(Uruhova kancelář, apartmán)
 |  |
Uruha
"Já vím, že ano." Usměje se upřímně a znovu se na něj podívá a pak vstane a otočí se k němu čelem. Jsou mezi nimi doslova milimetry.
"Za dva dny budeš utíkat." Dobírá si ho trochu ale v očích má jasně vepsanou radost, že to místo přijal. Jako první mu do ruky vtiskne kartu, kterou vytáhne z kapsy saka.
"Sem ti budou chodit peníze na mimořádné výdaje. Kufry, oblečení, moje káva, oběd..." Řekne jako první a sevře jeho prsty kolem zlaté karty s černými liniemi, které jsou propletené ve složitých obrazcích. Pak pozvedne dlaň a uchopí mezi palec a ukazováček jeho bradu.
"A ten piercing si zítra vezmi. To, že se to někomu nebude líbit, není náš problém. Mě se to líbit bude." Prohodí tiše, když ho zase pustí a obejde.
"Tak na co čekáš, jdeme. Provedu tě po firmě, musíš si zapamatovat všechno. Dojdi si pro tablet, ten nos vždycky s sebou." Vyzve jej a sám ho počká za dveřmi kanceláře. Krátce se ohlédne, jakmile vyjde a vykročí k výtahu. Uvnitř něj se lehce opře o stěnu ramenem.
"Ráno tě vyzvedne můj řidič. Hodina záleží na tom, kde bydlíš, ale v pět už budete u mého domu." Sdělí mu jednoduše.
"O ranní kávu se postarám sám. Ty v tu chvíli budeš mít pečlivě nastudovaný rozvrh celého dne, včetně toho, kdo je v ten den v práci. Stačí mi jen zaměstnanci patra, které ti dnes ukážu. To jsou naši přímí podřízení a ti se nám za každou chybu budou zpovídat." Začne s nástinem jeho postavení ve firmě a tím, co ho čeká každé ráno.
"Stejně tak budeš mít připravené podklady na poradu v sedm hodin, které mi odešleš večer předem. Nejpozději však o půlnoci." Dodá ještě a je jasné, že chodí spát hodně pozdě. To už kráčí po dlouhé chodbě, kde je hromada kanceláří a Uru mu ukazuje, kde kdo sedí.
"Seznam jmen i číslo dveří máš tady." Sáhne po jeho zápěstí, ve kterém svírá tablet. Bez obtíží ho odemkne, protože heslo nastavoval on sám a otevře plánek i s popisky.
"První polovina je nejdůležitější...až po...sem" Nakloní se k němu blíž, aby na to dobře viděl, a ukazuje mu, které dveře a osoby si nutně musí zapamatovat.
"Po mém schválení rozešleš podklady jim všem. Dám ti několik složek, kde jsou ty staré, abys měl představu, jak to má vypadat. Vše potřebné najdeš u sebe v kanceláři v šanonech, ve sdílených složkách v notebooku anebo ti to předám já." Dojdou až na konec chodby, kde jsou dveře na prosklenou terasu. Je tam jen pár osob a ty se vytratí hned, jak je uvidí. Uru se tomu jen pobaveně uchechtne, ale nechá to být. Šeptání, které se k nim nese, se mu ale příliš nelíbí. Zastaví se až u konce, opře se dlaněmi na krátký okamžik o chladný kov a pak sáhne do saka a vytáhne tabatěrku. Vloží si cigaretu do koutku, aniž by z něj spustil pohled.
"Budeš toho litovat, věř mi." Zasměje se upřímně a nabídne cigaretu i jemu.
"V kanceláři nekuř." Zní to spíš jako prosba, než nařízení.
"Na našem patře je podobná terasa, jen o dost menší. Tvůj čip, který máš v telefonu, tě na ní pustí a stejně tak do všech dveří, které v této budově najde, včetně mé kanceláře. Kdybych cokoliv z ní potřeboval, abys mi to mohl doručit." Pak se ohlédne přes rameno a odhrne prameny z tváře, když zafouká vítr.
"Co máš rád k obědu, Aoi-chan?" Zeptá se ho najednou trochu nepřítomně i se špatným oslovením, jak kdyby to bylo to, nad čím celou tu chvilku přemýšlel.
Aoi
"Ani omylem." Splyne mu ze rtů. I kdyby se moc snažil, dva dny tady rozhodně vydrží! Vydrží celý měsíc! Shlédne na předmět, který se mu ocitne v dlani. Podobnou kartu nikdy ani neviděl, ale už teď se těší, až ji bude používat za kradmého pokukování po frontě za ním, co oni na to. Kolik může jeden člověk potřebovat kufrů? Dotek na bradě už je ale víc, než by jeden mohl snést a Aoi tu jeho pacičku decentně odkloní.
"Dobře." Řekne mu souhlasně, to bude jen rád. To poslední, co by chtěl, je aby zarostl a on o něj přišel. Kvůli Uruhovi a jeho chování úplně zapomněl, že se domluvili, že pracuje hned. Trhne sebou, aby za ním vykročil, ale ano - ten tablet! Dojde si pro něj a po cestě protočí očima sám nad sebou. +Udělá cokoliv, aby tě za ty dva dny dostal, je to jak sázka...+ Přemýšlí nad tím, co to bylo s tou bradou. Rychle se k němu vrátí s plnou výbavou, zajdou do výtahu a Aoi se snaží necítit na sobě zkoumavé pohledy kolegů. V pět??!! Pro pána... +No to je fajn, že si doma uvaříš sám kafe...+ Napadne ho, ale už teď si do mobilu píše poznámky, co že to má všechno udělat, v kolik hodin a kde to najde. Valí se to na něj jako lavina a jemu je jasné, že to v hlavě neudrží. A že mu to nikdo opakovat nebude. Moc se mu ale líbí to slovíčko Nám. Prodloužená ruka pana ředitele? No proč ne! Kolik hodin spí? V pět vyrážejí, s tím jak vypadá... nespí, to je jasné. Nejspíš nikdy. +On ti to říkal...+ Připomene si. +Ten musí na něčem jet. Kokain minimálně.+ A první berlička, má seznam v počítači, no to je div, že to po něm nechce zpaměti do obědové pauzy. Přikyvuje, zatímco mají nad tabletem hlavy sražené k sobě, výtah zastaví a oni vyjdou. Pořád se po nich někdo po očku dívá. Ježiši, co jako, má někde vytaženou košili? Následuje ho až na terasu, kde mu dojde, že jsou na terase a tak trochu neví, jak se tam ocitl, přes hlavu plnou myšlenek. Lidi mizí jako by přišel krotitel... +Lvů!+ Pobaví sám sebe. Asi se báli, že je šéf načapal na kouřové v pracovní době. On aby si koupil nikotinové náplasti, lízátka, olepil se kompletně všude a ledničku napakoval zásobou kávy, energeťáků a kde čeho, jinak bez cigára zemře v příštích deseti minutách. Už teď je zacítil a začíná po nich tesknit. Aby toho neměl málo, Uruha se kouřit chystá právě teď a Aoi možná prostě přeleze zábradlí a skočí rovnou. Dole se třeba smí kouřit? Když se před ním otevře tabatěrka, bez váhání po jedné sáhne a úleva se mu odrazí v očích.
"Jasně." Prohodí jenom, když si připaluje. Hlavně, že smí na tu terasu!
"Pustíte mě jen tak do kanceláře?" Promluví konečně a obrátí oči k výhledu, který je...
"Páni!" Najednou se mu koutky zvednou tím dokonalým výhledem na řeku Sumidu a centrum Tokya. Je to skutečně obrovské město a když je hezky, musí odsud být vidět i hora Fuji. Díky tomu všemu to jeho Aoi-chan úplně přeslechne.
"Hmm... polívku do hrnečku? To se dá pít za pochodu..." Vrátí mu všechno jeho dobírání. +Stojí dva yeny a vsadím se, že ani nevíš, že existuje.+
Uruha
Pořád tak trochu převrací jeho slova o tom, že tuhle práci za dva dny neodpustí. Z jedné strany mu to tady nechce znepříjemnit a má opravdu strach, že nakonec odejde. Z té druhé....Je si tak jistý, mohl by ho trochu vyvést z rovnováhy. Pro sebe se pousměje, když shlédne na město, které mají jako na dlani."Je tu nádherný výhled, od nás ještě o kousíček lepší." Odtuší s krátkým pokrčením rameny, jako by to bylo to nejběžnější, co by mohl vidět. Tráví na ní každou volnou chvilku. Mohli by je tam trávit společně? Při tom, co se mu honí hlavou, se krátce ohlédne na Aoiho vedle něj a pak zase upře oči před sebe.
"Pustím, máš mě snad v úmyslu okrást?" Pozvedne obočí a nechá svůj smích roznést do okolí.
"Někdo se sem musí dostat, když si ve dvě ráno vzpomenu, že potřebuju nutně jistý dokument." Odtuší a krátce si potáhne. Teď je opravdu těžko říct, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. Je pravda, že se tu opravdu několikrát v noci objevil, ale to bývalo většinou jen před velkými kontrakty, kde muselo všechno sedět do puntíku. Pak se zarazí s cigaretou na půl cesty ke rtům, když se ozve jeho dobírání. Nakonec dokončí svůj pohyb, naposledy si potáhne a se zvláštním výrazem se pousměje.¨
"Tak do hrnečku. No, když myslíš." Odtuší neurčitě a vytáhne telefon, aby zkontroloval čas.
"Výborně je nejvyšší čas, abychom pak stihli ještě několik schůzek. Máš dokouřeno?" Zeptá se ho, když se mu podívá upřeně do očí a v těch jeho je patrná provokace.
"Ne? Nevadí, příště to snad stihneš." Sám típne cigaretu do popelníku a vykročí směrem ke dveřím sebejistým krokem. Zamíří chodbou k výtahu a po cestě stihne zaúkolovat deset lidí, kteří vypadají, že už týden nespali. Vejde sice do výtahu ale nejednou nahoru do kanceláře. Za pár okamžiků už míří vstupní halou ven z budovy za doprovodu dalších zvědavých pohledů.
"Každý pátek budeš mít připravený proslov ke všem zaměstnancům. Mělo by to být hlavně o motivaci a taky krátký přehled dosažených úspěchů. Občas k tomu přijdou i nějaké benefity. Na tom se vždycky domluvíme. Ten budu chtít ve středu a společně ho případně opravíme." Pokračuje dál ve výčtu jeho povinností a zatím se nevrací k jeho dobírání ohledně polévky. Pustí jej první ze skleněných dveří do slunečného dne. Vymění brýle za ty sluneční, srovná s ním krokem a vydá se o chodníku směrem k nedaleké restauraci. Dost luxusně vypadající restauraci. V půli cesty se mu rozezvoní telefon. Vytáhne jej z kapsy a shlédne na jméno volajícího. Ale ne, s ním zrovna mluvit nechce. Zase nějaké nabídky na reklamu. Jemu se prostě koncept této firmy vůbec nelíbí. Už jim to řekl několikrát a pořád mu nedají pokoj. Nechá si později jejich číslo zablokovat ale pro tentokrát. Vtiskne Aoimu telefon do ruky a mile se pousměje.
"Nezajímá nás jejich nabídky, elegantně a se vší grácií se jich zbav. Ale pozor pan Okutawa je dost neodbytný." Přikáže mu měkce, zatímco pokračují v cestě do restaurace. Tam se usadí ke stolu, kde obědvá vždycky. Usadí se pohodlně a už mají u sebe číšníka.
"Hm." Zavrní si jemně, když otevře jídelní lístek a prohlédne si jej.
"To jehněčí zní skvěle. K tomu neperlivou vodu. Polévku dneska vynechám, děkuji." Ujistí obsluhu, než se podívá na Aoiho a na tváři se mu objeví skoro svůdný úsměv.
"Můj asistent si polévku dá. Do hrnečku. A k tomu instantní nudle, aby náhodou neměl hlad. Děkuji." Spustí jen na vteřinu oči za Aoiho a podívá se na obsluhu, která očividně přemýšlí, jestli si z něj dělá legraci nebo ne.
"Bude to problém?" Zeptá se překvapeně a odpovědí mu je úklona a ujištění, že bude jistě spokojený.
"Výborně, opravdu děkuji." Ukloní se mu nazpátek a pak sáhne po svém telefonu.
"Posílám ti dokumenty k naší první společné schůzce. Je to jen deset stran, to jistě stihneš i během oběda. Můžeš si s ním klidně pochodovat, pokud to pro tebe bude...přijatelnější." Ne, Aoiho dobírání rozhodně nepustil z hlavy a je jasné, že žádná jeho provokace nezůstane nepotrestána.
Aoi
"To zrovna ne..." Připustí s náznakem rozpačitého úsměvu. Čemu se jako směje? Musí tam mít spoustu dat, která by někdo mohl vynést a zneužít. To ho to nikdy nenapadlo? Hey jsi tu první den a tady máš klíče? Sice by z Aoiho vysoudil i duši, ale škoda už by byla napáchána nebo ne? Ve dvě ráno? To sem jako... Vrhne po něm přesně ten typ pohledu, ale pak se pousměje, protočí očima a radši si potáhne. Dělá si z něj blázny, tak to je. Jak Uruha začne o polévce, nemá nejmenší tušení, o co tady jde. Jen se sám podívá na hodinky na zápěstí a to už šéf opouští terasu. Ne, dokouřeno nemá. Rychle do sebe natáhne všechno, co jde, než cigaretu upustí a doběhne ho. Kruci... Málem se mu ty dveře od výtahu zavřely před nosem a on by vůbec nevěděl, kam jel. Sáhne do vnitřní kapsy saka pro žvýkačku, nabídne mu taky způsobem dvou agentů FBI, stojících vedle sebe a pak společně vyjdou zase ven. A už se samozřejmě pracuje. Jakmile ale začne o oslavných řečech, hodných slovutného vůdce, koutky mu neovladatelně cuknou nahoru a ze všech sil se snaží ovládnout. To má jako dělat on? V hlavě má scénář, kdy přinese obrovský obraz ředitele v nadživotní velikosti, pod který nanosí květiny a obětiny a možná tam někoho rituálně podříznou, aby měli v příštím roce dost smluv. Přesto vytáhne telefon a pokračuje v poznámkách. Na chodníku míjejí neskutečné množství lidí, všichni mají obleky a kostýmky a míří za svými cíli, jak je to v Tokyu běžné. Podvědomě se jim zvládá vyhýbat i s nosem zabořeným do displeje. Pak mu ale v dlani přistane ještě druhý přístroj. Zaskočeně se na něj podívá, rychle stočí oči na Uruhu a zase zpět a..."Pan Oku... cože?" Hlesne, ale přiloží si sluchátko k uchu. V tu chvíli začne příval slov, který snad ani nejde přerušit, i když se o to asi dvakrát pokusí, než začne stahovat obočí. Dost by mu pomohlo, kdyby věděl, čeho se ta jejich firma alespoň týká a jak moc je může naštvat.
"Gomen nasai, bohužel nemáme v nejbližších dnech pro vaši nabídku kapacitu. Mohu vám však nabídnout seznam vhodných firem, které by nás mohly zastoupit." Další příval slov, že to musí být nutně tato firma.
"Velmi rádi bychom pro vás pracovali, ale již máme rozpracované jiné projekty a z toho důvodu nemohu při vší snaze zaručit, že bychom se vám mohli v současné době věnovat tak, jak se od profesionálů očekává. Iie, tato cenová relace rozhodně není možná, ale vím, kde by to možné bylo... hai... hai... za dvě hodiny." Ukončí hovor ani neví, co nasliboval, ale klaplo to a vrátí řediteli jeho telefon. +Tak a teď si sežeň ty firmy, ty borče.+ Popřeje sám sobě a radši se na šéfa ani nepodívá. Tohle bude strašný průser, na to není ani slušné slovo. Někdy během hovoru se dostali do restaurace, ani neví kde a které a Aoi se trochu zmateně rozhlédne. Je to maličko jiná cenová kategorie, než kam chodí on a skoro se bojí sáhnout po nabídce. Jenže to vůbec nemusí, protože ředitel objedná za něho a dokonce něco, co ho má očividně ještě víc vyhodit ze sedla. Aoi se dlouze dívá do jeho tváře a uvažuje, co po něm hodí, ale pak si připomene, že mají přece tu dvoudenní sázku. +To budeš zkoušet čtyřicet osm hodin v kuse?+ Zeptá se ho v duchu, zatímco se mu stále dívá do očí a pak se na vykolejeného číšníka mile usměje. Tenhle trapas přežije, takovou radost mu neudělá! A ještě mu nandá práci, zatímco bude sedět naproti němu a pozorovat ho... to sotva. Nechá si tu polévku donést, vezme ji do ruky, v druhé má telefon, upije a mrkne na něj. A pak ho nechá u stolu samotného, když prostě odejde na ulici, kde se postaví stranou k boční uličce a začte se. +Mě prostě nedostaneš.+ Spílá mu v duchu, než se po deseti minutách vrátí pro nudle a udělá s nimi totéž.
"Nikdy jsem lepší nejedl. Na čerstvém vzduchu chutná líp, zkuste to." Popřeje mu dobrou chuť nad jehněčím a nechá ho tam i teď. A dobře hlídá očima vchod, aby mu ten syčák za chvíli neutekl zpět.
Uruha
Ještě teď se baví nad Aoiho rozhovorem. Musí mu však přiznat, že si poradil dost dobře. I když by neměl slibovat něco, co nemá v ruce. Na první den...Kdo by to do něj řekl. Trochu ho hodil do vody a Aoi se k jeho překvapení neutopil. Jindy by neměl úplně radost, že se mu jeho vtípek nepovedl, ale tentokrát je to jinak. Nespouští z něj oči, jak kdyby tento souboj chtěl prostě vyhrát. Jakmile se ale mile usměje, přizná sám sobě, že nic krásnějšího už dlouho neviděl. Rty má na chvíli mrně od sebe, jak se nedokáže vynadívat, ale během vteřiny se vzpamatuje a zase se tváří, že něco hledá v telefonu. Místo toho, aby si četl své vlastní emaily a opravdu pracoval, odešle otravnému řediteli reklamní agentury několik kontaktů, aby podpořil Aoiho. Samozřejmě, že mu o tom neřekne. Ještě ne. Odloží telefon až ve chvíli, kdy jim přinesou jejich jídla a už zase se tváří spokojeně. Teď je zvědavý, jak si s tím Aoi poradí. No...tohle měl asi čekat. Očividně není provokace, kterou by nedokázal elegantně odpálkovat a udržet si u toho styl. Párkrát zamrká s překvapením v očích, když se Aoi sebere a jde jíst ven."Hm, bravo...Asi se budu muset víc snažit." Prohodí si pro sebe, když se pustí do jídla. Je to výborné, tady vždycky vařili skvěle. Vzhlédne od talíře, na kterém už toho příliš není, jakmile se Aoi vrátí a jde si pro nudle. A ne, ani ty očividně nehodlá jíst tady.
"Dobrou chuť." Popřeje mu nenuceně, jak kdyby skoro ani nemluvil s ním a jakmile Aoi zmizí, dojí svou porci. Měl by ho ještě chvíli trápit, aby si byl opravdu jistý, že neuteče jen tak snadno nebo...? Koutky se mu jemně pozvednou a trochu sebou trhne, když se vedle něj ozve hlas číšníka.
"Bylo to opravdu skvělé. Mohl bych vás poprosit ještě o maličkost." Poděkuje mu za oběd, sdělí mu své přání a nechá tady i tučné dýško, když se zvedne a zamíří ven z restaurace. Na Aoiho se jen krátce ohlédne, na očích už zase sluneční brýle.
"Nezapomeň jim ten hrnek vrátit, jistě by ho postrádali. Hm, možná si ho můžeš nechat na památku, pak se s nimi vyrovnám. Jestli si něco potřebuješ vzít s sebou, máš na to deset minut, pak se sejdeme v autě." Kývne hlavou k přistavenému Lexusu, který už na něj čeká. Řidiče stačilo jen prozvonit, aby byl na místě rychlostí blesku. Sám k němu zamíří, pohodlně se usadí, položí na výklopný stolek svůj tablet a znovu sáhne po telefonu, aby ještě vyřídil jeden hovor.
"Hai, to by bylo skvělé. Ano, jistě, pohoštění bude potřeba. Arigato, dorazíme brzy." Ukončí hovor s přáním hezkého dne.
"Odvezte nás na vyhlídku, Daichi-san." Oznámí mu cíl jejich další cesty, když se Aoi usadí do auta.
"Umíš už všechno?" Ohlédne se na Aoiho s mírně pozvednutým obočím.
"Bude to tentokrát na tobě, abys odpovídal na otázky." Straší ho trochu, aby si ani na chvilku nebyl jistý a nutí se ke klidnému výrazu. Je vážně zvědavý, jak dalece se tyto provokace potáhnou ale..musí si přiznat, že ho to baví víc, než kdy jindy. Cesta trvá asi dvacet minut ve špičce, když dorazí před další vyšší budovu. Jako firma to ale nevypadá.
"Zavolám vám, až vás budeme potřebovat." Dá řidiči prozatím volno, než sám vykročí k budově. Dole sedí postarší muž, který se jim oběma ukloní a Uruhu pozdraví možná přátelštěji, než by měl.
"Hm, jak jdou křížovky, můžu vám nějak pomoci?" Zeptá se jej Uru a nakloní se před pult, aby viděl.
"Tak ne, zase už máte vyluštěno, já snad nikdy nepřijdu včas." Zasměje se upřímně, než se narovná.
"Jak se vám líbí můj nový asistent? Hezký, že?" Ohlédne se krátce na Aoiho, nechá si potvrdit, že opravdu krásný je a vykročí k výtahu. Vloží kartu do otvoru v ovládání a vyjedou až nahoru. Jakmile se dveře otevřou, objeví se před nimi prostorný apartmán v tradičním stylu. Uru se nepozastaví ani na chvilku, jen projde skrze celý prostor, kolem postele na vyvýšeném místě a posune posuvné dveře na terasu. Jeho nejoblíbenější místo, kde se schovává před všemi a vším, co se ho snaží dohnat.
"Vítej na místě naší dnešní schůzky." Odtuší, když se opře bokem o rám, do kterého dveře zajely a podívá se na něj s milým, upřímným úsměvem.
"Ber to jako...omluvu za tu polévku." Nespouští z něj oči a sám se zatím ani nepohne. O kus dál,na konci chodníčku na ně čeká drobné pohoštění a lahev vína.
Aoi
Uruha po chvíli vyjde ven z restaurace. Samozřejmě, že ani omylem nestihl všechno přečíst, natož si to nějak nastudovat, ale alespoň stihl dojíst. Podívá se na hrnek ve své ruce, je mu úplně jasné, že když poběží dovnitř, někam mu zatím uteče, ale nakonec ho prostě jen položí na stolek s vystaveným jídelním lístkem před vchodem dovnitř. Co mu zbývá? Už vidí, jak ho sem příští týden schválně honí pro obědy, aby se ještě vymáchal v tomhle trapasu a ideálně pro nějaké nesmyslné typu polévka do hrníčku, co si Aoi sám vymyslel... Rozhodne se raději si nic nikde nekupovat a nezařizovat, jen si dá rychlou cigaretku, zatímco černýma očima pozoruje naleštěnou kapotu přistaveného Lexusu a do pěti minut už sedí na zadní sedačce vedle svého šéfa, zatímco je odděluje jenom ten stoleček. Připoutá se a snaží se nezírat na interiér auta, ale prostě nikdy v podobném neseděl. Pro tentokrát si do dlaně vyklepne dvě mentolky, nabídne mu stejně jako ve výtahu a chvíli pozoruje odraz řidiče v zrcátku. Obrátí oči k těm Uruhovým až ve chvíli, kdy ho osloví."Ze všech sil se pokusíme vyjít vstříc vašim požadavkům na profesionální úrovni, na jakou jste zvyklý." Odpoví mu podobně jako do telefonu panu O... a vypadá to, že má snad nacvičenou celou učebnici frází z marketingu. Kouzelně se usměje a v duchu se pomodlí. Tohle nezvládne... bude to hrozné. Strašný trapas. Ti lidé to poznají. A pak... začne uvažovat, že si urval moc velké sousto. Na chvíli si to opravdu myslí. Zbylou cestu stráví v tichosti, zatímco si Aoi snaží zapamatovat všechny pokyny z telefonu, ale ani těch dvacet minut navíc mu zase tak moc nepomohlo. Na budově mu nepřipadá vůbec nic zvláštního. Nemá ani ponětí, kde kteří klienti sídlí, jestli je běžné chodit třeba k nim domů nebo se setkávají v lázních, prostě se nechává vést a vrhne po řediteli i vrátném podezřívavý pohled až v okamžiku, kdy se začnou příliš důvěrně bavit. To je nějaký klient, u kterého je ředitel jak doma nebo co? Jakmile dojde na ódy na Aoiho vzhled, skoro by se začervenal, vrhne po nich po obou pohled Co blbnete a opravdu rozpačitě si zajede dlaní do vlasů. Opravdu velmi ho překvapí, když se z výtahu ocitnou rovnou v bytě, žádná chodba nic. Je to byt, tohle si nejde splést. Takže jdou k někomu domů? Samozřejmě, že si vyzuje boty, ale nevidí žádné připravené přezůvky. Co je tohle zase za uruhovinu? Ředitel se s něčím podobným neobtěžuje, ale on by se musel stydět, kdyby to neudělal. Následuje ho a nahlíží pokradmu do všech místností, ale nikdo tu není ani se s nikým nezdraví. Tohle se mu povedlo, nemá ani ponětí, o co tady jde. Asi teprve přijdou? Zrovna stojí vedle stupínku k posteli, když Uruha otevře dveře na nějakou terásku, opře se tam jako top model a...
"Omluvu?" Pokrčí nejistě rameny. Ne... pořád si to nesedlo na své místo. Asi je buď unavený nebo v tuto chvíli mimořádně tupý. A šéf se jistě královsky baví.
"Nepřijde vám divné, že stojíme v něčí ložnici? Neměli bychom na ně počkat třeba... v kuchyni? Nebo v obýváku?" Hledí na něj jako bába na telenovelu.
Uruha
Nepřestává se usmívat ani na vteřinu. Tak tohle se mu očividně povedlo a ani to tak úplně neplánoval. Tedy chtěl jet sem, aby mu trochu vynahradil jeho vtípky ale, že to Aoiho tolik vykolejí, s tím nepočítal. Už jenom za ta gesta s mentolkou a žvýkačkou."Hai, omluvu v podstatě." Pokrčí krátce rameny a prohlédne si ho od hlavy až k patě s nic neříkajícím výrazem a mírným úsměvem, který zatím ještě nezmizel. Mohl by si ho prohlížet opravdu dlouho a stejně by se mu jen těžko odtrhával pohled. Tedy v jeho útočišti mu to sluší ještě víc. Třeba se mu tu bude opravdu líbit. Mohli by se to vídat častěji, kdyby chtěl. A už zase ho dohání jeho touha po něčem úplně jiném, než čeho se mu dostává doma. Na to jak si oba nepotrpí na příliš tradičním vzezření, to tady Aoimu opravdu sluší. A ještě víc u té postele...+Jen se ovládej nebo ti uteče mnohem dřív, než ho stačíš zničit.+ Proběhne mu hlavou, ale není o úplně veselá myšlenka. Jistě, bude to náročná práce, ale on už si podvědomě určuje, jak mu bude nenápadně pomáhat. Už jenom proto, že se jím nenechal tak snad vyprovokovat. Poradil si se vším a jemu se jeho chování zamlouvalo. A to se ani teď nezměnilo. Když je vykolejený, je ještě roztomilejší.
"Hm..." Zavrní jako první, když se ohlédne na postel a po interiéru, které je odtud vidět.
"Ne, nepřijde." Odtuší jako první,když se mu zase podívá do očí.
"Myslím, že se nemám za co stydět. Stálo mě to hodně práce, aby to vypadalo takto ale výsledek je myslím dost uspokojivý." Usměje se na něj vřele a prozradí mu tím vlastně, co je to za místo. Byl to jeho první apartmán, než se oženil. Později ho dost předělal, aby vypadal opravdu tak, jak si přál a jeho žena o něm neví, myslí si, že ho prodal před několika lety.
"Chceš být uvnitř, když je venku tak krásně? Nebyl jsi to ty Aoi-san, kdo mi před nějakou tou chvilkou tvrdil, že na čerstvém vzduchu chutná líp?" Pozvedne obočí, odlepí se ode dveří a pomalu přejde až do jeho těsné blízkosti.
"Neměl bys mít radost, že poslouchám tvé rady? Někdo jako já?" Krátce těkne očima na jeho rty a pak zase zpátky do černých očích. Mohl by se do nich ponořit celý, jak hluboké jsou.
"Myslel jsem to vážně i já dokážu uznat, když si někdo poradí líp, než bych čekal a odpusť mi ty papíry, byl to trochu trénink na to, co tě čeká." Zatváří se provinile, ale jeho oči jiskří, jak za celý den ne. Pak vztáhne dlaň jeho rtu a dotkne se místa, kde je dírka po piercingu.
"Hm, vážně si tě dokážu představit s ním." Trochu si hraje s barvou svého hlasu.
"Pojď je čas na nějaké cukříky, než přijde tvrdá realita biče." Vezme jej jemně za zápěstí a vykročí na terasu, aniž by se ohlédl. Jakmile překročí práh, zavře oči a dlouze se nadechne, jak kdyby byl opravdu někde v lese a ne uprostřed velkoměsta.
"Tady trávím čas nejraději." Prozradí mu na sebe úplně klidně, doku ho nedovede, až k menšímu posezení, kde je vše pečlivě připraveno. Tácy jsou poseté zákusky a jednohubkami a u nich jsou dvě lahve vína, bílé a červené.
"Nelekl ses ani jednou od té doby, co jsi podepsal smlouvu. Teď je na čase, abych ti dal pár rad a ulevil ti na té horské dráze. Posaď se prosím a klidně si nabídni. Jsou tu i cigarety." Aoi ho donutil otočit, tak rychle a proč? Kvůli jednomu úsměvu? Nejspíš.
"Rada číslo jedna. I kdybys byl vykolejený na nejvyšší možnost míru, nedávej to na sobě znát. Všiml sis dneska, že se ti to několikrát u mě povedlo?" Zeptá se a zůstane zatím stát u jedné z dřevěných vzpěr.
"Červené nebo bílé?"
Žádné komentáře:
Okomentovat