli to bylo o něco lepší, během svých hádek s jeho fotkou na instagramu už dokázal udělat alespoň nějaké návrhy oblečení, o kterých mu řekl, že mu je zaručeně nikdy neukáže, i kdyby prosil a nakonec šel s Koronem na většinu odpoledne do parku. Když se s ním vrací domů a za zády se mu ozve Toshiyův hlas - doopravdy, nikoliv v duchu - nadskočí, prudce se ohlédne a podle toho, jak se Toshiya tváří, okamžitě začne ustupovat zády ke stěně domu a rozhlížet se kde je kdo. I jemu sedí na nose velké brýle přes většinu tváře, na hlavě má čepici a na sobě velkou černou mikinu a úzké černé džíny, prostě tak, aby ho opravdu NIKDO nepoznal, ani Reita ne. +Až na toho psa... Až na to, že pozná každý tvůj pór kůže... no nic...+ Vůbec ho tady nečekal osobně. Myslel si, že už mu nezavolá nebo někdy hodně za dlouho. S tím nádechem ho okamžitě zase naštve, ale má pravdu, nenadechl. Udělá to, ale vrací mu podmračený pohled skrz skla brýlí. Chci, chci... odvézt s sebou, cože? K jeho velkému překvapení to Toshiya zkusí ještě jednou a vysloví něco, co zní pro jednou docela lidsky. Dokonce ho poprosí!!! Rukiho obočí se změní na překvapené, ale prudce zamrká a znovu natiskne záda na zeď, když se k němu doslova vymrští ruka s napřaženou květinou, která vypadá, že má za sebou cestu z třetihor. Sáhne po ní.
"Děkuju." Řekne konečně a chvíli si jí prohlíží a upravuje dlaní.
"A kam chceš teď jet?" Je neděle odpoledne! Sáhne po brýlích a stáhne si je z nosu. Jeho oči už jsou trochu smířlivější. Hladí psa, zvedá k němu oči děvčete, co dělá drahoty a snaží se přesvědčit sám sebe, že není krásný a roztomilý. +Ne, to už vůbec ne!+

Toshiya

Prohlíží si ho skrze brýle i toho....no dobře psa, co má s sebou. Uvědomuje si, jak moc je rád, že ho vidí a že mu zatím neodporuje, i když to chvíli vypadalo, že se o to bude snažit. Tím by asi celý Toshyiův pokus odsoudil k nezdaru, protože by ho zas neskutečně vytáčel a prostě by ho do toho auta nacpal a odvezl třeba i násilím.+Dětská pojistka v autě, to není špatný nápad.+ Pomyslí si trochu škodolibě a koutek se mu téměř neznatelně pozvedne. Někdy to opravdu musí vyzkoušet. S nádechem pobavení sleduje, jak se Ruki snaží zachránit stav kytky, se kterou Totchi zacházel, jako by to byl spíš nějaký plevel, ale jestli se mu líbí, jenom dobře.
"První budeme mluvit..." Zarazí se a přešlápne z jedné nohy na druhou. Tak takto to taky nepůjde.
"Chci s tebou..." Druhý pokud dopadne úplně stejně jako ten první a má pocit, že to prostě vzdá a oddupá pryč. Vytáčí tím i sám sebe, jak není schopným s nikým mluvit jinak, než je zvyklý. Doteď to prostě nepotřeboval a teď, ve svém, samozřejmě nejlepším věku, to má zkoušet?
"Je to jen hodinku cesty. Chtěl jsi něco vidět a já ti to ukážu." Vzdá nakonec pokusy o nějaké mluvení, to můžou zkusit v autě, možná. Jakmile se rozjedou, už mu stejně neuteče, tak nějaké  jeho poznámky, které on bere za svou normální stránku, budou v pořádku nebo ne? Málem si povzdechne sám nad sebou a poprvé v životě ho napadne, že by na tom mohl být vážně špatně. Kdyby se viděl v zrcadle, ujistí se, že to tak rozhodně není ale tady? Nemá moc na výběr. Přejde k autu, ke dveřím u spolujezdce, když je s trhnutím otevře a kývne dovnitř hlavou.
"Nastup." Zavelí nekompromisně a asi už po čtvrté se zarazí. Vážně tohle peklo podstupuje dobrovolně? A kdy kruci začal být přesvědčený o tom, že musí? +Budeš moje smrt.+ Obviní Rukiho ve své hlavě a pokusí se pousmát. Připadá si jako satanáš v rouše beránčím, jak se šklíbí.
"Budeš tak hodný a nastoupíš si, Ru-chan." Konečně se mu podaří znít alespoň trochu příjemně a začíná mít pocit, že se možná i trochu uvolňuje. Možná to nebude úplně špatný nápad s trochu jiným přístupem. Úplně slyší, jak by se mu Die vysmál. Tohle rozhodně nesmí nikdy vidět, ani slyšet.
"Koupím ti po cestě kafe...." +Když tu krysu necháš doma. A jestli mi něco udělá na sedačkách, tak poletí z okna.+ S  jistou spokojeností vyhrožuje tomu čtyřnohé, třesoucí se parodii na psa a tentokrát celkem pomalu zavře za Rukim dveře. Sám se usadí za volant a rozjede se pryč z Tokya. Na to kafe mu opravdu zastaví za pár minut, když míjejí jeho oblíbenou kavárnu. Nechá Rukiho sedět v autě a vrátí s kávou pro něj i pro sebe.
"To máš k té kytce." Zase to trochu zní  jako odseknutí ale už ne tolik jako před tím.
"Vlastně jsi měl pravdu, nejsem zvyklý se chovat jinak. Nikdy jsem nemusel a ani nechtěl proč taky, když to bylo vždycky v pořádku." Odmlčí se, jakmile začne přemýšlet, jestli to opravdu v pořádku bylo.
"Nikdo si nestěžoval." Dodá nakonec, jako by to byl víc, než pádný argument. Krátce se na oba své spolujezdce podívá a klesne očima na psa. Vážně na něj vrčí? To ať si nezvyká.
"Může toho nechat?" Mlaskne si pro sebe nespokojeně.
"Zatím jsem mu nic neudělal." Zdůrazní slovo zatím.
"A ani neudělám." Přidá radši, protože je mu úplně jasné, jaký výraz si u Rukiho vyslouží. +Co jsem to říkal o té pojistce?+ Připomene sám sobě.
"Nechci s tebou bojovat." Ozve se a u toho už se zase mračí. Vážně mu taky vykládá něco tom, že chce něco změnit? Zrovna jemu? Krajina za oky se postupně začíná měnit, kolem je víc a víc lesů a přírody. Možná to nebude čekat a je přesvědčený, že se mu to líbit nebude ale...má co chtěl!

Ruki

Jakmile Toshiya zase začne tím svým rozkazovačným tónem, jedno Rukiho obočí vystřelí nahoru a on se začne honem opravovat. Na třetí pokus to zvládne. Ruki chtěl něco vidět? Vůbec si není schopný vzpomenout, o čem to mluvili.
"Jen hodinku? Ale je už plno hodin a já musím ráno do práce..." Začne, protože tady stojí před domem, nemá ani žádné své věci s sebou a ráno brzy vstává. Jenže Toshiya už míří k autu - moc pěkné, mimochodem - a nařídí mu, aby vlezl dovnitř.
"Potřebuju čů..." Začne, ale protočí očima a vykročí za ním. Zapluje na sedačku, vytáhne Korona z tašky a nechá si ho jen tak na klíně, zatímco tašku dá dozadu za sebe. Velký kus cesty jedou naprosto potichu, Ruki kouká z okýnka a snaží se podle směrovek přijít na to, kam mají namířeno, ale je to úplně marné. Jakmile má kafe v ruce, cítí se mnohem lépe. A pak Toshiya konečně začne taky mluvit. Schválně mu nechával jeho prostor, i když si nebyl jistý sám sebou, jestli by do něj spíš nerýpal.
"To nikdy nebylo v pořádku, věř mi." Ubezpečí ho jako by sám byl výkvět tvorstva, který se nikdy nikoho nedotkl. Jenže on z toho měl alespoň špatné svědomí, když mu to později došlo.
"Jak by si taky mohli stěžovat, stejně by tě ty stížnosti nezajímaly." Prostě si to nemůže odpustit a když se po něm po očku podívá, je mu jasné, že ještě trošku přilije do ohýnku a možná si vystoupí uprostřed lesa. Klesne očima na vrčícího Korona a okamžitě se zamračí jako malý bůh hromu. To slovo zatím to vůbec nevylepší, ale Toshiya nakonec dodá, že se to ani nestane. Ruki si ho ještě chvíli měří dotčeným pohledem, zatímco tiskne psa na prsa.
"On jenom reaguje na tón tvého hlasu a negativní energii." Řekne mu po chvíli blahosklonně, ale pousměje se a vyhlédne z okýnka. Toshiya pokračuje a Ruki pořád netuší, co má v plánu a kam ho veze. Možná si dneska totálně sedí na vedení.
"Nechceš mě zabít a zakopat v lese, že ne?" Prohodí, zatímco strká prázdný kelímek do otvoru ve dveřích. Kytka na zadní sedačce dál spokojeně vadne. Pak se na něj ale konečně podívá. Dlouze si prohlíží jeho profil, roztomilý nos, ještě roztomilejší rty.
"Co tě to popadlo... mohl bys mít nejkrásnější ženskou na světě..." Odtuší, když zcela vážně rozhodí rukama a Koron se mu na klíně konečně stočí do klubíčka. Neptal se ho už na něco podobného? Přestává si pamatovat, co na sebe štěkali u něj doma a co za diskuze s ním vedl sám se sebou. Zamračí se, zase se tvrdošíjně podívá ven, ale pravou rukou, co má blíž k němu se zvolna posune na jeho na řadící páce a jemně ji stiskne.

Toshiya

Nadechne se, aby mu odpověděl na to, co je v pořádku a co ne ale...Zase má pravdu. Asi to nebylo v pořádku, ale procházelo mu to. Nikdo mu nikdy nic neřekl, a když, tak to bylo přesně, jak říká Ruki. Bylo mu to jedno. Jenže teď prostě není. Tím, že mlčí, mu jasně dává najevo, že všechna jeho slova si ukládá do hlavy a rozebírá je ze všech stran.
"Nezajímaly." Odtuší bez zabarvení v hlase a podívá se na něj skrze brýle, které trochu stáhne na nose, aby je vzápětí zase pečlivě usadil zpátky. Upře pohled před sebe a koutky se mu nepatrně zvednou.
"Ale teď mě to zajímá." Dokončí úplně jednoduše, když se jeho tvář na pár vteřin uvolní a on se zvláštně uchechtne. Jak kdyby to Rukimu chtěl říct celou tu dobu, jen si to nedokázal pořádně srovnat v hlavě. Znovu se krátce ohlédne na oba dva a trochu se nakloní ke Koronovi, koutkem oka sledujíc cestu před nimi.
"Nechám tě žít, když nebudeš vrčet." Sykne po něm, a když se narovná, jen pokrčí rameny.
"To byl vtip." Prohodí, jak kdyby to nebylo nad slunce jasné.
"Vypadám jako někdo, kdo by sáhl na lopatu a dřel se podobným způsobem?" Odpoví mu svým osobitým stylem  a ohlédne se po ukazateli.
"Akišima. Brzo budeme na místě." Sdělí jim oběma a pak se zarazí, když Ruki promluví a....to měl být kompliment? Po tom všem?
"Mohl. Samozřejmě, že mohl." Poplácá své vlastní ego se spokojeným výrazem.
"Ale já si vybral tebe a nemám v plánu to v nejbližší době měnit." Pokračuje dál a zase to zní jako on.
"Když nebudeš mít nic proti..." Teď mělo přijít oslovení, ale o slova ho připraví dotek na dlani. Bez váhání pustí řadicí páku, když ji teď chvíli nepotřebuje a udržuje jen předepsanou rychlost. Pootočí ji dlaní vzhůru a sevře Rukiho drobnou dlaň.
"Nikdo jiný mě od jistého večera nezajímá. A tak to nejspíš nějakou dobu zůstane." Vlastně mu tím sdělil, že se mu líbí, že je sexy a roztomilý hlavně, když se vzteká. Ale říct to narovinu? To mu bude ještě chvíli trvat. +Možná, se mi to jednou povede. V příštím desetiletí.+ Dobírá si v duchu sám sebe, když musí Rukiho pustit To už míjí místní poštu a zastaví na veřejném parkovišti. Sám jako první vystoupí, obejde auto, aby mu otevřel.
"Jsme na místě. Jezdím sem vždycky sám." Sdělí mu jednoduše. Kolem nich je opravdu všude zeleno, i když před pár metry minuli restauraci.
"Kousek se projdeme." Protáhne jeho paži kolem svého předloktí, čím mu jasně sdělí, že tohle rámě je prostě jeho a vede jej po cestě do nitra přírody. Sem se jezdí uklidnit.
"Chtěl jsi vidět kousek ze mě. Možná ti to řekne mnohem víc." Pousměje se hledíc před sebe, dokud nedojdou až vodě padající přes kameny. Vodopády Hossawa.

 Vyplete jeho paži z té své a poodejde se usadit na vyčnívající kámen kousek do vody.
"Je tu klid, ticho a nikdo mě tu neštve." Podívá se na něj, když stáhne brýle z nosu, složí je do dlaně a rozhodí rukama ve stylu, chtěl jsi mě poznat, tady to máš. Nic zajímavého, když jsem protivný, je to stokrát lepší.

Ruki

Ruki vyhlédne z okýnka a zvědavě se dívá na blížící se menší město. Tedy proti Tokyu, jinak to zase taková vesnice nebyla. Pořád vůbec netušil, kam to jedou a co to měl chtít vidět. Nemůže si vybavit nic zase tak známého, co by tady mělo být. Ani mu nedojde, jak jeho komentář o ženách vyzněl, i když to vlastně byla pravda, ale Toshiya si dál tvrdošíjně stojí na tom, že by to žádná taková být neměla. Že by to měl být Ruki. Bude nebo nebude mít nic proti? Radši chvíli hledí před sebe na silnici a pak skloní oči, aby pohladil Korona. Když se ale dotknou dlaněmi a Toshiya tu svou otočí a sevře ho, žaludkem mu projede cosi známého, co by měl cítit, když se mu někdo líbí. Když byli naposled spolu, byl tak hrr a teď je to skoro romantické.
"Kdybych tušil, co s tebou udělá jeden kopanec..." Odtuší měkce. Pořád vůbec nechápe, jak se mu mohl najednou začít tolik líbit, když se vždycky nesnášeli a proč si ho vzal do hlavy navrch po tomhle zážitku, ale tomu se bude podivovat ještě asi hodně dlouho. Teď si jen musí vyjasnit, co vlastně sám chce. Chvíli je ponořený do svých myšlenek, takže ho dost překvapí, když auto zastaví. Sleduje Toshiyu, jak ho obchází, protože už jednou ho v něm nechal čekat, ale on mu otevře dveře a tím je jasné, že má vylézt. Připne Koronovi vodítko na obojek a postaví ho na zem. Ten hned vyběhne, co mu navíjecí šňůra dovolí, vrtí ocáskem a počůrá první trs trávy. Ruki se zvědavě rozhlíží, ale u toho stačí vytahovat i cigaretu.
"Ty jezdíš do přírody?" Diví se jako divizna, ale sevře jemně jeho předloktí a zvládá kouřit i venčit najednou. Občas minou nějaké lidi, tiše pozdraví a je znát, že někteří se podivují dvěma mužům, co jdou takto. Cesta je upravená, ale jinak je to opravdu les.
"Víš, že jsem o tom vážně nikdy neslyšel?" Připustí. Těžko uvěřit, že jsou pořád vlastně v Tokyu. A pak se mu otevře výhled na vodopád a říčku, kolem stoupá kamenné schodiště a opravdu nikdo tady není. Chvíli na to ohromeně hledí, než se sehne, aby pustil Korona na chvíli na volno. Obrátí oči k Toshiyovi a snaží se nevypadat tak zaskočeně a vlastně trochu dojatě, ale nakonec se usměje.
"To je hodně utajovaný kousek." Broukne. Vždycky si myslel, že Toshiya je městský typ, co si nezašpiní botičky hlínou a je tak spokojený a on tohle? Dokouří a vrátí nedopalek do krabičky, vymění ho za žvýkačku a dojde po bok Toshiyi. Trochu se ho přidrží za rameno, aby z toho kamene ještě nespadl a nevymáchal se a klesne do podřepu vedle něho.
"Jé, tam je rybka!" Vymrští z ničeho nic ukazováček.

Toshiya

"To nebyl kopanec, to byla ta pánev." Odtuší Toshiya s náznakem pousmání a ano, to měl být další vtip. Asi by měl tuhle svou nově objevenou stránku začít víc trénovat. Z druhé stany, každý pokus se přece počítá nebo ne. Po očku sleduje Korona, jak pobíhá kolem. Skoro to vypadá, že čeká, kdy se mu zakousne do achilovky a on bude moct začít pořádně nadávat. Nic takového se ale nestane. +Máš štěstí.+ 
"Jezdím, hodně málo a spíš na to nemám čas. Když už si najdu chvilku, jedu sem. Je to dost blízko a zároveň si připadáš, že jsi úplně někde jinde." Pokrčí rameny podruhé a podívá se na Rukiho po svém boku. Prohlíží si jeho profil a nemůže se na něj přestat dívat. Odkdy dokázal mít takovou slabost pro někoho, koho ještě donedávna z duše nenáviděl. Až se mu z té romantiky ježí vlasy na zátylku. Měl by ho do té vody strčit, aby dostál své povaze a nekonečnému pošťuchování, které mezi sebou měli. Místo toho jej objeme paží kolem pasu, aby do té vody opravdu nespadl, a podívá se směrem, kterým ukazuje.
"Je jich tu mnohem víc, podívej." Kývne hlavou stranou, kde se třpytí jejich těla pod vodní hladinou.
"Nejsi jediný, kdo žije v Tokyu a nikdy tu nebyl. Možná je to dobře, nejsou tu zástupy." Prohodí s jistým nádechem spokojenosti v hlase, která se do něj nedostává příliš často. Jak kdyby to byl úplně někdo jiný, když vystoupil z auta a ještě víc tady u těch vodopádů.
"Ty jsi taky můj utajovaný kousek." Zavrní tiše, když natočí tvář opět jeho směrem a zaboří nos do jeho vlasů. Už zase s ním cloumá jeho přítomnost a on se tomu prostě nechce bránit. Zapomíná na Korona, zapomíná na vodopády, zapomíná na sebe samého. Je to zvláštní nebýt tady sám ale ne nepříjemné.
"Ru-chan, buďme spolu." Ozve se znovu jeho tichý hlas, když nechá víčka klesnout a položí mu dlaň na tvář, aby ji otočil směrem k té své. Jeho dotek není něžný, takové ani neumí, ale není tak pevný jako jindy.
"Budu hodný, opravdu. Na tebe rozhodně." Odmlčí se krátce, když se mu podívá upřeně a hodně zblízka do očí.
"I na něj, vážně se budu snažit."  Samozřejmě myslí Korona, koho v tuhle chvíli bere na milost, protože je hodný a  zbytečně neotravuje. Zároveň mu ale nic neslibuje. Ví, jaký umí být, a že to s ním nebude mít jednoduché. Má ale pocit, že ani s Rukim to nebude úplně procházka růžovou zahradou. Jenže se na to těší. Jak často se uvidí? Můžou se za ty chvilky, co budou spolu stihnout pohádat a zase hezky usmířit jako v kuchyni. On si to rozhodně užije.
"Jen my dva, nikdo jiný. Celý svět necháme za dveřmi." Jinak to stejně ani nejde, ne s jejich životy, jaké vedou. Jenže on prostě nemá potřebu se s někým vodit za ručičku, aby to viděli všichni. Důležité přece je, že to ví on sám. +Ale ať se na něj nezkouší nikdo ani podívat.+ Vyhrožuje v duchu všem, kteří by zkoušeli po Rukim slintat. Probodne je pohledem, nepochybuje o tom, že by mu šlo na jedničku.

Ruki

I on se musí pousmát, když si vzpomene sám na sebe, jak mu hrozil kuchyňským nádobím. Nikdy si nemyslel, že by se dostal do podobné situace a ještě proto, aby se bránil před sexem! Musí přikývnout. Opravdu to vypadá jako kdyby odjeli někam daleko do hor, kde lišky dávají dobrou noc. Kolem pasu ucítí jeho velkou dlaň a otočí tvář tam, kam mu ukazuje. Tohle by se líbilo Aoimu, pořád mluvil o rybách...
"Voda je tu opravdu čistá, že...?" Broukne do ticha, které ohlušuje jenom padající voda. Občas se nedaleko ozvou nějaké hlasy někoho, kdo se taky přišel podívat, ale většinou zase rychle zmizí a je jich málo. Zatváří se opravdu překvapeně, když Toshiya začne mluvit tak něžně a dlouze se nadechne. Utajovaný kousek... Krátce zavře oči, když ve vlasech ucítí jeho tvář, je to tolik příjemné... A pak přijde ta prosba, aby byli spolu. Nechá si otočit tvář směrem k němu a podívá se mu zblízka do očí.
"Ty neumíš být hodný." Zašeptá.
"Já taky ne." Dodá, aby v tom Toshiya nebyl sám. Udělá na něj obličej, když zmíní i pejska, ale Toshiya pokračuje, Ruki si nervózně a zamyšleně okusuje spodní ret a u toho mu stále hledí do očí. Není to vůbec špatná nebo nereálná představa. Oba vědí, co jejich životy obnáší, oba vědí, co si mohou a nemohou dovolit, slíbit, co očekávat... Stejně by se nikdy neženil. Obdivoval Kaie, že ty dva životy dokázal tak obratně propojovat, obdivoval ho, že vede skupinu a zároveň je táta a jeho žena je šťastná... Ale to nebylo pro něho. Sleduje Toshiyovy krásné oči, tvář, která nepotřebuje makeup, na rozdíl od té Rukiho, myslí na jeho dlaně na vlastním těle, vnímá jeho parfém, černé vlasy, které se přelévají ve větru... Je tak krásný... Proč by nemohl být jeho? Mírně se bokem opře o jeho tělo, přiblíží se nosem blíž k němu a pak překoná vzdálenost mezi jejich rty. Je mu úplně jedno, kdo se na ně z vyhlídky dívá nebo ne a jestli s tím má nějaký problém. Je to dlouhý, ale něžný a zkoumavý polibek. V uších má šumění vody, zpěv ptáků, vítr a z Toshiyova těla sálá obrovské teplo a energie.