Hromadné - Řekni mu, že potřebuju dovolenou. - část 3.

(domek v džungli)

Hyeong-seong, Aoi

Myslel si, že usne hned, jak se dotkne postele, ale i když Yusuke pobíhá sem a tam a unaveně nevypadá ani trochu, to čekání ho nenudí a pořád pokukuje, co se okolo děje. Gary se pořád nevrátil, neví, jestli by o něj neměl mít starost a neměl se jít podívat, kde přesně je, ale podobné stvoření se asi umělo bránit kde čemu samo. Pustí ho tedy z hlavy, protože kdyby to bylo nebezpečné, Yusuke by ho určitě nenechal svému osudu. Ten je mimochodem za chvíli zpátky a není zrovna moc oblečený. Hyeon-seong se neubrání tomu, aby ho pozoroval, prohlížel si jeho postavu a v duchu zvažoval všechno, co na něm vidí. Myslí si, že u toho vypadá děsně nenápadně, ale možná to zase tak nenápadné nebylo. Ať už to ale bylo jakkoliv, Yusuke na sobě nedal vůbec nic znát. Když zamíří k němu, Hyeho žaludek zase udělá několik kotrmelců a víc se zavrtá do peřin. Není mu to k ničemu, protože Yusuke hrábne po dece a prostě si vleze přímo k němu. Prudce se nadechne a posune se, ale víc už to nejde, jinak by asi spadl z postele. Cítí, že má červené tváře, ale nejde to nijak potlačit. Yusuke mu nabídne, že by si mohl lehnout přímo k němu, ale není si jistý, jestli má na něco podobného odvahu. To má prostě jenom přikývnout a přisunout se blíž? Vždycky spal sám, nikdy vedle nikoho dalšího, nejspíš ani jako mimino ne. Už teď má pocit, že je pod peřinou asi tisíc stupňů, jak z Yusukeho těla sálá teplo. Zatím stydlivě zavrtí hlavou a zůstane na svém místě, ale pro sebe se usmívá. Ano, je to i kvůli všem těm narážkám, protože cítí vlastní nejistotu. Neví, jak by se ho měl dotknout. Vyjekne, když po něm Yusuke z ničeho nic sáhne a přitáhne ho k sobě div ne s celou postelí. Nechtěl, ale nešlo to ovládnout. Musí se hlavou dotknout jeho těla, jinak by ho asi do pěti vteřin začal bolet krk a velmi opatrně se opře. Má pocit, že sám ani nedýchá, zatímco ho do ucha mlátí Yusukeho srdce. Ucítí jeho polibek ve svých vlasech. Přivře oči a uvědomí si, že je to příjemné. Něco podobného nikdy nezažil, ale rychle ho začne objímat náruč spánku a pocitu neskutečného klidu. 

"Ty taky." Zvládne ještě říct. I on spí až do rána snad bez hnutí. Je vidět, jak moc jsou jeho tělo a mysl vyčerpané. Dokonce nezareaguje ani na vůni snídaně, dokud není opravdu intenzivní, stejně jako aroma kávy. Nemá ani ponětí, že byl Yusuke pryč, jinak by už seděl nervózně u okna. Když otevře oči, chvíli mu trvá, než mu dojde, kde jsou a co se vlastně stalo. Jako kdyby to celé byl nějaký podivný sen. Jenže on nebyl… Všechno bylo skutečné, všechno se doopravdy stalo a možná by měl být smutný z toho, že jeho starý život skončil a všechno je vzhůru nohama, ale on… Vystřelí do sedu, protáhne se a vypadá doopravdy šťastně. 

"Dobré ráno, můžeme tady zůstat navždy?" Zeptá se a dokonce mu ani nevadí, že má vlasy do všech stran… Kdyby jenom oba dva tušili, že je s nimi celou dobu někdo, kdo rozumí každému slovu a úplně všemu okolo… že není jenom démonem, zvířetem, kýmkoliv chcete… kdyby Yusuke věděl, komu toho tolik svěřil… Kdyby se Gary mohl usmívat, udělal by to. Tedy Gary… jmenoval se samozřejmě jinak, ale neměl jim to jak říct. Vlastně zatím ani nechtěl. Za tu dobu, co byl zakletý do téhle podoby se občas ztrácel v tom, co je lidské a co zvířecí a už přemýšlel trochu jinak. Když tak večer ležel na tom gauči, měl vážně strach, co se v té posteli stane. Nemusel být u všeho a akorát mu to připomínalo, že sám celé věky nemůže nic. Může, ale… upřímně… nestanete se zoofilem jenom proto, že vám někdo zařídil zvířecí podobu. Daichi nebyl jediný, na tom se vyřádila kletba. Věděli o sobě navzájem, ale to bylo všechno. Nemohli spolu mluvit, dokud byl Daichi uvězněný v plátně. Škoda, že tu nebyl. Aoi se vypařil do ticha noci sehnat nějaká kuřata, protože nic jiného mu prostě nechutnalo a u toho objevil zajímavou stopu. Někdo se tady motal. A on zařídí, aby nedorazil blíž.

Yusuke, Reita

Samozřejmě, že si Yusuke všiml, jak si ho Hyeon-seong prohlíží, ale schválně na to neupozorňoval. Měl totiž v plánu se dostat k němu do postele a teď ho už víc nechtěl přivádět do rozpaků. Jen se mírně usmívá, když se dostane až k němu pod pokrývku a je rozhodnutý se nenechat jen tak vyhnat. Málem by nad ním protočil očima, jak se snaží dostat na posteli co nejdál od něj. Nenechá ho, aby byl příliš daleko a ukáže mu, že takto spát je mnohem lepší a možná se i tak bude cítit víc v bezpečí. Asi i tušil, že na dobrovolné přiblížení nebude mít Hyeon-seong příliš odvahu, a tak mu s tím pomůže. Je to jen maličkost a snad tím trochu víc prolomí jeho ostych. Neřekne nic víc, už to není potřeba. Jen paží mírně sevře jeho tělo a nechá se unášet sny. Myslí i na Garyho, ale nejsou spolu poprvé a ví, že potřebuje svůj vlastní prostor. Jen se naposledy pousměje and slovy, která k němu tlumeně dolehnou a pak už neví nic. Přece jen má ráno moc práce a chce všechno stihnout včas. Když už je ráno a míří k posteli s přichystanou snídaní, pousměje nad Hyeon-seongovými slovy. 

"Bylo by to krásné místo na život že? Ale ještě jsi neviděl všechno, třeba by se ti líbilo i jinde." Neshazuje to ani v nejmenším, spíš je to první dům, který pořádně vidět. 

"Jednou si vybereš, kde budeš chtít žít." Ukáže mu, že ta volba bude jen na něm. Předtím musí ale pár věcí stihnout. Pobídne ho víc, aby začal snídat a dopřál svému žaludku co potřebuje. 

"Jen se pořádně najez, dneska bude ještě dlouhý den. Nevím, kdy se znovu dostaneme k pořádnému jídlu." Nechce ho děsit, ale měl by být připravený na všechno. Mezitím s v noci děla spousta věci. Mezi porostem procházel člověk, který tato místa znal jako své boty. Nebylo jednoduché se tu naučit vyznat, ale pokud někde žijete dlouho, nakonec to není problém. Reita se tady nenarodil, doma byl v Japonsku a sem poprvé přijel společně s balíky s humanitární pomocí. Jenže čím déle v této oblasti byl, tím víc měl pocit, že tohle prostě nestačí. První týdny přišli o veškeré zásoby, které jim ukradli místní gangy. Bylo jich tu na malý prostor víc, než dost a věčné boje o území sužovaly okolí. Rei začal tušit, že by mohl udělat víc, ale úplně jiným způsobem. A tak se trhnul od skupiny, která sem přijela a zmizel všem úřadům. Doma ho pravděpodobně označili za mrtvého a tak mu to vyhovuje. Jeho Japonské jméno zůstalo zapomenut a tady byl Reita. Trvalo to docela dlouho, i když nebyl zase tak starý, a stal se hlavou jednoho z gangů. nebylo to však proto, aby si nahrabal co nejvíc, ale hlavně proto, aby mohl zatápět těm, kteří kradli humanitární pomoc a likvidovat pašeráky, kteří zabíjeli nevinná zvířata. Díky podobným kšeftům a odměnám za dané osoby si jejich gang vedl dobře. Sbíral kluky z vesnice, aby se nedostali do problémů a snažil se jim ukázat správný směr. Kdyby byl víc egoistický, řekl by, že to zvládl skvěle, ale o to nikdy moc nešlo. Ve svých pětatřiceti letech dokázal pomoct, a to bylo hlavní. Teď míří džunglí známou cestou a snaží se dostat k jedné s větších skrýší, kde jsou zásoby léků a zdravotnické pomoci. Potřebuje pár věcí prodat, které jim zase tolik chybět nebudou a vykoupit za to několik dětí. Sem chodí vždycky pěšky, na motorce, kterou vlastní, by se sem nedalo dostat bohužel. Našlapuje tiše a dává si dobrý pozor, kam došlápne a kam sáhne. Ví moc dobře, co všechno za nebezpečná zvířata tu žije a hlavně ví, že se to poslední dny pohybují lovci artefaktů. Jeho banda se snaží zbytky chrámu chránit a hlídat. Sem tam si z vlasů trčících do všech směrů vyklepe nějaký list a šátek, který běžně nosí zase popotáhne nahoru. Má to samozřejmě svůj důvod, že ho nosí až přes nos. Nemůže si dovolit, aby ho někdo poznal. Krátce se ohlédne, když má pocit, že něco zaslechne, a dokonce se mu zdá že viděl mihnout se zvláštní oči ve tmě, ale pak si řekne, že s emu to asi jen zdálo. Není paranoidní, jen nesmí dovolit, aby tahle místa někdo objevil. Nemíří tak úplně k prázdnému domu, o kterém ví, ale skrýš není zas tak daleko od něj, takže směr je velmi podobný.

Hyeong-seong, Aoi

Hye vypadá na posteli hodně spokojeně a přikývne. 

"Bylo. Jenom je dost složité se sem dostat, nikam si nezajdeš ani do restaurace a bydlí tady hodně věcí, o kterých se snažím přesvědčit sám sebe, že neexistují." Tím myslí všudypřítomný hmyz nevídaných rozměrů a asi jedovatosti. 

"Hmm…" Broukne jenom a přikývne. Nemá ponětí, jak dlouhý čas bude muset uplynout od toho Jednou, ale jemu všechno přijde, že to bude za chvíli. Dočista by zapomněl, že chtěl dneska Yusuke podnikat nějaké šílenosti a brzy vyrážet na cestu. On má jinačí plán. Chce se koupat v moři, potápět se a možná se projet na tamté loďce, co vidí z okna. Za dne je to tady mnohem hezčí. Pustí se do jídla a loupne po něm očkem, protože Yusuke očividně nezapomněl a nebude existovat způsob, jak ho obměkčit. Ani nemůže, pokud nechce padnout do rukou své matky. A to nechce. 

"Přece můžeme vzít něco do batohu…" Prohodí a ukazuje na moře. 

"Zaplaveme si?" Ne, nepustilo ho to… Tolik k jeho dnešnímu ránu. Jenže ještě před tím, během noci, se toho dělo mnohem víc, jen někomu jinému. Aoi cítil všechny stopy mnohem silněji, než běžní predátoři a i ti o vás věděli na kilometry. Věděl, že jeden člověk je velmi blízko a další velká skupina o hodně dál. Během několika hodin oběhl celé území po zemi i po větvích stromů a přesně si zjistil, kde celá skupina je. Potom si zaběhl očíhnout toho, co chodí sám. Už to je dlouho, co tady byli s Yusukem naposled, takže ho nepozná. Vypadá nějak moc mladě. Pro něj doslova děťátko. Nejraději by mu to řekl, ale copak může? Nedělá si zrovna moc vrásek s tím, jestli ho dotyčný zahlédne. Viděl by jenom černý stín a možná pár očí, které rozhodně nejsou z toho světa. Kdokoliv by je viděl, pomyslel by si, že to byl jenom přelud nebo by dostal strach, že nastupuje horečka z malárie nebo nějaká podobná skvělá věc. Nevadilo mu děsit okolí, od toho konec konců existoval. Navíc jeho tělo fungovalo jinak. Nebylo snadné ho zabít, jedna střela s ním nic neudělá. Tak co by mu udělal tenhle kluk? Je si jistý, že se v jeden okamžik potkali očima, ale to dítě se ani neoklepalo. Nevypadalo, že by se nad tím jakkoliv pozastavilo, přemýšlelo o tom nebo se bálo. Aoi se podvědomě zamračí. To bylo pošetilé. Co kdyby byl skutečný panter a číhal na něj? Zatím neměl zájem na něj útočit, chtěl vědět kam jde a co přesně dělá. Počkal tak dlouho, dokud se Reita nedostal na místo a pozoroval, co to má ve své schovávačce. V podobných místech nečekáte zrovna Robina Hooda, takže Aoiho napadne, že to je nějaký hajzlík, který podobné věci krade. Mohl by po něm skočit, prostě se ho zbavit, ale… ono mu to vlastně bylo úplně jedno. Jeho ani Yusukeho podobní lidé nezajímali. Byli tady kvůli něčemu mnohem důležitějšímu, co s podobnými obchody nesouviselo. Jejich záchrana světa spočívala v něčem jiném, než v pomáhání nějaké zemi, která je tak pitomá, že se uvrhne do podobného stavu. A těch dětí po světě bylo taky nekonečno. Ne, nedovedl to vnímat jinak, nebyl přece člověk, dávno ne a to něco, ta kletba… ta nebyla dobrá. Samozřejmě Reitu Yusukemu napráší i s celou skupinou, aby Yusuke přesně věděl, kdo se tady pohybuje a že budou i u chrámu. Když bude Yusuke chtít, zardousí ho později. Nebo se vůbec nepotkají. Už by se chtěl otočit k odchodu, jenže něco ucítí. Tady není jen ten člověk a léky. Přemýšlel tak moc, že mu to vážně došlo až teď. Kuřata!!! Oni tady mají kurník, chovají je tady a mají je schovaná tak dobře, že nejsou cítit, aby nepřilákaly predátory. Ten kluk si určitě pro nějaké půjde a on… Seskočí velmi tiše ze stromu a ocitne se přímo za jeho zády. S každým Reitovým krokem se pružně pohne i jeho tlapka. Kdyby s Rei ohlédl, nejspíš umře na místě strachy, ale on potřebuje, aby otevřel. Ať může Aoi všechna ta kuřata sníst!!

Yusuke, Reita

Yusuke ho chvíli pozoruje a pak se krátce zasměje.

"Je pravda, že tady není zrovna moc možností, jak trávit čas. Tedy ne takových, na které jsou ostatní zvyklí. A zvířat je tu taky dost. Naštěstí máme nějaké způsoby, jak jim zabránit, aby se dostali do naší blízkosti." Ujistí ho, že nebezpečných zvířat se bát opravdu nemusí. Je pravda, že by nejradši vyrazil rovnou, aby je nikdo při jejich hledání nepředběhl. Hyeon-seong ale nevypadá, že by chtěl v nejbližší době opustit postel. Musí sám sebe přemlouvat, aby ho netlačil do něčeho, co mu nebude příjemné. Ohlédne se přes rameno, aby viděl na lákavé moře a dlouze se nadechne. Z jedné strany opravdu nemají čas nazbyt a z druhé... Taky by si rád užil chvíli volna a strávil čas s ním a v klidu, bez toho, aby museli cokoliv řešit. Zvedne se tedy a dojde jim oběma pro plavky. Sám nemá problém s převlékáním, ale jemu dá soukromí, aby si náhodou nemyslel, že by se na něj pak vrhnul. Což o to, udělal by to rád, ale nechce, aby ho pak musel nahánět po okolí, až se vyděsí. 

"Ostatně o bude taky dobrý trénink." Mrkne na něj, aby bylo jasné, že ho jeho starost o podobné věci ještě neopustila. Mezitím ani Yusuke netušil, že v noci bylo v okolí víc lidí. Reita totiž nepřišel blíž k domu, spíš ho dostatečně minul, a proto zůstali Yusukeho alarmy potichu. Navíc byl zvyklý na noční džungli a neměl strach ze zvířat. S většinou z nich si uměl poradit a kupodivu se mu většinou docela vyhýbali. Taky proto ho ty oči tolik nevyděsí. Sice vypadali docela jinak, než na co je zvyklý, ale možná se opravdu jen přehlédl. Jakmile se dostane ke své skrýši, začne prsty přejíždět po obvodu mříže, která byla schovaná za porostem. Pak konečně najde drobný výstupek a podaří se mu mříž otevřít. Za ní je docela velká zásoba krabic a na konci jsou v docela velké kleci právě ta kuřata. Ještě musí malinko povyrůst, než začnou slepice snášet, a tak je schoval tady, aby o ně nepřišli ještě dřív, než je předá určitým rodinám. Ani ve snu by ho nenapadlo, že má někoho nebo spíš něco v patách. Jakmile se ale snaží dostat k lahvičkám s antibiotiky, ohlédne se, jestli opravdu neuvidí světlo nějaké baterky a v tu chvíli málem dostane infarkt. Nejen, že není v jeskyni sám, ale ještě tu s ním ani není člověk, se kterým by si poradil. Vytřeští na zvíře oči a dojde mu, že ten pohled viděl v lese. Očividně ho už chvíli sleduje. Kdyby nebyl tak vyděšený, asi by přemýšlel o tom, proč ho nenapadl rovnou. Zacouvá velmi pomalu s rukama před sebou v obranném gestu a zády narazí do hromady krabic, které se sesypou, a ještě otřese s klecí, kde už kuřata šílí. A tak ho něco napadne. Asi radši obětuje kuře, než by se nechat sežrat nebo zabít sám. 

"Když ti dám kuře, přežiju to?" Je asi úplně pitomý, když se tu snaží mluvit s tím predátorem. Ale ty oči a celé chování zvířete je divné, možná taky proto to zkusil. Je pravda, že už tu žije docela dlouho, aby viděl hodně věcí, které úplně vysvětlit nedokáže. Ještě trochu se pohne dozadu a na krku se mu zhoupne medailon, který Kdysi dostal darem od místního, kterému pomohl. Je to přesně ten důvod proč se mu dost zvířat vyhýbá, hlavně těch nebezpečných a jedovatých. 

"Nebo třeba dvě kuřata?" Snaží se opatrně smlouvat, když ho šelma zatím nechává na živu. 

"Beze mě se k nim asi nedostaneš." Není si tím úplně jistý, pořád je to jen klec, i když docela bytelná. Má velké šelmě zkusit vysvětlit, že mu nemůže dát všechny, jinak nebude mít slepice pro lidi z nedaleké chudé vesnice. 

"Ale nemůžu ti je dát všechny víš." Mluví dál, někde slyšel, že by to mohlo zvířata uklidnit, otázkou je, jestli to bude platit i u tohoto tvora. Nemůže si pomoct, aby mu nehleděl do nevšedních očí. 

"Kruci viděl jsem už hodně, ale takové zvíře teda vážně ne." Má sice strach, ale není to tak, že by se vyloženě třásl. Pořád tak nějak doufá, že bude mít štěstí i tentokrát, šelma se nažere a nechá ho být.

Hyeong-seong, Aoi

Ano, oni svoje metody ochrany mají, ale Yusuke sám říkal, že se to nesmí používat moc dlouho, jinak se to otočí proti nim. Takže ne, tady na pořád zůstat nemůžou. Nemyslel si, že by mu nabídka s koupáním v moři mohla projít, takže když se Yusuke zvedne na nohy, myslí si, že je to proto, že jim jde zabalit věci na cestu. Pokukuje po něm, viděl moc dobře to dilema v jeho tváři a je rád, že mu ho alespoň dokázal způsobit. Jinak totiž vypadal dost neoblomně. Když ale uvidí plavky v jeho rukou, má pocit, že ho šálí zrak. Nadšení se mu okamžitě propíše do obličeje, sáhne po nich a utíká se do koupelny převléknout. Jasně, mohl to udělat na místě, už vedle sebe spali, ale po tom sdělení, že se Yusukemu líbí, by se asi studem propadl. 

"Jasně, trénink…." Mávne nad tím rukou, protože on se hodlá cákat a dělat blbosti a ne plavat dvě míle proti proudu. Utíká ven a ani se neohlédne. Yusuke prostě musí být za ním! Uprostřed noci zatím Aoi tiše našlapuje Reitovi v patách a není daleko od své dnešní odměny. Zřetelně cítí kuřata, jakmile Reita otevře dveře a vstoupí mezi krabice. Jsou jenom kousek od něho a okamžitě o něm vědí. Toho kluka to mělo varovat, ale možní si myslel, že jsou na nervy z jeho vlastní přítomnosti. Vlastně ani on sám nečekal, že se z ničeho nic ohlédne a podívají se jeden druhému do očí. Aoi už zapomněl, že jeho pohled dávno není černý jako kdysi, ale září jako měsíční svit a nepřipomíná nic pozemského. Zastaví se v půli kroku s jednou packou nad zemí a sleduje ho, jak před ním vyděšeně couvá. Je to docela směšné, pobaví ho to, ale kvůli němu tady není. Pro jistotou zavrčí, hluboce a dunivě a odhalí tak dlouhé, lesklé zuby. To kdyby se ten kluk chtěl začít bránit. Nejde mu o něj, nechce mu ublížit. Chce se už konečně najíst! Zastříhá ušima, když mu Rei nabídne, že mu to kuře dá dobrovolně. Samozřejmě mu rozumí a tak položí packu na zem a nastaví uši. Neměl by dávat najevo, že je něčím víc, než kočkou, ale… podle něj se už nikdy v životě neuvidí a tohle Reitovi nikdy nikdo neuvěří. Setkání s ním lidé většinou nepřežili, protože hlídal chrám, ale pro jednou… nemyslí si, že by na něj lidé uspořádali hon. Aoi přeostří na medailon, který se ukáže až nyní. Na něj nepůsobí, ale už pochopí, proč se ten kluk pohyboval lesem tak bezstarostně. +Neměl bys ho nosit pořád.+ Pošle k němu myšlenku. Dvě kuřata znějí jako mnohem lepší obchod. Mlsně se oblízne, aby mu dal najevo, že kočka jeho rozměrů by ráda snědla úplně všechna kuřata. Reita to asi pochopil, protože mu začne vysvětlovat, že mu všechny dát nemůže. Nakloní hlavu na stranu. Tak on to dělá z dobroty srdce? A proč? Pousmál by se, kdyby mohl, když mu Reita složí ten neplánovaný kompliment. Posadí se na zadek a olízne si líně packu. On ví, že je krásný. Už za života byl. Říkal mu to kde kdo. Ta kletba to nedokázala potlačit, stejně jako u Daichiho. Nakonec se zase líně zvedne a vykročí směrem k němu. Možná se Rei počůrá strachy, ale neplíží se ani nevrčí. Dojde k němu a dívá se jenom na tu klec. Má dojem, že slyší svůj žaludek, jak nahlas kručí. Prohlíží se vystresovanou kořist uvnitř. Rád si s nimi hrál. Chtěl by, aby kuřata pobíhala kolem. Podívá se na Reitu, jako kdyby ho vyzýval, aby splnil svůj slib. Sní jich jenom tolik, kolik mu jich dá a pak půjde do lesa na divokou drůbež. Něco tady žije, to cítil už od pláže. Znovu se posadí, aby mu dal najevo trpělivé čekání. Je jen několik centimetrů od člověka, jeho srst se leskne jako tekutý samet a přidává jeho majestátu. Dlouze zívne a na okamžik ukáže rozeklaný jazyk.

Yusuke, Reita

Yusuke by byl na Hyeon-seonga hrdý, kdyby věděl, že už přemýšlí o jeho slovech a varováních. Jsou to sice detaily ale většinou docela důležité, aby zůstali naživu. Neměli by se zdržovat. Ví, že pospíchají a stejně mu není schopný říct striktní ne. Uvědomuje si totiž, že ho vytrhli z domova, kde sice možná nebyl šťastný, ale mě tam jisté zázemí. Ukázali mu nový svět úplně jinýma očima a asi toho musí být najednou moc. Taky mu na něm záleží, a tak koupání odsouhlasí. Je to jen drobnost, a to pro něj rozhodně může udělat. Pozoruje ho, jak se zaběhne převléknout a pak už utíká k vlnám. Chvíli ho jen pozoruje, než se pousměje a zamíří za ním. Bude to vlastně hezké ráno, užívá si faktu, že už na to všechno není sám. V těch vlnách nakonec docela blbnou a párkrát se mu i podaří být mu víc než blízko. V jednu chvíli, když ho drží mu vtiskne pusu na tvář a pak ho se smíchem potopí pod vodu. Blbne, jak kdyby mu nebylo ani dvacet a hrozně si to užívá. Issey by se nedosmál ani za tisíc let. V noci Reita ani netuší, že by to taky mohla být jeho poslední hodinka. Život tady je sice nebezpečný, ale když se v tom jeden naučí chodit, riziko dokáže snížit na minimum. Nějak nedokázal vnímat hysterii kuřat. Přišlo mu, že blbnou i když jim tu vletí netopýr nebo podobný havěť. Proto na to nějak zvlášť nereaguje, ale po dnešní noci už asi bude. Když se však ohlédne a uvidí velkou, ale opravdu nádhernou šelmu, má pocit, že už se další minuty prostě nedožije. Ty oči ho vyloženě hypnotizují, a i když si pamatuje všechny poučky, nedokáže se do nich nedívat. Trhne sebou, když šelma zavrčí a má tendenci ještě trochu couvat. Bránit se rozhodně nechce, podle něj by to stejně nemělo smysl. Proto ho radši zkouší uplatit. Třeba má jen hlad, ostatně hlad tu mají většinou všichni a když to působí na lidi, třeba bude i na něj. Mírně stáhne obočí, jakmile šelma položí packu a vypadá to, že ho jeho nabídka zaujala. Je to zvláštní, ale přijde mu, že mu rozumí. Ano, viděl už hodně šíleností, a i když si připadá jako blázen, stejně tomu věří. Ostatně nic jiného mu nezbývá. Kdyby nevěřil, může si rovnou začít kopat hrob. Pozoruje stříbrné oči a při zmínce o dvou kuřatech, je očividně ještě spokojenější. 

"Kdybys měl velký hlad, mohl bych možná i tři, ale víc to opravdu nejde." Zkusí to, rád by mu udělal radost a tím si třeba zařídil další nádech, ale nechce je dát tak snadno. Koutky mu samovolně cuknou nahoru, když si oblízne packu. Bojí se pořád a stejně...Když pomine nezvyklé oči je to vlastně sympatická kočka. Podívá se do míst jeho žaludku, když šelmě zakručí v břiše. 

"Musíš mít pořádný hlad." Pořád má nutkání před ní couvat, ale už to neudělá. Vytřeští oči, když mu ukáže i svůj jazyk. 

"Páni, ty jsi opravdu dost jedinečný." Vypadne z něj vlastně docela bez rozmyslu. dokonce má příšerně nutkání dotknout se té sametové srsti. Nechce přijít o ruku, ale stejně. Pak ho něco napadne. 

"Hraješ si rád? Ráda?" Tuhle věc ještě nevyzkoumal a pak se rozhlédne po jeskyni, moc místa tu není a zároveň. Posune se po zemi směrem ke kleci. Pohybuje se opatrně, aby šelma neměla pocit, že ho něčím ohrožuje a pak sáhne po zámku na kleci s kuřaty. Podaří se mu ji odemknout a sáhne dovnitř. Bez problému vytáhne jedno vyděšeně kuře. Vzpomene si na jednu záchrannou stanici, kde velké kočky měli a byli v jádru podobné jako ty malé. Když měli náladu, byli prostě hravé. 

"Připravený?" Pousměje se a opatrně položí kuře na zem. To už má teď tendenci utíkat. Pak ho prostě pustí a odsune se stranou. Svým tělem tak trochu brání bedny, kde jsou lahvičky s léky, aby náhodou nepřišli k úrazu. Je zvědavý, jestli udělal dobře nebo ne. Někdy měl nutkání zkoušet věci, na které by ostatní ani nepomysleli. Asi by tu jinak ani nebyl. Teď to dělá znova. Nějaký pud sebezáchovy pořád má a strach ho taky nepustil, a přesto má pocit, že mu to nádherné zvíře nechce ublížit a pocit, že mu rozumí se jen zesiluje. 

"Co jsi zač?" Zeptá se spíš sám sebe a u toho ho pozoruje, co bude dělat. Teď by asi mohl utéct, prostor by byl, ale nějak se mu do toho nechce.