Aoi x Uruha - Kde jste nechal piercing, Aoi-san? - část 1.

(Uruhova kancelář)

Uruha

Den jako každý jiný? Ano, nejspíš by se to tak dalo říct. Brzký budíček byl na denním pořádku, i když se vracel ze své kanceláře či schůzek hodně pozdě. Jemu ale pár hodin spánku vždycky dost dobře stačilo. Byl prostě zvyklý. Nemohlo to být ani jinak, když byl Uruha ředitelem jedné nadnárodní společnosti, která se zabývala distribucí látek. Ne, nebyl to jeho sen se jím stát ale…Neměl si na co stěžovat a taky to nikdy nedělal. Jen co se kočičí oči otevřou a sáhne po telefonu, aby zastavil melodii, které se rozléhá kolem. Místo v posteli vedle něj zeje prázdnotou, ale to bylo taky velmi obvyklé. Byl se svou ženou už několik let, jejich manželství jim všichni kolem záviděli. Jen on sám věděl, že není o co stát. Ze začátku se do ní opravdu zakoukal, dokud nepřišel na to, že není všechno tak růžové. Byla chladná jako kus ledu, i když na veřejnosti se tvářila jako dokonalá žena. Nesnášel to na ní už dlouho. Vydá se jako první do koupelny, kde se dá dohromady a pak zamíří do šatny. Dneska ho čeká pohovor se svou novou sekretářkou. No tedy, on nikdy ženy nepřijímal. Ani nemohl, byl přinucen slíbit, že to nikdy neudělá. A už jenom pro klid v rodině. Stáhne obočí mírně k sobě, když si oblékne černou košili, přiléhající těsně na tělo, oblekové kalhoty a přesně padnou, velmi drahé sako se sametovými klopami. Rukávy jsou jen tří čtvrteční, ale on nikdy příliš nedbal na dokonalý dresscode. Jeho obchodní partneři už ho znali a kupodivu dokázal udělat dojem i na ty, se kterými se viděl poprvé. Za ty roky už to zvládal velmi obratně. Navíc, se svým postavení si to mohl dovolit. Ještě pár nezbytných šperků a na zápěstí  místo hodinek masivní náramek ze stříbra, posetý černými kameny. Zkontroluje svůj vzhled v zrcadle a urovná si delší, hnědé prameny podél tváře. Kývne hlavou na souhlas sám sobě, než se s nic neříkajícím výrazem vydá první do pracovny a pak do jídelny na společnou snídani. Usadí se na druhý konec dlouhého stolu, sáhne po tabletu v koženém pouzdře s tabletem a přečte si nové emaily a zprávy. Okázale ignoruje přítomnost své ženy, stejně jako ona tu jeho.
"Dneska dorazím pozdě." Oznámí jí bez známky emocí.
"Jako vždycky." Ozve se stejně neutrální odpověď. S krátkým povzdechem si Uru dopije kávu a pak s krátkým rozloučením opustí jídelnu. Hospodyně k němu ještě přistoupí a podá mu hrnek s kávou na cestu.
"Arigato, Mani-san." Ukloní se jí s vřelým úsměvem a je mu vrácen úplně stejné. Snad jediná živá duše v tomto domě a je za ni rád. Sejde několik schodů na větší kamenitý prostor před velkou vilou a usadí se na zadní sedadlo Lexusu. Vypadá, že je skoro černý, jen na slunci hází rudé odlesky. Znovu sahá po svém tabletu a projíždí očima plán dnešní ranní porady, u toho upíjí skvělou kávu a spokojeně nad ní přivírá víčka. Musí Mani něco hezkého koupit, už jen za to jak luxusní kafe mu vždycky uvaří. Podezírá ji, že mu tam vždycky nechá rozpustit kousek té nejlepší čokolády. Stihne vyřídit ještě pár emailů a krátkých telefonů, než se dostane do centra Tokya, kde vysedne před vysokou budovou, kde je sídlo jeho firmy. Ano, získal ji velmi mladý a dovedl až k vrcholu prosperity. Pozdraví se s ženou na recepci, než zamíří do výtahu, který ho vyveze do nejvyšších pater, kde se nachází pouze jeho kancelář a kancelář jeho sekretářky, kterou momentálně nemá. Ten poslední, kterého na tohoto místo přijal, odešel poměrně nedávno a jen os sám věděl proč. Ale špitala si o tom celá firma. Mysleli se, že je příliš povrchní a pyšný. Tvářil se tak většinou ale hledal něco mnohem víc, než jen společnost. A vždycky to dopadlo stejně. Za úplatek opustili jeho firmu bez slova v tichosti. Ze svého stolu vyzvedne jen pracovní notebook, který si tu včera zapomněl, stáhne sluneční brýle z nosu a vydá se na poradu, která trvá déle jak hodinu. A pak rovnou zpátky, aby se usadil do velkého, koženého křesla a vyčkat na příchod svého nového zaměstnance. Snad. Srovnává si papíry na stole, hledá podklady pro odpolední schůzku, než se ozve telefon z recepce, že jeho pohovor se brzy uskuteční. Narovná se v křesle a už nespustí oči ze dveří.

Aoi

Aoi nemohl ani uvěřit tomu, že tuhle práci získal. Tedy, ještě ji nezískal, ale už jenom ten fakt, že se dostal na pohovor, byl něco neuvěřitelného. Měl sice excelentní výsledky ze školy v daném oboru, ale naprosto nulové zkušenosti a praxi. Pocházel z dobré rodiny, ale ani se za něj nepřimlouvali vlivní strýčci a podobně. Těžko říct, podle čeho si vybírali, koho panu řediteli představí, ale jemu to bylo upřímně srdečně jedno, hlavně, že se to stane. V Toyku byl na tohle těžký život, hodně lidí pracovalo celé dny, aby mělo na nájem pokoje a nějaké jídlo a spousta z nich upadala do dluhů nebo živořila. Kdo chtěl něco dokázat, musel dravě skočit po jakékoliv příležitosti, držet pusu a krok i za cenu sebezničení a dřít do úmoru. A on byl mladý, plný optimismu a energie a chuti všem ukázat, že na to má. I na takové pozici jako „sekretářka“ si vydělá neskutečně moc a do prčic… sekretářka pro koho??? Čím víc to převracel v hlavě, tím spíš chtěl znát důvod, proč ho pozvali, ale třeba se to dozví tam a když ne, tak prostě ne. Hlavně, ať ho vezmou. Obvyklá barva denního obleku byla spíš tmavě šedá, ale nebyl by to Aoi, aby většina jeho sak nebyla černá, stejně jako vázanky. Košili má samozřejmě bílou, pečlivě vyžehlenou a stejně tak pečlivě dopnutou. Na pohovor si raději vyndá piercing ze rtu, který obvykle nosí, ale ta dírka po něm je stejně vidět. Snad to nebude příliš vadit, na některých místech to vadilo hodně. Stejně jako fakt, že svoje černé vlasy nenosil ostříhané na krátko, ale naopak, byly poměrně dlouhé. Dal si práci s pečlivým účesem, aby bylo jasné, že se o ně stará, stejně jako o celé vzezření. Nevypadal ani omylem jako konzervativní obchodník, ale… Byla to vlastně módní firma, prodávali látky, třeba se jim to zalíbí. Na vlastní auto neměl ani omylem, ale hodně lidí i lépe postavených cestovalo metrem a jakmile se ocitne před budovou, dolehne na něho

tréma. I tak si drží lehký, okouzlující úsměv, když vstoupí, v recepci se ohlásí a nechá se milou a velmi krásnou slečnou odvézt až do nejvyššího patra. Jakmile se dveře výtahu otevřou, dýchne na něj neskutečný luxus a hlavně… všechno je bílé a zlaté. Čekal tmavý interiér a tohle je přesný opak. Snaží se tolik nezírat, ale nikdy neviděl podobné vybavení a dojde mu, jak si asi pan ředitel musí žít. Tak a teď už má vážně strach. Posadí ho do křesílka, co se na něj skoro bojí sáhnout a nechají čekat s kávou a vodou v ruce a Aoi začíná mít pocit, že to je psychologická hra. Asi o to, jestli neuteče dobrovolně. Nemá k tomu zase tolik daleko. Snaží se nedívat na nohy a zadek všem těm modelkám, co chodí okolo, jedna se dokonce usmívá od počítače, protože už si ho všimla a pak je vyzván, aby jinou následoval.
"Co… cože?" Obrátí k ní nevinný úsměv, protože se zrovna otáčel na druhou stranu za jiným zadkem, ale honem se dí dohromady a vyskočí na nohy. Sevře svůj kufřík v dlani a vejde. Slečna je vzájemně představí, měl by se pohnout, pozdravit a podat mu ruku a on místo toho… zírá s pootevřenými ústy do kočičích očí někoho velmi mladého, bude mu tak maximálně třicet, s ještě víc stylizovaným účesem, než má sám a o obleku ani nemluvě a hlavně… ty rysy… to je lev od všech těch lvic tady a vypadá líp, než ony.
"Dobrý den..." Vydechne zaskočeně Aoi a ještě pořád mu bez mrknutí hledí do očí, zatímco mu třese rukou. +Co??!! Mělo ti být šedesát!+ Pozapomene svou dlaň v jeho prstech, stejně jako plynou vteřiny mezi údery srdce a nádechy a pak konečně procitne, uctivě se poukloní a dosedne do nabízeného křesla. Ani ta neskutečná kancelář zatím nepřitáhla jeho pozornost. Ne, když uprostřed sedí tohle.

Uruha

Nechává minuty klidně plynout, nikdy nebyl netrpělivý a vždycky se mu to vyplatilo. Ano, vybíral si většinou mladší muže, čerstvě po škole, aby jim dal příležitost. Už se všude kolem neslo, že je to kvůli tomu, co se děje za zavřenými dveřmi ale...Na tom mu příliš nezáleželo. Ať si myslí, co chtějí ale hlavně ať pracují. On sám věděl, že to není jenom kvůli tváři, proč si je pouští blíž k tělu. I když to byli všechno kluci. Podvědomě hledal něco, co doma nedostával. Je ten pocit, že na něm někomu na chvíli záleží. Jenže většina z těch, se kterými se sblížil, šla jen za jednou věcí. Možná by toho konečně měl nechat a smířit se, se svým životem. Je to snad poprvé, kdy si nechal přeposlal životopis bez fotky. Věk by mu sice napověděl hodně, ale snažil se jím nenechat ovlivnit. Prostě dá šanci mladému klukovy a třeba si tím vylepší reputaci, alespoň trochu. Povzdechne si krátce a zadívá se na dvě vteřiny do stolu, než vzhlédne, aby viděl, jak se dveře otvírají. Ubíhají dlouhé vteřiny, kdy hledí neznámému mladíkovi do černočerných očí a je dokonale unesen. I kdyby si stokrát vysnil, kdo vstoupí do dveří, nebyl by tak uhrančivý jako on. Vzpamatuje se velmi rychle a koutky se mu nepatrně pozvednout v náznaku společensky přijatelného a podle některých velmi okouzlujícího úsměvu, když zlehka vstane.
"Dobrý den." Pozdraví ho jistým hlasem, ze kterého nejde poznat nic z jeho předchozího rozpoložení. Podá mu ruku, sevře ji ne příliš silně a znovu se mu podívá upřeně do očí s patrným zábleskem a pak sklouzne konečky prstů po jeho kůži, když přitáhne paži k tělu.
"Kávu či snad čaj?" Zeptá se a sám se pohodlně usadí, přehodíc si nohu přes nohu a pobídne slečnu, aby mu přinesla, o co si řekne. U toho si jej prohlíží s nádechem zvědavosti pečlivě skrývané v očích. Líbí se mu, jak se oblékl i ty vlasy, není jako ostatní, které tu často vídal. Vypadá spíš jako někdo, kdo se jiného vzezření nebojí, jako on sám. Kočičí oči pomalu sklouznou na jeho spodní ret, kde objeví i pozůstatek piercingu. Vždycky vnímal detaily, byly velmi důležité. Zatím jen mlčí a nechává ho v menší nejistotě, možná by ho svým pohledem mohl trochu přivést do rozpaků. Promne si rty o sebe, aby zareagoval na své myšlenky, než se mírně nakloní a  sáhne po jeho složce.
"Vaše studijní výsledky jsou přímo ukázkové." Vyhledá očima podstatné informace, ale vlastně ho příliš nezajímají.
"Naučil jsem se hledat studenty se skvělými výsledky. Vaše nulová praxe je pro mě výhodou." Sdělí mu jako první a krátce vzhlédne, aby mu znovu věnoval intenzivní pohled. Tvář však zůstává neutrální a bradu má mírně pozvednutou.
"Mám velmi nabitý rozvrh a vaše přizpůsobení se, bude muset být velmi rychlé. Říkám vám na rovinu, že pokud to místo dostanete, první měsíce nebudete ani spát." Pokračuje dál, jak kdyby mu nezáleželo na tom, jestli ho vyděsí nebo ne.
"Taky mé služební cesty se vás budou týkat. Odjíždím neplánovaně, a pokud vám zavolám, abyste byl do hodiny připraven i s materiály, neexistuje nic, co by vás mělo zastavit." Odmlčí se krátce, když vstoupí slečna s objednanými nápoji. On sám si dal ještě jednu kávu, aby opravdu byl schopný vydržet až do večera.
"Bude mi plánovat každou schůzku, poradu a vlastně i telefon. Pokud někdo přejde přes vás a já si to nebude přát, je to špatně." Jeho hlas nenese žádné zabarvení, když mluví o práci.
"Pokud si myslíte, že jste na něco takového připraven, můžeme se dát do pohovoru." Naznačí mu, že vlastně ani nezačal.
"Děkuji, jste velmi laskava, to je všechno." Vyžene zdvořile slečnu ze dveří a pak pozvedne svůj šálek, než v něm smočí rty.
"Moje první otázka zní. Kde jste nechal piercing, Aoi-san?" Koutky mu krátce těknou nahoru, když se na něj podívá přes hranu šálku. A čeká, jak zareaguje.

Aoi

Jeho možná budoucí šéf se usměje a z Aoiho spadne trochu trémy a prvotního zaskočení. Nemusel to udělat, ale udělal a tím mu trochu vyšel vstříc. Jeho hlas zní stejně mladě, jako vypadá on sám a způsob, jakým ho skoro pohladil po dlani, přitáhne Aoiho oči. Jen na chvíli, než si oba zase sednou. Aoi měl kávu teprve před chvílí, ale jak černý nápoj, tak cigarety byly něco, čeho byl schopný se předávkovat, takže si objedná ještě jednu i s vodou a snaží se tvářit jako by nic. Slečna na to nehne ani brvou, asi by si to tady před šéfem ani nedovolila. Aoi odloží kufřík vedle svého křesla, sám si možná trochu nevhodně přehodí nohu přes nohu a několik okamžiků hledí na spojené dlaně v klíně, zatímco na sobě jasně cítí ředitelův pohled. Trvá to docela dlouho a nic se neděje, ale nakonec to nevydrží, cukne očima zase do těch jeho a v ten samý okamžik se Uruha natáhne po jeho složce na stole.
"Nepochybně nebudu jediný s podobným profilem." Odpoví měkce a snaží se odhadnout kolik stovek lidí tudy prošlo před ním. Jak mohl být nedostatek zkušeností pro kohokoliv výhodou obzvlášť po tom, co mu Uruha vyjmenuje všechno, co po něm chce? Na tohle jeden musel mít velký talent na organizování času a kopu zkušeností, jak co skloubit. Připadalo mu to celé zvláštní. To se spánkem by mohlo kohokoliv vyděsit, ale na tom byl Aoi vnitřně připravený. Vlastně moc nevěřil, že by to bylo až tak žhavé. Podle toho, co se dozvídal dál to ale vypadalo, že Uruha hledal sekretářku, osobního sluhu a člena rodiny v jednom perfektním balení, což pro Aoiho znamenalo ztrátu soukromého a možná vůbec jakéhokoliv života a doživotní zásnuby se šéfem. No a co? S nikým nechodil a mohl si dovolit pár let podobné práce no ne? Zajistí se, získá zkušenosti… +Žádná hospoda s kamarády… žádný víkendový výlet a kino… ale na výlet tě vezme šéf...+ Prohání se mu hlavou. Už se vidí ve spodním prádle a s kartáčkem v puse, jak spěšně pakuje kufr, aby s ním letěl kdo ví kam. Dlouze se nadechne a pořád dokola si opakuje, že tohle přece chtěl. S tímhle počítal. Hodlal se mít dobře. +Maximálně z přepracování skočíš oknem, no a co?+ Jenže tu byla ještě otázka toho, jaký ve skutečnosti bude jeho šéf. Co když s ním nikdo prostě nevydrží? Jemně našpulí rty, když se dozví, za co všechno ho bude vinit a on nepochybuje, že bude. Hlavně z počátku, než přijde věcem na kloub. Kolik takových přešlapů mu odpustí? Deset, žádný? Aoiho samozřejmě zajímají peníze, ale mnohem víc ho zajímá pracovní smlouva, hlavně zkušební doba, podmínky naplnění a její výpovědi… Sáhne po své kávě, černá, bez cukru, nic do ní nepřidá, jen si ji donese ke rtům a taky se napije. Skoro se ale zakucká, když první doraz padne na nepřítomný piercing. Sedí od sebe dost daleko a je to takový maličký detail, jak si toho mohl všimnout už teď? Věnuje mu další dlouhý pohled a radši kávu odloží.
"Je doma na zrcadle, pane." Řekne upřímně.
"Už od školní lavice mi pořád dokola opakují, že slušní lidé podobné věci nenosí." Řekne na sebe a může to znít jako cokoliv, především ne pochvala sebe samotného, ale něco mu říká, že tenhle šéf je dost netradiční.
"Nechtěl jsem dráždit hada bosou nohou a neuctivě s ním přijít až sem." Pronese, ale jeho oči jasně napovídají, že normálně dráždí rovnou mamby černé, pokud jde o podobné věci.
"Kde je váš snubní prsten?" Vypálí spontánně, i když měkce s pohledem upřeným na opálené místo na jeho prsteníčku. Může být i od jiného prstenu, ale…
"Promiňte…" Okamžitě skloní oči, tohle ho nejspíš pošle rovnou domů.

Uruha

"Ne, jsou vás stovky. Prostě sáhnu a jednoho vyberu." Oznámí naprosto vážně, jak kdyby to byla pravda. Ale ne, udělal to tentokrát poprvé. Vždycky si vybíral povrchně, podle fotky. Je mu samozřejmě jasné, jak bude všechno Aoi v hlavě převracet. Musí, jinak by ho považoval za hloupého a vypakoval rovnou ze dveří. Už slyšel. že smlouva s ním je smlouva s ďáblem, co se týče pracovního vypětí. On sám fungoval bez přestávky a celé dny včetně víkendů. Mělo to dva důvod. Za prvé si nemohl dovolit ani na chvíli polevit a zajistit tak chod své firmy na jedničku a za druhé...Velmi nerad se vracel brzy domů. Jeho práce byla často záminkou, aby se vyhnul návštěvám pomyslných přátel a předraženým večírkům, na které přislíbila účast jeho žena, ale o tom nikdo neví a on se s tím svěřovat rozhodně nehodlal. Zatím mlčí a nechává mu dostatek prostoru, aby si všechno hezky srovnal v hlavě. Musí chtít sám od sebe se někam posunout. Mohl by mu ukázat smlouvu se sumou, kterou mu dá jako výplatu, ale...po tom by jistě skočil bez váhání, to ví. Proto to dělal trochu jinak, první se je snažil vyděsit a pak odkryl své vlastní karty. Promne si znovu rty o sebe a zlehka pohodí hlavou,  když se Aoi málem zakucká, přemáhá sám sebe, aby se nerozesmál. Tohle se mu opravdu povedlo. Trochu jej škádlí, snad mu to odpustí, pokud si plácnou.
"Škoda." Broukne tichým hlasem s nádechem jisté  provokace. Skoro to vypadá, že to bylo špatné rozhodnutí.
"Mě říkali ve škole, že nemám šanci nikdy pořádně prorazit." Pokrčí krátce rameny.
"Někdy prostě nemají pravdu." Ano, Aoi ji tentokrát má, protože ve většině společností by ho s tím piercingem vyrazili hned ode dveří. Je to od něj takové malé dobírání. Po jeho otázce však mírně pozvedne obočí a nakloní hlavu na stranu.
"Naučili tě nenosit piercing na pohovory, ale nenaučili, že ptát se na některé věci není vhodné." Tváří se vážně, skoro až ledově ale jeho oči jiskří.
"Zajímavá škola, budu se muset poptat na její reference." Skoro to vypadá, že Aoi přestřelil a  jeho omluvu jakoby ani nebral v potaz. Pak plynule a zlehka vstane, aniž by mu řekl cokoliv dalšího a pružným, elegantním krokem obejde stůl až za jeho záda a nakloní se mu přes rameno. V ten okamžik na něj zaútočí Aoiho parfém a blízkost. Musí se krátce ale zhluboka nadechnout.
"Už tam nějakou dobu nepatří. Pojď." Vyzve jej měkce, než se narovná a otočí se na patě, aby zamířil ven ze své vlastní kanceláře. U dveří, které ale nejsou ty, kterými přišel, na něj počká a nechá jej projít jako prvního, než ho popožene dlaní na bedrech. Ocitnou se v kanceláři, které je o malinko menší a méně luxusní, rozhodně jich takových ale v Tokyu nejsou stovky. Všechno je dost drahé a na stole leží nablýskaný nový notebook, telefon, stejně jako tablet. Vedle stolu a velkým křeslem jsou police plné šanónů.
"Tohle všechno bude možná tvoje, pokud se dohodneme. Tvá zkušební doba bude jeden měsíc. Věř mi, že pokud na to nemáš, poznám to do týdne. Odpouštím chyby ale ne hlouposti." Podívá se na něj dlouze a pak se nahne na stůl a podá mu několik papírů jeho možná smlouva se sumou, kterou by snad nikde v Tokyu nedostal a k tomu příslib peněz na nákup nezbytných doplňků v hodnotě první výplaty. Prostě ho klidně nechá, aby se oblékl od hlavy až k patě. Kdo ví, co Aoiho šatník skrývá.
"Máš hodinu na pročtení smlouvy a případný podpis. Nárok na dovolenou máš ale jen s mým souhlasem. Nemoc zhodnotím já sám. Pokud nebudeš umírat, přijdeš do práce." Oznámí mu s naprostým klidem. Skoro to zní, z práce tě omluví jen smrt.
"Pokud podepíšeš, jsi oficiálně v práci a rovnou začneme." Kývne hlavou na potvrzením vlastních slov a krátce mu stiskne rameno.
"Rozmysli si to dobře. Špatný posudek ode mě tě vyžene na druhou stranu Japonska, možná ani to nebude stačit." Sklouzne dlaní po jeho paži, objevila se mu v očích starost? Nebo to bylo jen vědomí, že jemu by špatný posudek nejspíš ani nedal? Možná. Počkám vedle, mám ještě práci. "Nenech mě čekat dlouho." Jeho je najednou úplně jiný, když promluví naposledy a pak vykročí ke dveřím. +Snad to podepíšeš.+ Proběhne mu hlavou a sám sebe trochu vyděsí.

Aoi

Dílo náhody? Když se na něj dívá, vůbec by se tmu nedivil. To má asi víc štěstí, než rozumu, že si šéf vylosoval zrovna jeho životopis, ale nadávat na to nebude a možná dokonce skočí do chrámu a upustí nějakou minci jako poděkování. Škoda? Už by mu skoro odpověděl, že si ho teda příště vezme, ale ředitelovy oči velmi zpřísní a je to proto, že si dovolil poukázat na ten prsten. Aoi raději dál klopí oči, ale nemohl si pomoct, chtěl mu to jeho dobírání prostě trochu oplatit. Možná proto, aby mu dokázal, že není tak ustrašený, jak by se mohlo zdát, což by se na tuhle pozici mohlo hodit. Netradiční šéf, netradiční sekretářka, ale asi se to nenosilo ani tady. Už by se skoro nervózně podrbal na krku a řekl mu, že děkuje za příležitost a na shledanou, ale to se stát nemá. Uruha místo toho vstane, čímž mu zarazí slova do krku a on ho sleduje, jak obchází stůl. Mírně mu z toho trhne u žaludku, aniž by tušil proč, asi něco na způsobu jeho chůze a ani za nic by nevymyslel, že mu vzápětí naruší osobní prostor. I tohle přičte na vroubek nějaké speciální psychologii. Mírně za ním pootočí tvář, také se nadechne té jeho předražené vůně a dozví se, jak je to s prstenem. Musí povytáhnout obočí a pousmát se. Prošlo mu to. Jeho vnitřní já úlevně steče ze židle dolů, zatímco jeho drzé já pronese cosi o tom, že už chápe proč všechny ty kočky kolem. Nicméně vstane a následuje ho do nových dveří. Že je to malá kancelář, mu dojde okamžitě. Jenže ho z míry vyvede ta dlaň na zádech. Mají spolu strávit mladí, ale ještě nezačali! Rozhlédne se kolem a musí zadržet dech v plicích, když mu Uruha začne vykládat, že tady by měl kralovat on. Stačí se jen podívat na tu elektroniku, aby mu bylo jasné, že tohle nechce upustit na zem. Zkušební doba jeden měsíc byla méně, než bylo obvyklé, za tu dobu se snad nikdo nemohl naučit všechno to, co po něm chce, ale… co má na to říct? To nedokážu a odejít? Natáhne prsty po obsáhlé smlouvě a vyposlechne si poslední podmínky a ultimátum. Přikývne na srozuměnou. Za hodinu odsud vyleze buď s podpisem nebo bez něj. To znamená, že šéf mu tu práci nabízí. Z nějakého záhadného důvodu prošel konkurzem, kde neudělal nic kromě pití kávy a blbých řečí. Jasně… dovolená neexistuje, nemocenská neexistuje, odejdeš – končíš všude… Tohle by vyděsilo kohokoliv. A pak se ocitne v kanceláři sám. Následující půl hodinu drtí řádky jeden za druhým a snaží se přijít na cokoliv podezřelého. Jakmile se mu začnou znaky klížit v jiné, vzdá to a mává koncem pera nad kolonkou Podpis. Nakonec vstane, asi patnáctkrát kancelář obejde, všechno si prohlédne, zírá z okna a za tři minuty konec hodiny pořád neví, co bude dělat. Na tohle by potřeboval alespoň týden, aby si ujasnil, co a jak. On… někdo tak nerozhodný, přemýšlivý a váhavý, pokud šlo o něho samotného. Zrovna sedí zadkem opřený o parapet a okusuje třetí obyčejnou tužku, když vteřinovka dokončí poslední pohyb. Zhluboka se nadechne, přejde ke smlouvě a vystřelí na ní vlastní podpis s pocitem, že právě udělal největší a nejimpulsivnější hloupost svého života. No… Při nejhorším jenom následujícího měsíce, ne? Jeden měsíc… co se může stát? Pak budou mít oba možnost utéct na druhou stranu… v jeho případě asi zeměkoule. +Blbost...+ Projde mu hlavou, ale vezme papíry do ruky a vyjde z kanceláře. Ani nezaklepal… měl? Néé, Uruha ho čekal. Nebo ne? Už teď neví, co má dělat. Obejde jeho stůl, položí papíry před něho a podívá se ze stoje na jeho profil, zatímco šéf sedí.
"Brýle vám sluší." Prohodí. To je tou nervozitou.