Hide x Uruha - Takže... čím jsem tě zklamal? Přestal bavit? - část 2.

(Uruhův byt)

Uruha

Málem se neubránil uchechtnutí, když zmíní ten sex. Ano, v tomto sportu si dost dobře rozuměli a to mu vyvrátit nemůže. Ani by si nepředstavil, že se mu to s někým bude tolik líbit jako s ním. Je to proto, že v tom jsou city. To je ten rozdíl oproti práci a pro něj dost podstatný. Vlastně ten nejdůležitější. Hrdlo se mu sevře hned vzápětí, stejně jako mu snad přestane bít srdce, když zaslechne tříštění skla o zem.+Hlavně do toho nešlápni, prosím.+ Modlí se v duchu a zase jej ovládá starost o něj. Teď by prostě potřeboval utéct, aby to celé dotáhl do konce. Jinak to snad nevydrží a prostě ho obejme a řekne...no to je jedno, prostě se mu ho chce konejšit.+Tohle je peklo ale musí to být.+ Snaží se sám sebe přesvědčit, protože už není tak rozhodnutý, jako před chvílí.
"Nezklamal jsi mě a ani to druhé." Pípne sotva slyšitelně a obejme si pažemi tělo. Pořád upřeně hledí na svůj talíř a ne, prostě se na něj nepodívá. Tohle přesvědčení mu vydrží přesně do chvíle, než se ozvou slova, která ho zabolí. To skoro zní, že je s ním jenom kvůli penězům. Kdyby byl Hide zákazník, ani to s ním nehne.
"O důvod víc, proč se rozejít, když si myslíš, že jsem s tebou kvůli tomu, kde bydlíš." Sykne po něm ledově a je vidět, že ho těmi slovy dokonale vytočil. Vstane prudce a nechá talíř klidně ležet na stole, i když by ho jindy hned uklidil, jen do něj hodí hůlky, které stejně vyskočí a odkutálí se po stole. Do očí se mu tlačí slzy ale snaží se je ovládnout, přetvařovat se uměl. Teď je na čase to použít. Narovná se a hrdě pozvedne bradu, než musí očima těknout k boa a krabici.
"Je to od bývalého šéfa." Sdělí mu jednoduše pravdu.
"Sem tam nám pořád posílá dárky a ne, není to kvůli tomu." Vyvede ho z omylu. Ale proč se s ním chce rozejít? Kvůli jeho dobru? To, když mu řekne, tak si Hide postaví hlavu a bude se snažit dál. A to nevydrží. Musí vymyslet takový důvod, kterým by ho dokonale odradil.
"Je to kvůli práci. Nehodlám skončit a ty chceš, abych to udělal. Jednou to rozhodně chtít budeš." Pokrčí krátce rameny a ještě chvíli ho propaluje pohledem, než se k němu otočí zády.
"Nemůžu být ve své práci dobrý a udržet se na vrcholu, když mám ještě druhou směnu doma." Odtuší tiše a nechává do hlasu prostoupit mnohem víc chladu. Místo toho, aby svým slovům podřídil i výraz se po jeho tvářích začnou koulet slzy.+Proč je to tak těžký?+ Snaží se ovládnout třes svého těla ale ví, že to udělat musí. Nedovolí, aby se Hidemu stalo něco podobného jako Toshiyovi. Ne kvůli němu, prostě ho ochrání. Je příliš mladý, aby něco podobného zažil.

Hide

Nezklamal? Rychleji zamrká a opravdu si chce vyposlechnout, jaký k tomu teda má důvod, ale Uruha na něj z ničeho nic vyletí a řekne něco, co zase nepříčetně vytočí jeho.
"Cože? To jsem přece vůbec neřekl!" Zvedne na něj hlas. To snad nemyslí vážně?
"Posledně jsi mi vyprávěl v posteli odkud jsi, že chceš zajistit rodinu a proč tohle děláš a já si prostě myslím, že lepší by bylo vykašlat se na tenhle příjem, než na mě, když víš, že ty peníze mám!" Je čím dál hlasitější.
"Nedělej, žes to nepochopil! Ale ty se od začátku vyhýbáš už jenom seznámení s přáteli, natož s rodinou! To sis to plánoval od začátku?!" Rozhodí rukama do stran a neskutečně ho štve, že je k němu zády. Jsou dva dospělí chlapi, měli by se u toho na sebe alespoň dívat. Zlostně propaluje jeho záda. Co to do něj vjelo? Na večeři spolu vrkali, pak vleze na dva dny do práce a mají doma tohle? Ne, Hide se prostě nedokáže zbavit dojmu, že je v tom někdo třetí. Zvedne se v něm vlna neskutečné žárlivosti a touhy nenechat to jen tak, i kdyby měl ten klub podpálit. Nějaké házení hůlkami ho vůbec nemůže vykolejit, od toho jsou úplně jiné věci. Vlastně mu to přijde spíš roztomilé...
"Jo šéf vám posílá dárky... to je hodnej...a co ten aktuální?" Sebere se, mine ho, vrazí k němu do ložnice, rozevře tu obrovskou šatnu a začne z ní vyhazovat věci jednu po druhé.
"Tak co, jsou to značkový košile..." Pár jich letí vzduchem.
"...šperky..." Ložnicí chrastí náhrdelníky...
"...něco ještě lepšího..." Vyhodí přes rameno vibrátor. A pak uslyší něco, po čem strne zase on. Oběma rukama se drží dveří šatny, hledí před sebe a teď se hrnou slzy do očí jemu. Takže on je druhá směna... Tiskne rty pevně k sobě, jinak mu reálně hrozí, že tu ložnici rozmlátí na třísky. Zřetelně se rozechvěje, ale je to spíš rozčilením a vzteky. Cosi v něm se začne lámat, hrozí, že to přeroste v lítost, pláč, prošení na kolenou, aby to nedělal. Přileze tam po čtyřech, olíbá mu nárty, omluví se za to, že dýchá a odprosí ho, ještě chviličku a stane se to. Po tvářích se mu sveze několik osamělých slz, když si vzpomene, jak za ním přišel poprvé, jaký mu připadal. Bůh z obláčku... Byl tak dokonale šťastný. A pak se to začne znovu přelévat ve vztek a vzdor. Praští pěstí do dveří od šatny, ty vyletí z pantů a zůstanou tam viset jen tak tak. Jako vichřice proletí z ložnice zpět, popadne ho za ruku a vleče s sebou zpátky.
"Já sám si zkusím, jak pro tebe znamenám míň, než ta prokletá práce." Prudce s ním smýkne k posteli, ale nedovolí mu do ní spadnout. Za košili si ho přitáhne k sobě a začne to z něj rvát, až praskají švy. Když druhá směna, tak druhá směna.

Uruha

"Ne, neplánoval jsem to od začátku. Jen jsem nechtěl, abys měl na triku, co já, když by se to někdo dozvěděl." Odpoví mu tiše a pořád k němu zůstává otočený zády. Vlastně se ho tím snažil jen chránit, protože tohle nejsou vždycky příjemné setkání. A kdo může říct, že by se to jeho rodina jednou nedozvěděla. Někdo by byl tak hodný a určitě by jim to řekl. Jistě se najde někdo z jejich známých, kdo s ním měl tu čest a nenechá si to pro sebe. Nebyl by první, komu by se to stalo a taky ne poslední. Nadechne se, aby mu dopověděl ale moc dobře vnímá dupání kopem něj.
"Ten aktuální nás nesnáší." Prohodí si spíš pro sebe s dlouhým povzdechem a začíná to na něj být příliš. Setře si rukávem slzy a krátce se ohlédne, kde se Hide ztratil. Tohle bude snad ještě horší, než čekal. Vážně si myslel, že se prostě naštve a odejde. Uru by pak nedělal nic jiného, než se strachoval, jestli nevyvede nějakou hloupost a jestli se mu něco nestane. Prostě tam nepůjde a hotovo. A pak je ticho a to ho prostě vyděsí. Vztek je mnohem lepší, než ticho, přijde mu to tak. Prudce sebou trhne, když se ozve rána a jeho tělo se už znatelně rozechvěje. Ne, tohle prostě nezvládne. Už má namále, aby se prostě nesbalil a neutekl. Tohle nemůže zvládnout! Už si dokonce nakročí, když se vedle něj objeví Hide popadne ho za ruku, až to zabolí a táhne jej pryč.
"Zbláznil ses?" Sykne po něm s náznakem bolesti v hlase a snaží se mu vykroutit, jde z něj strach. Zažil už hodně ale nikdy se tak nebál. Tentokrát je to ovšem spíš proto, co svým jednáním způsobil, než že by měl vyloženě strach z něho. Tolik s ním udělala jeho slova? Je to vůbec možné? Podívá se mu vzdorovitě do očí, když s ním smýkne k posteli a hrdě pozvedne bradu, jak kdy to s ním neudělalo. Ale...
"Přestaň, slyšíš." Sykne po něm po druhé. Teď už se objeví vztek i v něm. To už je let, kdy se k němu někdo choval takovým způsobem. Snaží se odtáhnout jeho ruce ale je to marný boj.
"DOST!" Křikne na něj vztekle a pak se rozmáchne a prostě mu vrazí facku a že to není rozhodně facka jako od holky. A u toho už zase ty prokleté slzy k čertu. Prudce se opře do jeho hrudi, aby ho donutil od sebe odstoupit a snaží se ovládnout svůj vztek a ponížení, které si v něm probojuje cestu na povrch. Takhle se k němu nikdo chovat nebude, tohle už má za sebou.
"Zapomeň na to, že sebou nechám vláčet, jak se ti zlíbí. Tady nejsi v clubu! A tohle rozhodně není můj obor." Zatíná čelisti k sobě ale u toho se mu po tvářích valí proudy slz. Tohle by od něj nečekal ale měl po tom, co mu provedl. Vlastně si za to může sám.
"Myslíš, že si tohle na mě nikdo nezkusil?" Vrazí do jeho hrudi dlaněmi po druhé.
"Myslíš, že se tě leknu nebo co to má sakra znamenat?" Strefí se do něj znovu.  A pak se to v něm všechno zlomí a vzpomínky si vyberou svou daň. Ty roky, kdy chodil do práce se strachem, že mu někdo ublíží jsou zase zpátky. Odstoupí do něj o krok a podívá se na něj, v očích mu svítí bolest.
"Víš co, tak to udělej." Rozpřáhne rukama v rezignovaném gestu.
"Tak na co čekáš?" Pobízí jej ještě a u toho si plynulým pohybem stáhne zbytky košile z ramen. Dlaněmi si otře slzy a hledí na něj upřeně ale výraz v jeho očích se nezmění.+Zasloužím si to, za to co jsem ti udělal.+

Hide

Možná, že se doopravdy zbláznil, ale v tuhle chvíli nevidí ani neslyší. Na malou chvíli se zastaví, jen na maličkou, když mu Uruha panovačně nařizuje, aby toho nechal, ale v očích mu jiskří něco nepřirozeného a temného. Je to jako kdyby přiléval olej do ohně. Skoro se u toho poperou, ani to Dost s ním nehne a pak mu přistane taková facka, že prudce otočí tvář do strany, až se ohne. Zvolna se narovná, zatímco se mu na tváři rýsuje rudý, natékající obrys Uruhových dlouhých prstů a dlouze se nadechne nosem. Je to jako, když proletí stíhačka, ale ještě není slyšet ten hluk. Ten má teprve přijít. Stiskne pevně rty, sanice se mu zatne jako rotvajlerovi, co trhá a nechce pustit a dlouze se mu podívá do očí. Je nucený od něj udělat krok dozadu. Přivře na něj oči, když mu Uru nastavuje hranice a sděluje, že není první, kdo by se pokusil, vzít si ho násilím. Jenže on žádné hranice nezná, pro něj prostě neexistují. Teď je to on, kdo hrdě zvedá bradu, když se ho Uruha ptá, jestli se ho snad má bát. Jak kdyby se nad tím musel doopravdy zamyslet. To ani ne, spíš si myslel, že ho tím přemůže a připomene mu, co vyhání z bytu. Když ale uvidí nečekanou bolest v jeho očích a pak všechno to, co následuje, pomalu zase stáhne obočí.
"A ty si myslíš, že já jsem na hraní?" Řekne najednou docela klidně a chladně.
"Myslíš si, že obejdeme pár restaurací, zavrkáme si v ložnici a pak mě pošleš do háje, kdy tě napadne? Myslíš si, že mi můžeš jen tak beztrestně říct, že se nemůžeš soustředit na práci? To je totiž úplně to samé. Tak jsme v práci!" Rozhodí rukama a nejradši by po něm skočil znovu. Začíná ho popadat druhá vlna vzteku, jen teď by po něm nejspíš házel penězi. Pak se ale otočí na patě a vykročí do kuchyně. Na lince stojí lahev, kterou koupil. Otevřená je raz dva a pořádně se napije rovnou z hrdla. Bude jich potřebovat tak deset. Začíná si uvědomovat dopad tohohle meteoru. Dneska k sobě byli hodně zlí, oba dva. Tohle možná je konec. Už ho neuvidí... bude chodit po městě s vědomím, že pár bloků odtud je dům, v něm nejkrásnější kluk na světě a v klidu se...
"Soustředí na práci, krucinál!" Dokončí zbytek myšlenek nahlas, zatímco lahví švihne proti zdi a ta se taky rozletí. A pak se prostě zhroutí. Rozpláče se jako malé dítě, schová tvář do obou dlaní a sveze se zády podél zdi. Tohle je absolutní bezmoc. Chutná neskutečně hořce.

Uruha

Čeká všechno. Od facky až přes to, co mu tu v podstatě nabídl. Hledí mu upřeně do očí a snaží se odhadnout, co přijde v další chvíli. Podvědomě se obrní proti čemukoliv, co by mohlo přijít. Nadechne se, aby mu odpověděl ale v podstatě jen na prázdno zavře ústa. Má pravdu, teď to tak rozhodně vypadá. Po tom všem, co si řekli, ho teď posílá do háje.+Tak to není, ty jsi jediný, kdo jí nikdy nebyl. Ani náznakem.+ Proběhne mu hlavou lítostivě a nejradši by mu to i řekl. Ale nemůže, tím by mu dal naději a to nesmí. Ne, pokud to chce dotáhnout do konce a on nemá na výběr. Sklopí oči po jeho dalších slovech a znovu si obejme pažemi tělo, jak kdyby se před tím tímhle gestem mohl uchránit. Hideho slova ho neskutečně bolí ale ví, že bude lepší, když si tohle bude myslet. Co taky jiného by ho nejlíp odehnalo, než pocit, že je něčí hračkou? Možná to bude to nejlepší řešení, které ho ani ve snu nenapadlo, protože....Tohle by mu nikdy nedokázal říct. Bylo pro něj mnohem snazší to svést na sebe a svou práci. Zhroutí se k posteli na zem, když Hide opustí místnost a složí si hlavu do dlaní. Prudce sebou trhne, když se ozve jeho hlas a pak se ozve další tříštění skla. Tohle peklo prostě nemá konce. Nejradši by zmizel z povrchu zemského, aby se na to nemusel koukat, aby to nemusel slyšet.+Měl jsi zůstat sám. Poslat ho pryč hned ze začátku.+ Vynadá sám sobě za svou naivitu. Jak si jen mohl myslet, že by něco takového mohlo dopadnout dobře. Ve svém životě se nikdy happy endu nedočká, to prostě ví. Přijde tíživé ticho, které po pár vteřinách nedokáže snést. Co když se mu něco stalo? Co když si ublížil? Jedna otázka za druhou se mu prohání v hlavě a donutí ho vstát. Cestou vezme jedno z mála obyčejných triček, které vlastní a přetáhne si ho přes hlavu. Zasáhne ho neskutečně, když ho vidí zhrouceného u zdi. Chce se mu brečet znovu. Jak mu něco takového mohl udělat, proboha? Jak mu mohl tak moc ublížit? V ten okamžik se nenávidí, jako nikdy v životě. To všechno kvůli němu ale musí to už jednu skončit. Nemůže přece kvůli němu tolik trpět! Pomalu přijde až k němu a přidřepne si před něj, aby mu odtáhl ruce z tváře. Ten pohled je snad horší, než vůbec dokáže snést. I on se rozpláče, zatím co se snaží setřít jeho slzy a zabránit jim, aby dál ničili to krásnou tvář.
"Musíš na mě zapomenout, slyšíš. Prostě se zvedni a odejdi." Vzlykne si tiše a snaží se mu podívat do očí. U toho svírá velmi jemně jeho tvář ve svých dlaní a palci pokračuje ve své marné snaze, očistit to, co způsobil.
"Zničil bych tě. Za pár týdnů se to zahojí. Věř mi."+Sám tomu nevěříš.+ Zavře oči nad svými myšlenkami.
"Podívej se na Toshiyu, tohle já nedovolím. Nenechám ho, aby tě zničil. Nikdy. Na to tě příliš..." Hlas se mu zlomí, než pustí jeho tvář a vstane.
"Odejdi, Hide-chan. Bude to tak lepší. Věř mi." Povzdechne si krátce a úplně automaticky a bez jiskry a života začne uklízet spoušť, kterou tu nadělali. Jako první se vrhne na roztříštěnou skleničku a začne sbírat střepy holýma rukama. S mírně pozvednutým obočím se zadívá na své prsty. Pořezal se? Přijde mu, že to ani není jeho krev.+Nedokážeš bez něj existovat. Musím...+

Hide

Vůbec ho neslyší přicházet, takže se trochu lekne, když mu Uru najednou odtahuje ruce z tváře. Nechce, aby ho takhle viděl, připadá si, že kluci nemají co fňukat. A při tom by někdy nejradši brečel i u reklam v televizi. Uhýbá očima do stran, jako by tím mohl zabránit, aby se Uru dál díval, ale je to k ničemu. Slyší jeho slova, dostávají se mu do hlavy a on naprosto nešťastně a zlomeně přikývne. Nemůže s tím udělat nic, nemůže si ho vymoct násilím, prostě to nejde. Může prosit, brečet, posílat mu dárky, otravovat ho na každém kroku, ale dokud Uruha sám nebude chtít, je to k ničemu. Chtěl by o něj bojovat, ale v tuhle chvíli se projeví jeho nízký věk a zranitelnost. Pořád hrozně brečí, Uruha brečí, nechává si od něj stírat slzy z tváří, protože je to jediný poslední dotek, který od něj ucítí a srdce se mu doslova trhá na kusy, když si představí, že víc jich nebude. Že bude odteď spát zase sám... V té posteli, kde všechno padá... Tak jak si povídali. Vůbec si teď nedovede představit, že by tohle kdy mohlo přebolet, že by se ještě někdy měl takhle zamilovat. Říká se, že život vyléčí všechno, ale on o tom teď vůbec nechce slyšet. Znovu přikývne, když mu Uru říká, že to přebolí, ale cítí jenom stažené hrdlo. Skoro mu nedochází, co mu to říká o Toshiyovi, nějak si nedovede vzpomenout ani na to, jak vypadá, natož, co se mu stalo. Ani neví, kdo je ten on... Opře si hlavu o zeď, když se trošku uklidní a pořád hledí někam stranou s teď už úplným bezvýrazem. Poslední výzva, aby šel. A on ví, že musí jít. Zavře na okamžik oči, než je znovu otevře a stočí na jeho záda. Chvíli ho sleduje, jak sbírá střepy a pak se pomalu zvedne na nohy. Na několik vteřin se zadívá nahoru na prosklené patro, na schody, kde si to tehdy tak pěkně rozdali... Zvolna dojde až k němu a skloní se, aby ho zezadu políbil do vlasů. A pak docela tiše opustí jeho byt.