(Uruhův apartmán)
Aoi
"Líbáte kluky často?" Nedovede to jinak, než na to prostě něco říct.
"Já myslel, že letadlo dva kufry unese." Konečně se na něj podívá tak jako dřív a začne koncentrovat zpět svou mysl. Proč by měl utrácet a kupovat věci tam, když může všechny naházet na kolečka a dát je v soukromém letadle naprosto kamkoliv? +Jsou to jeho peníze, dělej prostě, co chce...+ Projde mu hlavou a nakonec přikývne. Docela rád by teď věděl, nad čím to Uruha přemýšlí, když vidí všechna jeho gesta se skleničkou. Je jasné, že se mu něco konkrétního prohání hlavou a pro jednou to nemá pořádně naplánované. Možná s tou Dubají překvapil sám sebe a je toho k zařizování víc, než Aoi vůbec tuší? Radši se taky natáhne pro víno a pořádně se napije. Po tom polibku to docela potřebuje. Musí se zasmát.
"Já tam stihnu během jednoho víkendu mít volno?" Povytáhne obočí, protože dopoledne v kanceláři to znělo úplně jinak, ale surfovat v Dubaji... vůbec netuší, jestli se Uruha jen trefil do jeho koníčku nebo jestli si to o něm někde zjistil. Pro Aoiho je to neskutečné lákadlo. Oplatí mu ten náhlý pohled, když se na něj Uruha z ničeho nic podívá, okamžitě zbystří, protože teď přijde odplata za jeho rýpavé poznámky a v příštím okamžiku už má ředitelovy ruce na tvářích, jeho rty na svých a jazyk pomalu až v krku. Krucinál! Všechny chloupky na krku se mu naježí, ale je to spíš příjemné, než že by ho chtěl od sebe odstrčit. Vnímá jeho hlas, nebo spíš povzdechy, které mu během polibku uniknou a najednou ví, že tohle není žádná připravená zkouška. Tohle se prostě tak nějak děje. Je to vhodné? To ani omylem! Je to jeho nadřízený, poznali se dneska a o faktu jeho pohlaví ani nemluví! A stejně mu konsternovaně polibek oplácí. Vztáhne dlaně na jeho předloktí, chce mu sundat ruce ze svých tváří, ale místo toho je jen jemně sevře. A pak se odtrhne, aby se nadechl.
"Tohle v pracovních povinnostech nebylo..." Připomene mu. Někteří šéfové to tak mají. Mají milenky, spějí se svými sekretářkami... +Asistenty???+ Byl by toho Aoi schopný proto, aby si udržel práci? Je Uru ten druh člověka? Nebo je v tom všem něco úplně jiného? Uvědomí si, že se doopravdy červená a najednou neví, co si počít. Přesto se mu dovede podívat do očí a doufá, že tu situaci nějak vyřeší za ně za oba.
Uruha
"Byl bych rád, kdyby to nebyly povinnosti." Vyjde z jeho rtů neplánovaně a je jasné, že pořád ještě není schopný vymyslet nic pořádného, aby z toho nějak vybruslil a mohli spolu opravdu pracovat. Jenže to nejspíš není v jeho silách. Místo toho se okouzleně pousměje. Krátce očima těkne k jeho zčervenalým tvářím a v žaludku mu zabrní. Je úžasný, nádherný a snad...možná, by se jednou nemusel bránit, aby se mohlo dít víc. Ale ví, že pro dnešek už toho bylo dost. Jistě by překročil hranici a to nechce. Vyčítal by si to opravdu dlouho. Pohladí jo palci po tvářích, nakloní hlavu mírně na stranu a smyslně se pousměje.
"Často ne." Odtuší jako první, když si konečně vzpomene na jeho otázku.
"Ale začínám chtít." Ujistí ho vážně, že to bylo opravdu myšleno vážně.
"Aoi-chan, měl bych se omluvit." Začne a nechá koutky trochu poklesnout, i když se pořád jemně usmívá.
"Ne za to, že jsem tě políbil. Ať už si myslíš, co chceš. Ale za to, že jsem se tě nedovolil a prostě to udělat. Věř tomu, že pokud o to nebudeš stát, už se to nestane." +Vážně tomu věříš?+ Zeptá se sám sebe a skoro to vypadá, že se zase nakloní.
"Jsi hrozné pokušení, víš to vůbec?" Povzdechne si a pak pomalu dlaně z jeho tváří spustí, i když velmi neochotně.
"Ale nemysli si, že bych si další polibek nepřál, a že tě možná budu občas trochu svádět..." Mrkne na něj a je jen těžko říct, jestli to myslí opravdu vážně. Mohl by ho pokoušet. Kdyby to Aoimu bylo příliš proti srsti, jistě by se s prvním dotekem instinktivně bránil, ale to se nestalo.
"Ale abych nezapomněl....Hai, budeš mít v Dubaji i své volno. Tohle není úplně pracovní cesta. Rád bych ti představil pár lidí a ukázal několik míst, protože myslím, že se ti budou líbit. Ty místa, lidé asi ani moc ne." Pokrčí rameny a krátce se zasměje, než sáhne po lahvi a dolije mu skleničku, aniž by se zeptal.
"Unese i pět kufrů. Tak škoda, myslel jsem, že bych ti mohl něco pěkného koupit, když už tam budeme." Tváří se nenuceně ale koutky mu cukají.
"Když si ovšem povezeš hromadu vlastních věcí, bylo by to zbytečné ne?" Znovu se vrátí k jeho dobírání.
"Osobně si potrpím na šperky, takže bych asi neodolal." +Zkoušíš ho balit na nákupy? No, už to tak bude. Hezký plán dovolené no ne?+
Aoi
Musí prostě zvednout dlaně k
obličeji a promnout si ho. Dnešek, to jsou samé veletoče jeho života. Nesmírně
komplikovaná, ale dokonalá pracovní příležitost, zvláštní pohovor, který klapl,
ani neví jak, špičkování s mladým a sexy šéfem, aby si navzájem ukázali, kdo co
snese a teď... mu ten šéf říká, že... no plno věcí. Plno komplimentů. Zase
dlaně stáhne a znovu se mu podívá do očí, když se Uruha začne omlouvat. Aoi se
v tom neumí zorientovat, ale řekl by, že by dovedl poznat, kdyby vycítil, že si
s ním Uruha jenom tak pohrává. Copak jde sehrát chvění něčího těla, povzdechy,
ty úsměvy? +Třeba jde...+ Jeho hlava a přirozenost ho nutí k opatrnosti, ale
srdce mu říká něco úplně jiného."Kdybyste se dovolil, asi bych vám řekl, že jste se zbláznil." Pořád mu tak nějak ze vší přirozenosti vyká i přes fakt, co se tu stalo a že mu Uruha už úplně běžně říká Aoi-chan. To následující ujištění ho trochu uklidní a přivede do komfortnější zóny. Než to Uru zase celé zhoupne prohlášením, jaké je Aoi pokušení. Upírá oči do jeho, nechápe, kde se to vzalo a proč a zároveň nikdy nezažil, aby mu někdo říkal podobné věci. Je to... začít věřit vlastní výjimečnosti, tomu, že je tak sexy pro někoho jako je Uruha, to je nebezpečné. To je totiž příjemné, je to jako alkohol a oni jsou šéf a asistent. Muž a muž. Cizí lidé... A teď, když Uruha tohle všechno nasadil Aoimu do hlavy, najednou už na něj nepohlíží s tím decentním odstupem, ale začíná si ho měřit očima Co bych řekl, kdybych si připustil, že ho můžu vzít na rande? Pravděpodobně by řekl - je to ta nejkrásnější osoba na zeměkouli, jeho obličej nemá kazy, vady, má dokonalé lícní kosti, ideální výšku a postavu, nádherné ruce, úžasné rty a neskutečný pohled... Promne si tvář dlaněmi podruhé. Stáhne je, aby se na něho podíval, když mu říká, že ho možná bude trošku svádět. Mají spolu být často. Hodně. Sami... Hledí mu dlouze do očí a sám si neuvědomuje, jak moc intenzivně. A pak přijde na přetřes Dubaj. Povytáhne pomalu obočí nahoru, protože s těmi vysvětlivkami to zní skoro jako rande. Teď to tak prostě zní! U těch lidí mu pocuknou koutky nahoru. Dělají s lidmi, měli by je mít rádi. +Ne, nemáme... chceme jejich peníze, ne je.+ Pomyslí si s lehkou nadsázkou, i když je to vlastně pravda. Sleduje pohyb jeho ruky, když mu dolévá. Druhá sklenička červeného. No dobře...
"Když unese pět kufrů, tak já si vezmu čtyři a můžete mi něco koupit i tak." Odpoví mu tak, jak už je od rána běžné.
"Šperky navěsím stejně na sebe." Pokračuje dál.
"Vlastně by se tam určitě vešel i šestý kufr." +A jak víš, jak rád nakupuju?+ Raději se pořádně napije vína a tentokrát se natáhne pro něco sladkého. Trochu energie, aby ho zvládl a přežil to s ním. Uru je vážně... osobnost.
Uruha
"Hm." Očividně se nad
jeho slovy zamyslí a promne si bradu."Hai, asi jsem se opravdu zbláznil. A nejspíš mi to vůbec nevadí." Pokrčí nakonec rameny a ještě si dovolí na něj mrknout. Ne, tohle si prostě nedokáže jen tak odpustit a Aoi to s ním bude mít opravdu těžké. Jenže, jak by podobným provokacím mohl v jeho přítomnosti odolat?
"Vypadáš trochu nesvůj." Odtuší měkce, aniž by z něj spustil pohled a natáhne se po sklence, aby se napil. Ani na vteřinu však neuhne pohledem. A pak Aoi začne tam, kde přestali před tím polibkem a on se upřímně zasměje.
"Ty si prostě nedáš pokoj a dojde to tak daleko, že ti ty provokace vrátím takovým způsobem, že už ti ani rudé tváře stačit nebudou." Mírně přivře víčka, skoro to vypadá, že mu tu vyhrožuje. V očích mu jiskří a dokonce trochu našpulí rty s jasným odhodláním, že toho je rozhodně schopný. Aoi by si s ním neměl hrát, neměl by ho provokovat, protože pak prostě není jisté, čeho všeho je schopný. Jenže už přestává pochybovat, že by se to Aoimu líbilo. +No počkej, v královském apartmá ti dojdou slova.+ Prorokuje jeho rozpoložení, až se vydají na svůj víkend. Samotného dráždí jen ta představa, hlavně to, jak moc by mohl na Aoiho zapůsobit na místě, kde je nikdo nezná, bez zbytečných pohledů. Připraví mu dokonalou dovolenou a už si spřádá plány, aby se mu minimálně rozechvěla kolena. Prostě se ho rozhodl svou péčí krásně zničit.
"Dobře, vem si kufrů, kolik chceš, ale odjedeš s dvojnásobkem, tak abys nepotřeboval tři taxíky." Varuje ho s pozvednutým ukazováčkem a pak ho zabodne do středu Aoiho hrudi. Ale ne, rozhodně by ho nenechal jet taxíkem, i kdyby mu na ty kufry měl zavolat extra dodávku, to mu říkat nebude.
"Ještě jsem ti vlastně neukázal to nejlepší, co je tady." Vzpomene si, proč ho sem původně vlastně bral, tedy kromě posezení, jídla a dobrého vína.
"Samozřejmě, kromě mě." Pohodí hrdě hlavou, ale pak se znovu rozesměje, tohle byl vtip. Ne, v jeho přítomnosti by si nedokázal tolik věřit.
"Víno si vezmi klidně s sebou." Poradí mu měkce, když se natáhne po další sladkost a vecpe mu jí mezi rty. Kousek mu zůstane na palci, který si vloží mezi rty.
"Vážně sladké." Ohodnotí a není jistě, jestli má na mysli zákusek nebo jeho samotného.
"Tak pojď." Vyzve jej tiše, když ho vezme za ruku, vytáhne na nohy a vydá se po chodníčku dál do zahrady. Celou cestu jemně svírá jeho dlaň v druhé svou vlastní sklenku. Na konci, kde je další vyvýšená teráska, která je dost podobná té s posezením. Tady jsou ale lehátka. Ty mine a postaví Aoiho blíž k zábradlí a za boky jej poposune před sebe. Jemně se nakloní nad jeho rameno, skoro si na něj položí bradu a vezme tu jeho mezi palec a ukazováček, aby ji nasměroval tam, kam se má dívat. Slunce vrhá jemně odlesky na okolní budovy a mezi nimi jde vidět přímo na moře. Tak dokonale jsou vzhledem k výhledu postaveny. Je sice daleko, ale přitom to vypadá, že skoro na dosah ruky.
"Asi jsem trochu romantický, promiň?" Zašeptá mu skoro do ouška a ohlédne se na jeho profil. Mohl by jmenovat několik nejcennějších věcí na světě a stejně by nebyly tak krásné jako on. Mohl by si ho hýčkat, snášet mu modré z nebe klidně každý den, jen kdyby o to stál.+Musíš se víc snažit.+ Nakáže si v duchu a na nic jiného už asi dlouho myslet nebude.
"Líbí?" Položí mu dlaň na bok a přistoupí k jeho zádům o krůček blíž.
Aoi
"Já jsem trochu nesvůj,
právě mě líbal můj šéf." Řekne mu bez obalu, ale vzápětí je nařčen, že to
je on, kdo k tomu Uruhu provokuje. Nakloní hlavu k rameni a měří si ho pohledem
To už snad doopravdy nemyslíte vážně, ale pak se pousměje."Vy byste měl rudé tváře..." Zamumlá pro sebe paličatě a nejspíš to ani nebylo slyšet. Ne, že by měl něco takového v plánu, ale přece se nenechá zahanbit. Jenže cosi v pohledu ředitele mu říká, že on na rozdíl od Aoiho, zkušenosti v "oboru" má.
"Mám výplatu na to, abych si mohl dovolit tři taxíky." Zamrká jako porcelánová panenka. Jsou v těch svých provokacích čím dál odvážnější a on si bude muset dávat velký pozor ve firmě, aby nějakou neupustil před lidmi. Tak odrzlý a neuctivý není. Shlédne prudkým kývnutím tváře na Uruhův prst na vlastních prsou. Pak k němu vystoupá pouze očima, ale pro skleničku se natáhne. Že mu mezi rty přistane další dortík, s tím tedy vůbec nepočítal a málem zapomene pusu otevřít úplně, ale sní ho a Uruha se dokonce postará o to, co zbylo na Aoiho rtech. Zhluboka se nadechne a věnuje mu pohled To teď bude pořád? +Říkal, že bude flirtovat...+ Vždycky si musí připomenout, že je to on sám, kdo Uruhu nechá, aby mu to procházelo. Nechá se vzít za ruku, vytáhnout na nohy a následuje ho. A hned několikrát mu černé oči uklouznou na šéfovo pozadí v těch dokonalých a celkem těsných oblekových kalhotách. Nedíval by se tam, kdyby se nestala celá scénka s tímto apartmánem, prostě by ho to nenapadlo, ale teď... Je to krásná prdelka... Dost úzké boky, ale to Japonky mívaly... ne, že by si ho chtěl plést se ženou. Neslyšně pro sebe vydechne skrz ó, vytvarované z našpulených rtů a pak už dojdou k tomu výhledu. Pustí jeho dlaň a chytne se jí zábradlí, aby o něj vzápětí opřel celé předloktí a sklenku držel nahoře před rty. Neví, kam se má dívat dřív. Je to překrásné. Skoro by si ani neuvědomil dlaně na bocích, tak přirozeně se to stalo a tolik mu ten výhled sebral dech. Pak ale znovu ucítí ten silný parfém přímo v nose, vzápětí i jeho prsty, dojde mu, že má Uruhu skoro na zádech a při tom poslušně otáčí hlavu a konečně mu oči padnou na moře. Nadechne se a nečekaně kouzelně se usměje. Je krásné, vždycky bylo. Chtěl by být blíž. Láká ho, jak se tam třpytí, skoro by viděl, jak se vlní. Na uchu ho pohladí Uruhův hlas. Ano, tohle je romantické.
"Hai..." Vydechne šeptem s očima upřenýma na moře, ale jeho pozornost už se začíná přesouvat k hřejícímu tělu za zády. Nedotýkají se, jen skoro, a to je snad ještě intenzivnější. Vítr si zvolna pohrává s jejich vlasy a atmosféra je neskutečná. Pozvedne sklenku a dlouze upije, zatímco se černé oči upínají do dálky. Přesto má před nimi i ty kočičí, co jistě sledují jeho profil. Cítí to na sobě. A taky podivný klid.
Uruha
Pozoruje jeho úsměv. Není snad
ani možné, že by byl ještě krásnější, než doteď, ale je. Uru nechá na dvě
vteřiny víčka klesnout a spokojeně si vydechne. Má ho pořád před očima a bude
mít ještě dlouho. Celé tohle setkání byl jen momentální nápad, ale bude
nadosmrti vděčný, že ho napadl. A hlavně...že Aoi tohle všechno dokázal
snést."Aoi-chan." Ozve se jeho hlas po chvíli, ale nezesílí, tak hrozně nerad by zkazil celou atmosféru a přesto mu to musí říct.
"Děkuji za dnešní den. I kdyby byl jediný takový, dostal jsem všechno, co jsem si dlouho přál v dokonalých hodinách strávených s tebou." Usměje se upřímně a krátce přejede bradou po jeho rameni. Nejradši by tu s ním zůstal až...no možná by zarostli do země, ale to není možné. Bohužel.+Ani netuší, jak dlouho jsem na něco takového čekal.+ Proběhne mu hlavou, skoro si jeho mysl povzdechla. Nechá jej dopít skleničku a neopouští zatím místo terasy. Jen si po pár minutách dovolí protáhnout paže podél jeho boků a hezky jej obejmout. Jen na chvíli mít pocit, že je to celé skutečné. Jen na titěrný okamžik si představit, že by třeba jednou mohl tyto chvíli opravdu prožívat. Být zamilovaný, být milovaný. Slunce už se dost poposune, když se od něj neochotně odtáhne. Sklenky už zejí prázdnotou a je nejvyšší čas dohnat všechno, co pro dnešek zmeškali.
"Připravený na krutou realitu?" Zeptá se jej s pobaveným výrazem.
"Já ne ale musíme jít." Pobídne ho tiše, když ho nechá projít jako prvního. Oba se obují a opustí apartmán. Jeho hospodyně to později uklidí a on...se sem možná v noci vrátí, aby si obnovil vzpomínky jako by se bál, že by mohly třeba vyblednout za minutu. Před domem už je čeká řidič, kterému zavolal a vrátí se společně do firmy. Tam předá Aoimu veškeré podklady, aby mohl nachystat vše k zítřejší poradě, a sám se usadí za stůl.
"Dneska už můžeš domů. Daichi-san, tě odveze a domluvíte se, v kolik tě vyzvedne." Kývne hlavou na potvrzení vlastních slov a nechá jej dojít až je dveřím.
"Aoi-chan." Zavolá na něj, když se pohodlně opře do křesla a nespouští z něj pohled a ano, prohlédl si důkladně i jisté partie, moc hezké a ideálně tvarované partie.+K nakousnutí.+
"Sladké sny a hezky se vyspi. Budeš to potřebovat." Popřeje mu ještě a vyžene jej gestem dlaně ze dveří. Sám se pustí do práce, kterou zameškal a bude mít, co dělat, aby odtud odjel dřív, jak o půlnoci ale...Svou odměnu za dlouhou pracovní dobu si dnes vybral. V jednu ráno se zvedne trochu rozlámaně ze své židle a nechá se odvézt do vily. Nechtěl jet zrovna tam, ale nechal tam pár složek, které bude zítra potřebovat. Jakmile ulehne do své postele, kde spí sám, vloží si ruce pod hlavu a podívá se s úsměvem do stropu. Než ho přemůže únava, myslí jen na jedinou osobu a pak se klidně ponoří do říše snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat