Hromadné- Tak víš… eh, víte co? Já nechci! - Část 4.

(Umývárna, jídelna, parkoviště, Hydeho kabinet)

Aki, Reita, Miyavi, Hyde

Tiše sykne, když se ozve poraněný kotník a málem se odporoučí k zemi, když ho zachytí Aoiho paže. Oči mu padnou na ně a kousne se bolestně do rtu.+Kéž by mě už nepustil.+ Proběhne mu hlavou a tváře mu snad ještě víc zrudnou v návaznosti na myšlenkách. Začíná to být skoro k nesnesení ale moc pěknému nesnesení a k tomu vůně šamponu. S mírně pootevřenými rty vystoupá až ke tváři, jenž lemují tmavé prameny, kterou jsou očividně ještě mokré a hned zas sklopí pohled k zemi. Už jen ten pohled a mohl se k té zemi opravdu odebrat, k tomu úsměv a je to kombinace, jenž mu způsobuje třes v kolenou. Jen se mu téměř neznatelně pozvednou koutky, když ho upozorní, že má být opatrný a dlouze vydechne.
"Zapomněl jsem." Pípne sotva slyšitelně, když se konečně trochu postaví na vlastní nohy a po očku jej sleduje, jak mu podává jeho vlastní věci.
"A..Arigato." Vykoktá ze sebe a vezme si je pomalu, konečky prstů jej zabrní a celým tělem projede vlna něčeho nepopsatelné, jakmile se ho nechtěně dotkne. Už se nadechuje, aby protestoval, že tam nějak dojde sám. Kde se v ně to hrdinství bere, to netuší ale nakonec se na jeho tváři objeví vděčný výraz, jakmile ho podepře a vede do jídelny.
"Zkusím se jí pak zeptat, jestli nějaké nemá." Broukne do hluku na chodbě, takže mu není v podstatě skoro rozumět a nechá se usadit k jídelnímu stolu. Kolem nich se zrovna proplete Miyavi, který má ještě trochu černé myšlenky z toho, co se dělo ve sprchách. I on si uvědomuje, že to možná trochu přehnal.
"Jasně, já ho nakrmím, ptáčátko malé." Uchechtne se ale bez váhání před něj postaví svou vlastní porci a odebere se do fronty podruhé, aby dostal další. Má hlad jako vlk. Možná, že tímhle trochu ulehčí své vlastní hlavě. A nakonec si i k Akimu přisedne a snaží se z něj dostat, proč proboha nejí a vykládá mu, co za hnusy měli v jiném zařízení a jak tam našel brouka. To, že mu tím k jídlu rozhodně nepomůže…to mu prostě nedochází.
"Co s ním máš?" Vyptává se ho zbytek oběda, za vším totiž hledej minimálně sex a chlapa s černýma očima, to je jasné. Nakonec mu ten tác i odnese k vozíku, kde se lokty probojuje skrze dav a  padne hromada nadávek. Aki celou tu dobu kouká do stolu, jen tiché vůbec nic z něj vypadne a zrovna s Miyavim nemá chuť se bavit, očka mu sem tam těknou k učitelskému stolu a sám pro sebe se usmívá, když si v hlavě přehrává to jeho oslovení a  jak příjemným hlasem ho vyslovil.

Rei se jen ušklíbne, když Ruki začne prskat. No to si teda pomohl. Protočí nad ním očima v sloup.
"Někdo s tak prořízlou pusou, že by to neuměl." Dobírá si ho a krátce rozhodí rukama. On mu přece řekl, že neví, jestli to bude možné. Nic mu neslíbil. Dal mu zatím je nabídku, Hyde byl hodně volnomyšlenkářský na to, aby to nějakým způsobem zařídil, pokud by si myslel, že to Rukimu prospěje. On sám tomu hodně věří.
"Můžeš ovlivnit hodně, copak to nevíš? Svůj život ale i těch ostatních. My se tady o to snažíme pořád." Pokrčí krátce rameny a něco ve výrazu se mu změní. Jde vidět, že je o své práci přesvědčený a že ji opravdu miluje. Viděl spoustu svých kamarádů, kteří skončili špatně, možná taky proto se rozhodl tohle dělat. Něco změnit.
"Nic není nemožné." Dodá ještě s dlouhým vydechnutím. S překvapeným výrazem mu kouká zblízka do očí a něco se v něm znovu pohne, stejně jako v tělocvičně. Nejradši by ho popadl za ruku a přitáhl ještě kousek blíž. Tyhle věci se mu honí hlavou a upřímně ho to vyděsí.+Co se to se mnou děje?+ Pomyslí a nespouští oči z těch jeho.
"Ru, no tak počkej." Zavolá za ním ještě a chtěl by dodat, že by měl jít s ním, aby neměl problémy. Nakonec se za ním přece jen rozběhne a za několik málo vteřin je až u něj, když ho popadne za zápěstí a otočí čelem k sobě.
"Nemůžeš tam jít sám…" Ne, to není to, co chtěl říct ale co to vlastně bylo?
"Měl bys problémy." Dodá ještě a zase to není úplně ono.
"Já jsem to myslel vážně." Dokončí s krátkým pokrčením ramen a ušklíbne se sám nad sebou.
"Pojď." Houkne s povzdechem a pustí jeho zápěstí, aby mohl jít aspoň vedle něj a všechno bylo v pořádku. Do hlavy si ukládá, že to přece jen zkusí zjistit, najít skulinku, moc by mu to chtěl splnit a vůbec mu nedochází, že to překračuje dané hranice.
"Zeptám se." Prohodí místo rozloučení a nechá ho stát přede dveřmi do jídelny. Sám se odebere na druhý konec do svého vlastního kabinetu, kde má věci do sprchy a zamíří tam. Je tam příšerně dlouho, dlaní se opírá o chladné kachličky a snaží si to v hlavě všechno srovnat. Marně.

"Heh, ty už jsi tady, chodíš jako duch." Trhne sebou Hyde, když se Die objeví vedle něj. Fakt se dost lekl a je to na něm vidět.
"Dostanu z Tebe infarkt, no vážně." Chytne se přehrávaně za košili v místě srdce a zavrtí sám nad sebou hlavou.
"Neomlouvej se, není za co. Mám si tam uklidit, moje chyba." Počká si, až se usadí Die, než zapluje na své vlastní místo do pohodlného křesílka. Nejradši by si to přitáhl na hrudník a hodil nohy nahoru, jak to má ve zvyku, když je tu sám ale zarazí se naštěstí včas.
"I ta polévka je dobrá. Nevaří tu špatně, vážně." Neopustí si poznámku, když vidí, jak šel rovnou na hlavní chod. No jo, vlastně může být rád, že to neodmítl a k tomu jej má pod dohledem, aby to opravdu snědl. Taky dobře.
"Dobrou chuť i Tobě." Popřeje mu nazpátek a sám se do jídla pustí. Je to dobré, akorát kořeněné a on si neopustí občas spokojeně přivřít víčka. Rozhodně je to lepší, než co si vaří doma sám, to je vždycky katastrofa srovnatelná s apokalypsou a jeho kuchyň taky zažívá.
"Věř mi, že kdybych to vařil já do vteřiny umřeš." Udržuje nenucenou konverzaci, on s tím opravdu nikdy neměl problém a  sám sobě se zasměje. Po očku ho sleduje, jak si vkládá jednotlivá sousta do úst. Něco ho nutí se pořád koukat. Líbí se mu koukat a k tomu ten smích...+Kruci Haido, nech si to na doma.+ Napomene se v duchu a raději si pořádně lokne ze sklenice.
"Co si myslíš o programu? Četl sis podmínky? Zajímal by mě tvůj názor." Zeptá se s naprostou upřímností klidným hlasem, když na něj ukáže vidličkou na které je napíchnutý kousek masa.
"Ehm, tak aspoň, že na ní i zůstalo. Hm." Pokrčí krátce rameny, než s ním zamíří mezi své rty.

Aoi, Ruki, Die

Aoi zrovna stojí ve frontě, když se ohlédne, jak na tom Aki je a všimne si, že je u něj jeden z kluků, co s nimi hráli fotbal. Vypadají, že si normálně povídají a oba obědvají. Teda Miyavi si povídá a Aki se rýpe v jídle, ale nevypadá vyděšeně. Aoi se usměje a když si sedá za vlastní stůl u učitelů, kde se představuje těm, co nezná, povšimne si taky, že Miyavi Akimu tác i odnesl. +Dobře.+ Pomyslí si spokojeně. Jeho den je pak už v jednom kole, má totiž hodně co poznávat.

Ruki za sebou brzy uslyší jeho hlas i spěšné kroky a trochu ho to vyvede z míry. Říkal mu Ru??? Má ještě plnou hlavu jeho přesvědčivých řečiček a toho, jak vážně při nich vypadal. Skoro by mu zbaštil, že to nebyl tahák na něho, ale že to fakt myslel upřímně. A pak se kolem jeho zápěstí sevřou učitelovy pevné prsty, zastaví jeho kroky a otočí čelem k němu, až se mu vztekle pokusí vymanit. Prostě proto, že nesnese, aby ho někdo nějak omezil. V očích se mu ale odráží zmatení. On si rozhodně nedomyslel, že by ho na parkovišti pro personál neměli vidět samotného. "No tak budu, to není novinka." Pokusí se znít jako hrdina. Mlčky spolu dojdou až k jídelně, každému se honí v hlavě jeho vlastní guláš a když mu Rei místo rozloučení řekne, že to doopravdy zkusí zařídit, zůstane na jeho zda zírat, až dokud mu nezmizí ve dveřích kabinetu. Pohne se z místa, až když se do něj pár kluků strefí, jestli je pitomý, když tak překáží.

Die už se chtěl znovu omluvit, obzvlášť, když viděl jeho oči, ale nakonec se jen usměje, znovu si zasune vlasy za ucho, spíš jen tak, aby zaměstnal ruce a pak ho sleduje, jak se na jídlo hladově vrhá. Na to, jak je hubený, vypadá jako někdo s pořádným apetitem. Jak to dělá? Tohle by mu mohl závidět, ale on k jídlu nemá nijak vřelý vztah,  jí jen proto, že musí, ne proto, že by mu kdoví jak chutnalo.

"Tuhle zrovna nemám moc rád." Pokusí se znít přesvědčivě, že je to dílo náhody, že mu zrovna tahle nepadla do noty, ale má naproti sobě psychologa. Samozřejmě, že Hyde ví o všech jeho problémech a prokoukne ho během sekundy. Možná měl mlčet, ale zase? V tom kari se rýpe, sní sotva polovinu a trvá mu to věčnost. Žaludek protestuje, není zvyklý na velké množství jídla a on se s tím pere jen proto, že na něj Hyde kouká. Jenže v určitém okamžiku přestat musí, aby se neběžel podívat na jeho záchod. Otře si rty do ubrousku a s úsměvem přikyvuje na jeho vyprávění o vaření.
"To je lepší, než u mě, já jsem zatím vařil jenom čaj." Přizná se a pak dojde na program. Opře se do opěrky židle a složí dlaně do klína. Doopravdy přemýšlí.
"Četl jsem je." Přikývne. Je ve skupině jeden z těch pečlivějších, studuje dobře. Když má klid a srovnané nervy. Přeostří na vidličku, která na něj míří a vykouzlí z očí půlměsíčky, když se jimi usměje na to, že maso nespadlo.
"Je to odvážný krok, podle mě. S některými…" Má na mysli typy jako je Hide i typy jako je Aki. Tak draví versus tak zranitelní. On sám se dokáže držet dál, ale ne bránit, jak bylo vidět. Koneckonců před chvílí se sám stal exemplárním příkladem.
"Bude to fungovat, ale někteří by ty metody podle mě nepovolili, protože…" Zarazí se.
"Nechci znít jako že z toho dělám středověk." Předkloní se zaujatě na židli, když se rozesměje, opře loket o desku stolu, jak vykládá a přehodí si nohu přes nohu.
"Myslím, že se stane hodně věcí, které vyvolají hodně reakcí a každý si něčím projde. Možná to pomůže. Jsou tací, co by nás radši drželi zpět. Kruci… já nevím, jaká slova použít." Rozhodí dlaní znovu. Jak to popsat?

Hyde

Hyde jen mírně pozvedne obočí, nad tím, že zrovna tuhle nemá rád. V duchu mu proběhne něco o tom, že by si ji určitě nedal, ať by byla jakákoliv. Samozřejmě, že má jeho papíry pečlivě nastudované do detailu. V tomhle ohledu se nepřipouštějí vůbec žádné chyby, to on ví, ať má vedle a na stole bordel jaký chce. Přemýšlí, jestli by ho donutil k pár soustům navíc ale nakonec to nechá být. Nátlakem ničeho nedosáhne a je rád, že snědl alespoň něco pod jeho dohledem. Sám už má v sobě celou svou porci i s polévkou a spokojeně se opře do židle. Teď už jen kafíčko a cigaretku hmm. No možná za chvíli nebude mu víc kazit iluze o zdejším personálu.
"No vidíš čaj…to je základ, já jako první připálil i ten. Tomu se říká krok správným směrem. Vaření je zábava, no vážně. Teď, když máš pak po ruce sprchu a někoho, kdo to po tobě uklidí." Dodá ještě se smíchem, když ho něco napadne. Možná by to mohlo klapnout. Je to dost specifické ale…on se v podobných nápadech většinou vyžívá, jde to vidět i na skupině. Nechává si své myšlenky zatím pro sebe, když se opře předloktími o stůl a pečlivě poslouchá jeho názor.
"Ano, to ano. Máš pravdu. Měl jsem problémy ho vůbec protlačit dál. Naštěstí mám praxi a to se počítá." Naznačí mu, kolik práce ho to stálo, aby dostal grand na celý tenhle cirkus.
"Víš a to je přesně to, co od toho čekám. Popustí uzdu reakcím, které se schovávají uvnitř." Začne pomalu s odkrýváním svých vlastních myšlenek, když přece jen po krabičce cigaret sáhne a jednu z nich si vloží do koutku ale zatím nezapálí.
"Mnohem líp se čelí problému, když přesně víš jeho hranice. Popohnat to, nechat to vygradovat a zároveň dát možnost řešení ale ne od nás ale od ostatních. Motivovat k dalším krůčkům a vlastně na to jen dohlížet. Každý má v určitém počtu své místo, někam patří. Čím propastnější jsou rozdíly, tím víc se s nimi dá pracovat." Dokončí svou vlastní myšlenku a usměje se.
"Prý jsem magor, asi na tom něco bude." Pokrčí rameny, než se obloukem vrátí ke svému vlastnímu nápadu.
"A když jsme u těch hranic, co takhle zkusit pokořit hned tu první. Naučím Tě vařit." Navrhne mu bez váhání. Třeba by to byla ta správná cesta, kdyby se mu to zalíbilo. On u toho dokáže dělat spoustu kravin, mohlo by ho to bavit.
"Aspoň to zkusíme hm? Horší jak Bruno nebudeš věř mi, ten neumí ani ten čaj." V očích se mu pobaveně blýskne ale ocelová šeď neopustí ty jeho.

Die

Zdá se, že Hyde jeho slova pochopil i bez dalšího vysvětlování, protože mu začne odpovídat přesně podle toho a Die hledí zaujatě do jeho očí, ale zároveň v ní má jakousi kritickou obavu. Asi jako všichni na koho tohle Hyde vytáhl. Takže má za sebou dost na to, aby mu dali šanci? Už se mu podobné husarské kousky vyplatily? "Vy nemáte strach, že se vám to vymkne z ruky? Pustit ven emoce a reakce lidí jako jsme my? Co když bude stačit trošku a něco se semele?" Myslí třeba na to, že by někdo ublížil sobě nebo jiným. Přeskočí očima na cigaretu mezi jeho rty. Jasně, že by si dal, ale jsou ve škole, odvykačka, studenti, bla bla bla... Hyde má vážně krásné rty, má hrozně nezvyklou pusu. Pro něho. Um...
"Jasně, ale to to nejdřív na tu hranici musíte dohnat, abyste věděl, kde je." Pořád mu argumentuje proti. Překvapí ho zjištění, že si Hyde myslí, že si mohou navzájem pomoct a ne si ublížit. To je hodně novátorský přístup. Ale nakonec... oni přece nejsou divoká zvířata, jsou kluci, lidi jako všichni ostatní a měli by se podle toho začít chovat. Ale to on nemusí vysvětlovat jemu, to ať řekne Miyavimu! On si tedy rozhodně neumí představit, že by spolu měli nějak spolupracovat. A pak se znovu rozesměje.
"To se říká o všech psycholozích." Řekne mu se vší odzbrojující upřímností. A pak na něj Hyde vybalí, že by měli vařit. Oni dva? Jenom spolu? Zatváří se skoro vyděšeně. To je moc jídla na jednom místě, určitě bude chtít, aby to ochutnával, aby to pak společně snědli a všechny ty věci okolo. Opře se do opěry a staženě na něj chvíli kouká.
"Budu to potřebovat?" Zkusí mu odmlouvat, ale moc to neumí. Nemá strach z toho, že by to neuměl, to je vlastně to poslední, na co by si teď vzpomněl.
"Vždyť jste říkal, že to neumíte!" Chytne se stébla, zatímco tone a oplácí mu pohled, ale má vůbec na výběr?
"To je součást sezení?" Zkusí to naposled, když trochu nešťastně nakrčí čelo. Tenhle psycholog je ďábel, tak je to!

Hyde

"Ale ano samozřejmě, že mám jistě obavy, že se něco semele. Jenže, to hrozí vždycky i s klasickým přístupem." Pokrčí rameny. Tohle jsou jeho noční můry a těch se jen tak nezbaví. Jenže, ostatní už to zkusili jinak a očividně to nešlo, takže se rozhodl to udělat po svém. Jednou se mu to vyplatilo a může se jen modlit, že tentokrát to bude stejné.
"Ano samozřejmě, že to musím dohnat až na tu hranici a pak to zvládnout uřídit. Se svým metrem padesát mám co dělat že?" Přehání, ostatně není to poprvé ale...on vtipkuje rád, obzvlášť na sovu vlastní adresu.
"Je to risk, jenže v mé oboru, je to risk vždycky. Chybí mají ovšem někdy katastrofální následky. Za to, když se to podaří, pomůže to." Vdechne krátce a v jeho tváři se objeví drobný, téměř neznatelný náznak jistých obav. Ne, není lehkomyslný, jak si mnozí myslí a on tráví před spaním spoustu času, aby si promyslel všechno o co se pokouší. Rozesměje se společně s ním a pokrčí  u toho rameny.
"Tak na tom nejspíš něco pravdy bude, nejspíš bychom jinak tu práci nemohli dělat ale znáš to kovářova kobyla." Zavrní přísloví a cigaretu odloží, když padnou pochybnosti o jeho nápadu.
"No budeš, jednou určitě." Kývne hlavou a nakloní se víc nad stůl, aby mu byl o kousek blíž ale zároveň nenarušil osobní prostor.
"Občas kecám." Mrkne na něj, než se narovná a zavrtí hlavou s dlaněmi založenými za hlavou.
"Ne, není to součást sezení Diei. Je to jen na Tobě, můžeš se něco nového naučit, jen nabízím možnost si pobyt tady trochu zpestřit." Nadhodí s naprostým klidem a na chvíli semkne víčka k sobě, než oči zase otevře.
"Nenutím tě do ničeho, nabízím možnost mě vidět celého zapatlaného od bůh ví čeho a k tomu nejspíš dost hlasitě nadávajícího až mi něco spadne na nohu." Prohodí klidně a je jen těžko říct, jestli si dělá legraci nebo to myslíš smrtelně vážně.
"Jen si to nech projít hlavou ano. Počkám na tebe v úterý v sedm v kuchyni. Buď přijdeš nebo ne." Nadhodí nakonec a nemá v plánu ho někam tlačit. Nechává to na jeho volbě, na tom jak si to v hlavě přebere on sám. Trochu si jej testuje, zkouší, co se v jeho hlavě odehrává, aby se v tom mohl lépe vyznat. Z druhé strany, už tu společně sedí nějakou dobu a jeho společnost mu je příjemné. Třeba to působí vzájemně, tohle musí prostě vyzkoušet.

Die

Pozorně poslouchá a nemůže uvěřit, že mu to takhle otevřeně říká.
"Takže nás prostě zkusíte obětovat?" Uhodí na něj nakonec, i když se zatváří trochu nevinně. Jenže ono to tak vyznělo. Chyby mají katastrofální následky - hm, riziko povolání? Už se nadechoval, aby mu řekl, že zná plno lidí, co vůbec nevaří a nechybí jim to, ale Hyde mu oznámí, že kecá a on nad ním prostě musí protočit očima, i když by to mohl považovat za drzost. Převrací v hlavě jeho nabídku. Kdyby se takhle zdržoval s každým studentem ve škole nebo třeba i jenom ve skupině, nedělal by celé dny nic jiného, takže to je podezřelé. Bude to tak, jak si Die myslí, chce ho skamarádit s jídlem. Koneckonců jeho svěřenců je teď jenom patnáct a on by se měl smířit s tím, že budou pod drobnohledem mnohem víc, než zbytek osazenstva školy. Jeho rodina k tomu očividně dala souhlas, takže k čemu mu bude odmítnutí, chce se odsud přece dostat, a to co nejdřív. A tak nakonec přikývne.
"Budu tam." Řekne mu hned na místo toho, aby marnil jeho čas čekáním, zda se Die uráčí nebo ne. V tomhle není problematický, na to mají jiné uličníky. Třeba Rukiho, jak slyšel. To je prý velký zlomyslník. Ani by se nedivil, kdyby mu poschovával věci a naházel plátky sýra mezi listy učebnic. Dojde mu, že by se asi měl rozloučit. Odsune se na židli a vstane.
"Um, tak děkuju. Za záchranu." Řekne mu naprosto vážně. Mohl by dodat, že taky za azyl a dání jeho mysli do pořádku alespoň pro tuto chvíli, ale už zase přichází o řeč. Nakonec ale přece jen zvedne oči, aby se měkce podíval do těch jeho, chvíli si ten pohled podrží a pak se natáhne po tácech s nádobím.
"Já to alespoň odnesu." Nabídne se a vezme ho do obou rukou.
"Na shledanou. Na sezení." Řekne mu, protože to si s ním Hyde domluvil zítra. A pozítří vaření. Zdá se, že bude u pana psychologa pečený, vařený. To souvisí s jídlem. A s vařením. Sakra...

Hyde

Trochu stáhne obočí k sobě, když to nazve obětováním. Ono taky záleží, z jakého hlediska se to vezme. Většina nad nimi už zlomila hůl, a proto jsou tady. Ale on ne, on pořád věř tomu, že to půjde, i když trochu jinak.
"Ne Diei, nechci vás obětovat. Chci vám pomoct." Řekne naprosto vážně a pro tento okamžik jdou všechny žerty stranou. Nikdy by do toho nešel, kdyby si myslel, že to není možné. Jeho pohled se na chvíli stočí k oknu a zamyšleně se zahledí ven. Pak pomalu stočí ocelové oči zpátky k němu, už jsou zase vřelé a poskakují v nich jiskřičky.
"Výborně, trochu jim to tam zaneřádíme, zase mě paní kuchařky nebudou mít rády; budu se těšit." Ujistí ho s pozvednutím koutků, které mu opadnout, když už se s ním začne loučit. Ono už by nejspíš opravdu měl jít, jenže s ním utíkal čas podezřele dobře a opravdu nerad ho pouští, i když by měl. Trochu se do toho zamotal, to by se mu stávat nemělo.
"Ach ano, už jsem Tě hmm…zdržel dlouho, čas utíká hrozně rychle, když je o čem mluvit." Povzdechne si nad tím a vstane, protože chtěl ty tácy odnést sám.
"Není vůbec za co. Nemělo se to vůbec stát, kdyby cokoliv prosím přijď za mnou." Řekne a dlouze se mu zadívá do očí, aniž by si to sám pořádně uvědomil a už hmatá po tácu.
"Uhm dobře, když budeš tak hodný. Děkuji Diei, za příjemné strávený čas, brzo se uvidíme." Dodá ještě, než mu kývne hlavou na rozloučenou a sám se vydá ke skříni s CDčky, kde se chvíli přehrabuje, než za ním cvaknout dveře. Teprve pak se otočí tím směrem a s hlavou mírně na stranu se na ně zadívá.
"Máš toho v sobě tolik. Snad si necháš pomoct." Povzdechne si pro sebe, než vybere jeden nosič, vloží ho do přehrávače a kanceláří se rozlehne tlumená, pomalá hudba. Usadí se do křesla, vloží si cigaretu mezi rty, tentokrát si ji připálí a sáhne po složce nadepsanou jménem Die.