Issey x Daichi - To říkáš jenom tak. - část 1.

(Kuala Lumpur)

Issey

Ten večer vypadal jako velmi dlouhý, protože přít se s Daichim bylo na dlouho. V té době jste nosili oblečení, které dělalo všechno, jenom nepodtrhovalo křivky, to mu tehdy řekl. Japonci dělali všechno proto, aby ženy žádné křivky neměly a spolehlivě je zabíjeli pásy obi a miliardami vrstev na sobě. Pokud měl Daichi na mysli nějakou yukatu na spaní, kterou si nakonec ani nezavázal, tak to bylo rozhodně něco úplně jiného. Bylo by hezké, kdyby se Daichimu povedlo zjistit, kdo přesně Gary je, ale ať už to bylo jakkoliv, dalo se mu zcela věřit, o tom byl přesvědčený. +Inteligentní kočka...+ Pomyslí si skepticky a pro změnu uvažuje o tom, že může Daichiho naprosto ovládat. Jednoho by to svádělo k opravdu mnohým věcem, ale jeho by spíš zajímalo jak to udělat, aby v jeho přítomnosti nemyslel na nic, co by dělat měl a nechal ho dělat, co chce on. To se nezdálo jako tak snadný úkol, člověk pořád o něčem přemýšlel, pohrával si s možnostmi a nedělal to příliš vědomě. Daichi s ním potom domů doopravdy odjel, protože mu v myšlenkách dovolil cestovat společně s ním, ale i když si myslel, že nezavře pusu a jemu to nakonec možná i poleze na nervy, nakonec o něm skoro nevěděl. +Dokonalý společník.+ Pomyslí si znovu a tak nějak ví, že tohle chování měl jistě naučené. Pokud se pohyboval ve společnosti mocných mužů, pak byl dobrý a tichý pozorovatel a věděl, kdy má mluvit a kdy být naopak neviditelný. Nijak nenarušoval jeho soukromí nebo chvilky, kdy chtěl být sám a objevoval se, když chtěl prohodit pár slov. Zajímalo ho, jestli to dělá sám od sebe nebo za to mohla síla Isseovy myšlenky. Neměl ponětí, kde přesně teď byl Yusuke. Ví jenom, že vrtulník bezpečně přistál a že je tam nikdo nedostihl, ale pak se ztratili v džungli a bezpečně se mu bude moci ozvat teprve až budou na místě a se zabezpečeným signálem. A i tak jenom ojediněle, aby je podle toho nikdo nevystopoval. Zkrátka si teď nemohli volat jako holky na víkendovém večírku. Doma však zůstane jenom pár dní. Pečlivě sleduje kroky lady Maedy, snaží se předvídat, co by mohla udělat, ale je to složité a i když zatím nevěděla ona o něm, byla rozhodně blízko a tak se rozhodl odcestovat také. Rozhodně z Tokya a možná se bude přemisťovat často. Vlastní nóbl byt v jednom z mrakodrapů v Kuala Lumpur a i když toto byl jiný kraj i mrav, měl tady velkou firmu a dobrou japonskou základnu, aby se tu cítil příjemně. Pro společnost tohle jeho stěhování nebylo novinkou a on měl vždycky sto a jednu obchodní výmluvu. Zatímco Yusuke musel zmizet ze světa, jeho úkolem bylo zůstat na očích a tvářit se, že s podobnými věcmi nemůže mít nic společného. Knihovna zůstala opuštěná. Zranitelná… zdánlivě. V novinách se postupně objevily zprávy o rozsáhlé rekonstrukci kvůli narušené statice po posledním zemětřesení. To, že bylo vyvolané artefaktem a nikoli přírodní, o tom se nemůže dozvědět skoro nikdo a tak byla knihovna pro veřejnost na chvíli v bezpečí a pro ty, kteří tušili, velmi těžko dosažitelná. Další podobnou výmluvu ale mít nebude a potřebuje, aby se Hyeon-seong co nejdřív vrátil a mnohem silnější. Tohle místo museli chránit a to dřív, než se bude moci postavit lady Maedě. On sám se jí bude muset odhalit a čelit jí. Nelíbí se mu to, ale jednou musel přijít den, kdy bude muset vyjít ze svých stínů. 

"Co myslíš, bude mi to na výslunní slušet?" Zeptá se Daichiho, který zdánlivě nikde není a zatím se u toho pozoruje v zrcadle. Daichi byl pořád fascinovaný tím výhledem. Věčně byl někde u okna a zíral ven, pořád se ho ptal na všechno ohledně tohohle místa a… ano, hodně Japonců to tady milovalo, ale to bylo hlavně proto, že to byl daňový ráj, co si budou povídat. 

"Domluvím si s ní schůzku. Nepozná, kdo jsem. Uvidí můj obličej a nebude nic tušit. Chci vidět její laboratoř. Ty bys ji mohl vidět, zatímco budu sedět v její kanceláři." Daichi umí chodit zdí, nikdo ho nevidí… Nemůže od něj být daleko, ale když bude v jedné budově, možná by to šlo?

Daichi

Pro Daichiho je jeho nový neživot vlastně velmi příjemná změna. Měl už několik majitelů, ale nikdy neměl takovou potřebu s někým trávit čas. I když se trochu dohadovali a jemu bylo jasné, že pokud to Issey opravdu neuvidí, nikdy nebude přesně vědět, co myslí. Rád by byl ten, kdo mu to ukáže, ale pravdou je, že svá nádherná kimona tu prostě nemá. Uměl je nosit tak, že se za ním otáčel úplně každý. Nechá ho, a by si myslel, že pro tuto chvíli vyhrál a sám přemýšlí, jak by mu to ukázal. Odešel s ním do jeho domu a po nocích, kdy spal, se snažil zjistit, co je jejich mazlíček zač a jaké přesně by mohl mít schopnosti. Sem tam se v noci zajde podívat, jak Issey hezky spí, ale to mu samozřejmě nikdy neprozradí. Líbí s emu, to už mu došlo a je rád, že si ho přece jen nechal. Bylo by jednoduché obraz poslat dál a ani by nemusel mít černé svědomí. Jediné, co ho trápilo byl fakt, že Issey měl obavy o jeho svěřence. Ano, teď už dva. Kdyby tušil, jak se s Garym spojit, zjistil by, kde jsou. Ale to by se museli aspoň jednou potkat, což se bohužel nestalo. Můžou jen doufat, že se časem ozvou sami. Sice je neznal, ale to přece neznamená, že mu to bude jedno. Zatím tedy věnoval svou péči svému novému pánu. Připomínal mu jídlo i pití, aby na to nezapomínal. Jestli něco za pár dní zjistil, bylo to to, že Issey na některé věci rád zapomíná, když má hlavu plnou myšlenek. Jinak se ho snažil spíš neotravovat a většinou dobře vycítil, kdy s ním chce mluvit a kdy ne. Šlo to snadno, když byla jeho nehmotná podstata napojená na Isseyovu mysl. Snažil se mu dělat co nejlepší společnost, aby Issey nelitoval, že si ho nechal. Snažil se mu pomoct vyřešit různé problémy a byl rád, že se jim to celé podařilo. tedy zatím, ještě byla spousta věcí, které bylo potřeba zařídit. Nakonec k tomu přibyl ještě odjezd. Daichi se vyloženě těšil, že uvidí nové místo a bylo to znát. Chvíli měl trochu pocit, že Isseyovi z něj praskne hlava. Když Issey stojí před zrcadlem, Daichi se po něm ohlédne a mile se usměje, ještě vidět není, ale to se rychle změní. Pomalu se přesune za jeho záda, trochu k jeho boku, aby byl v zrcadle vidět. Pořádně si ho prohlédne od hlavy až k patě a tiše si povzdechne. 

"Spíš by ses měl ptát, jestli je místo, které ti slušet nebude. Řekl bych, že není." Složí mu kompliment a je na něm vidět, že to myslí vážně. 

"Bude ti to neskutečně slušet a všichni tě budou chtít, není to fér." Podle něj to není přehnané, i když je v tom i náznak vtipu. 

"Ještě trochu poupravit košili." Kývne hlavou směrem, kde by se ho sám dotknul. Zatím nemůže, ještě nezkoušeli, kam až dosáhne Isseyova myšlenka. Potřebovali by to víc natrénovat a Daichi si myslí, že by se ho mohl dotknout, ale...Nechce mu tu myšlenku nabízet, dokud si ji sám Issey neuvědomí. Je vidět, že se zamyslí, když dojde na setkání s jistou ženou a ještě k tomu i to, že by mu Dai měl pomoci. Usměje se a spokojeně přikývne. Jde do toho, jemu se přece nic stát nemůže. 

"Je to skvělý plán. Zjistím. co jen budu moci a uvidíme, co s tím pak dál můžeš udělat. Jen..." Zamyslí se, jak to podat. 

"Jen na mě nesmíš přestat myslet, jinak se zase vrátím do obrazu." Připomene mu jediné úskalí celého plánu. Potřebuje zůstat v koutku Isseyovy mysli a zůstat tam po celou dobu jejich schůzky. Znovu si ho pomalu prohlédne a je znát, že ho něco trápí. 

"Chjo, je škoda, že se nemůžu převléknout." Ne, není to tak, že by ho zajímalo jenom oblečení, ale vlastně mu trochu vadí, že k němu nemůže ladit. Přesně ví, jak by se obléknul a teď nemůže. Je to vlastně dost frustrující. 

"Vůbec si mě nevšímej." Mávne sám nad sebou rukou.

"Máš hromadu věcí, nad kterými musíš přemýšlet a já tu pitomě fňukám." Ví, že to teď není důležité, ale po letech v obraze ho to pořád stejně štve. Poodejde kousek a usadí se na desku stolu. 

"Myslím, že kdybychom trénovali, můžu se vzdálit i víc, než jen v rámci budovy." Napadne ho něco, když konečně zase přestane přemýšlet nad oblečením. 

"Dokonce jsem přesvědčený o tom, že pokud na to přijdeme, budu moct i hýbat věcmi, když si to budeš přát. Dalo by se toho využít." Zvedne k němu velká očka a pousměje se. Hrozně rád by byl užitečný a ne jen stín, který se pohybuje po místnosti. Je vidět, že i to mu příšerně vadí. Ne, že by se v životě nějak předřel, ale rád využíval své povahy, aby pomohl, pokud to bylo v jeho silách. Už dlouhé roky si vlastně připadá docela k ničemu.

Issey

Když se Daichi zhmotní vedle něj, už se ani nelekne. Chvilku mu trvalo, než si na to plně zvykl, ale dělá to tak přirozeně, že si po čase všiml jistého postupu. Nejdřív vlnění vzduchu, pak aura a obrys a nakonec on. Všechno se událo velmi rychle, ale oko se na to dalo vytrénovat. Občas viděl jenom ševelení vzduchu a byl si jistý, že to je on, ale zatím mu o tom neřekl. Neměl ponětí, jestli to má nějaký význam, Daichi to dělá úmyslně nebo za to může vývoj jejich vztahu a nechtěl vypadat jako školák, který hledá významy, kde nejsou. Podle toho, co o svém obrazu ale věděl, toho bylo hodně, co mohli sdílet a Daichiho to posunulo víc běžnému životu. Mohlo záležet právě na těchto detailech. +Stejně to na mě poznáš podle toho, kam se podívám vteřinu před tím, než tam skutečně jsi.+ Daichi byl velmi vnímavý, bylo otázkou času, než si toho sám všimne a možná se zeptá první. 

"To říkáš jenom tak." Odpoví mu na ten kompliment, protože byl zvyklý lichotit, ale upřímně mu to vlastně věří. Neví proč, možná je jenom sám vůči sobě namyšlený, ale řekl by že svůj obdiv vůči jeho osobě Daichi skutečně nepředstírá. +Jsem prostě hodně chytrý, to mu imponuje.+ Byl si vědom toho, že po světě běhalo mnoho krásných mužů, vyšších mužů… nikdo ale neměl jeho úsměv, no ne? 

"Všichni mě budou chtít?" Zopakuje po něm. Daichi o podobných věcech mluvil rád, poukazoval na sex často, ale on si v tom zase tak jistý nebyl. Tedy v posteli ano, ale když někam vešel, nemyslel si, že je ten typ, co jiným zvedne tep. Možná tak svými komentáři, které se uměly správně trefit a to nemělo s flirtováním nic společného. 

"Ah…" Všimne si místa, na které Daichi poukazuje a dotáhne svůj vzhled k možné dokonalosti, tedy co se oblečení týká. Počítal i s možností, že to pro něj Daichi nebude chtít udělat, že se tomu bude bránit, protože to, že nemohl zemřít neznamenalo, že nemůže odmítnout nebo že mu to nebude nepříjemné. On se však usmíval tak, že to vypadalo jako nejlepší dobrodružství a tak se na něj usměje nazpět. 

"Lady Maedu by nikdy nenapadlo, že může existovat někdo jako ty." Řekne, ale když Daichi připomene jistý nedostatek, zatváří se vážně. Mohla by ho rozptylovat natolik, že by se to stát mohlo. Nemusí mít soukromí, může ho zatížit konverzací, u které bude potřebovat ostrou mysl a argumenty a pak nebude mít čas na něj myslet. 

"Ještě je čas." Řekne neurčitě. V jeho mysli figuruje možnost, že by jejich vztah nabyl takové vážnosti, že by na něj myslel neustále i podvědomě, ale takových lidí nikdo neměl v životě moc. Rodiče? Sourozence? Nejlepší přátele? Milence? On a Yusuke se podobným věcem dost vyhýbali, pro jejich práci to bylo nebezpečné, ale Daichi nebyl nikdo zvenčí. Mohl si ho pustit k tělu? Jistě že mohl a teď nemyslel zrovna na to, že by měli milenecký vztah. Někdo jako on sám by byl nakonec vděčný za cokoliv hlubšího. Vytáhne obočí, když Daichi z ničeho nic začne řešit oblečení. A je to tady zase. On se baví o té vosí královně a Daichi řeší kimono. To, že ho Daichi nenápadně popostrkuje k faktu, že by se mohl zhmotnit, to ho zatím jako správného muže úspěšně míjí. Podívá se na něj, když se vzdálí k tomu stolu a začne o věcných tématech. Nechá svůj vzhled už být a vytáhne obočí nahoru, když dojde na hýbání s věcmi. To zní rozhodně zajímavě. 

"Skutečně mi chceš pomoct, že?" Řekne věcně. 

"Při tom bys nemusel." Usměje se na něj. 

"Trénovat. Jak přesně chceš trénovat?" Mají ještě čas, než se přesunou za obchody. Issey se posadí ke snídani a přes kolena si prostře bílý ubrousek, aby se obleku nic nestalo. Mimoděk se podívá na hodinky, které mlčí. Yusuke se neozval.

Daichi

Daichi se musí pousmát, když si všimne, jak si Issey na jeho přítomnost zvyknul. Čekal, že sebou aspoň trochu trhne, ale to se nestalo. Je to jen maličkost, ale stejně...Chvíli zkoumá výraz v jeho tváři, jak kdyby se snažil odhadnout, co se mu prohání hlavou, ale pak to nechá být. třeba mu to jednou řekne sám. Snad budou mít na podobné věci dostatek času. Zavrtí hlavou a znovu se kouzelně pousměje, když je nařčen, že to říká jen tak. 

"Měl bys vědět, že jednou věc neumím vůbec dobře, a to je lhaní. Podle mě, bys to na mě poznal. Ty rozhodně." Ujistí ho, že to, co říká je pravda. Issey nebyl tak sebestředný jako muži, které dřív potkával. Těm bylo snadné lhát, i když to nikdy příliš neuměl. jenže oni podobné komplimenty chtěli slyšet a vůbec jim nezáleželo na tom, jestli to Dai myslí vážně nebo ne. Pozoruje ho dál a všimne si jistých pochybností, které Issey vůči sobě má. Jemu se to na něm hrozně líbí. Neměl by radost, kdyby musel být u někoho, kdo by to celé bral jako samozřejmost a povyšoval by se nad ostatní. Přikývne, když po něm otázku zopakuje a koutky mu to znovu vyhoupne nahoru. dokonce to vypadá, že si i trochu červená, i když jeho oči jsou plné jistých provokací, které jsou zatím jen v jeho hlavě. 

"Vím, že ano. Máš v sobě něco, co ostatní přitahuje a užívají si být v tvé blízkosti." Klidně mu to celé objasní a je zvědavý, co na to řekne. Podvědomě už Dai začíná vnímat, jak se Issey cítí, ale do hlavy mu pořád nevidí. Možná se to jednou stane a možná se to nepovede nikdy. Dai sám netuší, jak dalece by se mohli sblížit. Trochu si povzdechne, když se Issey upraví sám. Asi jde na něm opravdu vidět, jak moc rád by to udělal vlastníma rukama. Zatím to nejde, bohužel. Sám si vůbec neláme hlavu and tím, jestli je morálně správně, hlavně že to chce udělat a třeba jim trochu pomoct. Sám vnímá, že je to ta správná cesta. 

"To je pravda a ani není nikdo, kdo by jí to řekl. Vlastně se mi líbí být eso v rukávu." Zavtipkuje na to téma a tiše se rozesměje. Všimne si obav v Isseyově tváři a má chuť ho trochu uklidnit. Jenže sám neví, jak moc je on sám v jeho hlavě a jak velké riziko by to bylo. nejde o to, že by se mu něco stalo, spíš o to, že by jejich plán nemusel vyjít. Mrzelo by ho, kdyby nezískal nic, žádné informace. Zatím zůstává na místě, kde se prve zjevil, ale pozoruje Isseye, jak se jde usadit ke stolu a pořádně se nasnídat. Je s tím spokojený, nerad ho vidí, když si na podobné podstatné drobnosti ani nevzpomene a on sám ho nemůže nakrmit. Vnímá, že nad něčím přemýšlí a moc rád by věděl, co se mu právě teď prohání hlavou. Zeptal by se, ale...Na to je ještě asi taky čas. Vypadá to na samé vážně věci a pokud mu je nebude chtít říct, nebude od něj vyzvídat. Po jeho dalších slovech se konečně pohne a zamíří ke stolu, rovnou k místu, kde sedí. Sám vytáhne zadek na desku stolu tak, aby mu nebránil v jídle a zároveň, aby mu byl co nejblíže. 

"Chci." Broukne vlastně víc smyslně, než měl původně v plánu. 

„To ty mi pomáháš a nemusel bys." Opraví ho vážně s hlavou mírně na stranu. 

"Není pro tebe na prvním místě mě využít jakýmkoliv způsobem." Připomene mu, co sám předtím zažil a jak se k němu všichni chovali. o to víc si váží právě Isseyova přístupu. 

"Můžeme jako první začít něčím jednodušším." Navrhne jako první, než se zamyslí, co by to mohlo být. Jsou jistým způsobem propojení, takže vzájemný dotek by mohl být ta jednodušší část. 

"Mysli na to, že mě chceš cítit." Broukne tichým hlasem a pomalu k němu natáhne prsty. Míří k jeho tváři. Nakloní se trochu blíž a pousměje se. 

"Zkus zavřít oči. Tím se zostří zbytek smyslů." Poradí mu, jak by to mohlo jít. 

"Zkus myslet jen na to, že bys to opravdu chtěl cítit.  Musí to být pro tuto chvíli to jediné co chceš. Není to jednoduché já vím, máš moc starostí." Uvědomuje si, že podobný trénink v této chvíli bude o něco obtížnější. 

"Jakmile se to stane poprvé, pak už to půjde snáz." Je znát, že ej o tom opravdu přesvědčený.

"Já už vím, že jediné, co vlastně chci, je to, abych se tě mohl dotknout." Jeho hlas znovu nabude smyslnější podtón. Dai dokončí svůj pohyb a dělá ho sotva milimetry od jeho tváře. Soustředí se pohledem na to místo a doufá, že to půjde. Koutky mu malinko opadnout, když se to na první pokus nepovede. Ne nemyslel si, že to bude tak jednoduché, ale vážně si to přál. Krátce se jakoby nadechne, odtáhne mírně ruku a pak ji zase začne pomalu vracet zpátky. Opravdu moc se soustředí, aby to tentokrát vyšlo, ale možná to bude chtít mnohem víc tréninku.

Issey

Udělá výraz ve smyslu Hm, asi poznal, protože měl dobrý trénink ve čtení lidé a ve způsobu, jakým lžou. Opravdový, zaplacený psychologický trénink. Stejně si ale myslel, že Daichi ve svém životě musel pochlebovat mnoha mužům, ať se mu to samotnému líbilo nebo ne a to v podstatě lhaní bylo. Bylo jedno, jak to nazvete. Ne, nemyslí si, že by se k němu choval stejně, protože nemusí. Issey by mu neublížil ani kdyby mu řekl něco ošklivého. I kdyby si nerozuměli a pohádali se, i kdyby ho měl sebevíc plné zuby, maximálně by ho odnesl někam do sklepa, ale nedovedl by mu ublížit ve smyslu zničení obrazu. +Vlastně je div, že se tě ještě nikdo nepokoušel zapálit nebo poničit plátno. Ne každý by tě nechal žít, jsi vlastně dost nebezpečná zbraň.+ To proto ho nikdo nechtěl osvobodit? Protože by potom byl obyčejný člověk a už by ho nemohli využívat? Promne si bradu. Taky ho chce využít, ale ne tak, že by Daichi sám nechtěl. A kdyby se snažil ho zhmotnit jen proto, aby mu dal svobodu? To mohl být cíl, kvůli kterému by se mohl doopravdy a upřímně snažit. +Ještě o tom budu přemýšlet.+ Konverzuje sám se sebou. Nepovažoval se za hajzla, ale… lady Maeda si servítky brát nebude a on Daichiho potřebuje takhle. Alespoň chvíli. Upřímně se na něj usměje, když si Daichi dál stojí na tom, že má Issey charisma. Nějaké asi nakonec ano, jinak by mu tolik nešly obchody a taky by pro něj nepracoval někdo jako Yusuke. Rozesměje se, když se Daichi označí za eso v rukávu, protože tím teď skutečně byl a sleduje ho, jak se přejde usadit na jeho jídelní stůl. Nikdy neseděl jenom tak na židli, vždycky tam nahoře. Co s tím měl? Připadal si nahoře hezčí? Zvedne od jídla oči ve chvíli, kdy mu řekne, že to on pomáhá jemu. Ten tón v jeho hlase nepřeslechl, ale zatím ho nepřerušuje. Mohl by se na něj Daichi upřímně dívat jako na někoho, kdo se mu líbí nebo je to jenom naučené chování? Skutečně by mohl být jeho typ, kdyby se poznali v jeho době? +Samuraj v brnění odjel do pralesa.+ Pomyslí si, protože typ na meče byl Yusuke. On byl obchodník, byl chytrý, možná by byl dokonce politik, ale ne válečník. +Takoví se ti ve skutečnosti líbí?+ To zneužití, jistě, má ho na paměti. Ne, to by mu neudělal. Přestane jíst a pohodlně se opře, když Daichi nadnese, jak by ten trénink měl vypadat. Pořád ho sleduje, jeho malou ruku, která se blíží k jeho tváři a neucukne ani o milimetr. Snaží se myslet na to, že by ho chtěl vnímat, ale zatím si nedovede představit, jak přesně na to. Poslechne ho a nechá víčka klesnout, ale přistihne se, že především očekává, kdy ten dotek ucítí a soustředí se spíš na to, že se to stane, než na to, že by to doopravdy chtěl. Jeden by sám sobě namluvil, že ho šimrá kůže, že ho doopravdy cítí, ale není to tak a když oči zase otevře, vidí Daichiho zklamaný výraz a ruku staženou zpět k tělu. Nepovedlo se to. Je to těžší, než by se mohlo zdát. A s Lady Maedou to bude ještě těžší, zlobí se sám na sebe v duchu. Chce vyhrát, musí vyhrát a tak se přinutí naplno soustředit a znovu zavřít oči, zatímco Daichi už stejně paličatě natahuje ruku podruhé. Nejspíš se tu budou oba zarputile snažit ještě příští rok a Maeda zatím vyhraje a Yusuke se jim ani nedovolá. Něco ho zabrní vzadu podél páteře, když mu Daichi řekne, že už chvíli ví, že ten dotek je jediné, co chce. Opravdu to myslí vážně. Něco v nastavení jeho mysli se změní, jako kdyby ho nemusel poslouchat už jenom svými smysly, ale existoval ještě nějaký další. A pak to ucítí a tak se lekne, že trochu odskočí, otevře oči a málem se na té židli převrátí. Byl to dotek studených bříšek prstů, ví to jistě. Vyskočí na nohy a namíří na něj prst. A pa udělá vítězné gesto zaťatou pěstí do vzduchu. 

"Já to věděl, mě jde všechno!" Pochválí se.

Daichi

Daichimu je jasné, že to celé musí vypadat hodně zvláštně, ale dost záleželo na tom, s kým mluví. Možná jindy bylo jisté mlžení dost snadné, u Isseye mu prostě přišlo, že by ho prokoukl hned. Takových lidí bylo na světě hodně. Jen... Když byl člověk opravdu sebestředný, nikdy mu to nedošlo. Bylo vidět, že doba se hodně změnila a pohled lidí na ty ostatní taky. Vnímal to napříč lety a asi by klidně mohl naspat studii, kdyby k tomu měl možnost. asi by to bylo i zajímavé čtení. Kdyby jen tušil, jak Issey přemýšlí nad tím, že by mu nikdy nedokázal ublížit, i kdyby to mezi nimi bylo nahnuté, snad by si ho vážil ještě víc, ale ono už to nejspíš nejde. Nedokáže to jinak, než ho vidět v tom nejlepším světle. Možná je naivní, jen...Nějak si nemůže pomoct. Asi svůj život v obraze začne mít rád. kdyby toho nebylo, nikdy by se nepotkali. Napadne ho, kým Issey byl v jeho době a nejradši by to začal hned zjišťovat. Možná se skutečně potkali a není to náhoda, že se sešli znova. Sám rozhodně nepřemýšlí tak daleko, že by mohl být jednou třeba svobodný. Za ty roky se už naučil chtít jen velmi málo věcí. Vlastně mu celou dobu docela stačilo, když ho nikdo nezneužíval čistě jen pro svůj prospěch. Teď mu pomalu dochází, že by se chtěl přiblížit alespoň troch k normálnímu životu. Už jen to, že si může otáčet stránkami v knize by mu docela i stačilo. Ví, že teď je nejlepší, aby byl právě takto a nemá to Isseyovi za zlé. Očividně čelí nepříteli, který by mohl být velmi nebezpečný a s tím, co už stačil vyposlouchat o knihovně...Ne, tam se nikdo dostat nesměl. To je taky důvod, proč ani na chvilku nepřemýšlel. To, že si vždycky vybírá stůl už ani nevnímá a je spíš rád, že Isseye pobavil. Tak nějak mu to zlepšuje den. Kdyby jen tušil, nad čím dál Issey přemýšlí, klidně by mu to odkýval, i když by se u toho asi i červenal. Issey by rozhodně byl ten typ. Vždycky měl slabost pro muže, ze kterých vyzařovalo něco speciálního. Ano, na vzhledu taky záleželo, ale chytrost a charisma pro něj byly většinou mnohem víc. Když se poprvé pokusí dotknout jeho tváře, vážně hodně se soustředí, i když ví, že na jeho vůli to vůbec nezáleží. Stejně má pocit, že by mu tím hodně pomohl. Je mu vidět ve velkých očích, jak moc doufá v úspěch a že chce konečně něco změnit. Pozoruje očima ono místo, ale nic se nestane. Má co dělat, aby si nahlas nepovzdechl ještě jednou. Jak se zdá oba to chtějí zvládnout a tak následuje druhý pokus: Dia vážně moc doufá, že se jim podaří alespoň k krůček posunout. Svá slova myslí vážně možná i to pomůže k tomu, aby se něco změnilo. Jeho prsty dělí od kůže sotva milimetry a pak se to stane. Opravdu se ho dotkne a Daichiho prosty projede jemné zabrnění. Dokonce se neubrání tomu, by krátce vydechl, jak to bylo po těch letech příjemné. Teď si plně uvědomuje, jak mco mu chybí dotek a blízkost druhého, který se mu ještě k tomu líbí. Taky sebou trochu trhne a vzápětí se rozesměje, když je Issey, jak malý kluk a mí z toho upřímnou radost. 

"To rozhodně." Pochválí ho s rozzářeným úsměvem. 

"Jsi první, komu se mu za celé roky povedlo." Nevidí důvod, proč by ho nepochválil taky. Sejde zadkem ze stolu a stoupne si proti němu s pohledem upřeným do jeho očí. 

"Zkusíme to ještě jednou?" Poprosí ho s nadšením, které jen těžko skrývá. Nejradši by ho obejmul, ale má obavy, že by se to ještě nepovedlo a byli by oba zklamaní. 

"Když jsi zvládl tohle na první pokus, co bude za pár dní." Jen těžko skrývá, jak moc by chtěl trénovat. Má pocit, že se zdánlivé svobod to není daleko. Natáhne k jeho tváři obě dlaně, ale zatím se ještě nedotýká, Issey se musí soustředit, aby to šlo.

"Co si přeješ ty?" Zeptá se napřímo, aniž by z něj spustil pohled. Stojí v jeho těsné blízkosti, ruce má pořád zvednuté a ví, že kdyby to šlo udělá nejspíš hroznou blbost. Totiž…nemůže si pomoc a oči mu občas sklouznou k jeho rtům. Vůbec nechápe, jak je možné, že na něj Issey tolik působí, ale je těžké tomu odolávat.