Issey
Daichimu se očividně honí hlavou ještě tisíckrát víc věcí, než jemu samotnému, ale to se bohužel nemůže dozvědět. Když se ale konečně dotknou a on tak vítězoslavně vyskočí, do uší se mu dostane jeho spokojený smích a tak se na něj podívá a prohlédne si jeho tvář a oči. I on sám vypadá velmi spokojeně a cítí, jak mu tělem projíždí euforie z úspěchu. "Nepředpokládal jsem, že budu tak úžasný, že se mi to povede na druhý pokus první den." Pokrčí nenuceně rameny. Klidně se pochválí, dělá si sám ze sebe tak trochu legraci a je si jistý, že Daichi to chápe. Bylo taky hodně těch, co si o něm mysleli, že takhle mluví vážně a že je tak moc sebestředný, takže ho neměli rádi, ale to mu bylo jedno. Nesměl kolem sebe mít moc přátel a proč okolo sebe shromažďovat ty, kteří ho nedovedli pochopit? Co by komu vysvětloval? Kdyby žil obyčejný život, tak by na to asi měl čas a trpěl by pocitem, že bez lidí bude osamělý, ale takhle…? Osamělý se tady mohl cítit tak jedině tento živý obraz.
"Doopravdy jsem si myslel, že to budeme trénovat celé měsíce bez naděje na úspěch, ale nakonec jen tak ze sportu a podívej?" No kdo by se potom nepochválil, že? Daichi mu řekne, že je první, komu se to povedlo, takže si z toho odvodí, že to zkoušelo víc lidí a asi dlouho a nepovedlo se jim to.
"To je proto, že to nechtěli doopravdy. Ze stejného důvodu není každý druhý úspěšným ředitelem megakorporace. Povede se to jenom pár vyvoleným na světě. Doslova. Musíš být naprosto oddaný tomu, co děláš a chtít to dělat nejlíp na světě, i kdybys u toho měl umřít. Jedině takhle…" Pokračuje ve svém proslovu a u toho přechází po místnosti sem a tam. Na snídani už zapomněl. Dělá, jako kdyby právě dostal Nobelovu cenu za mír, ale i teď je to z jeho strany trochu nadsázka. Chce být brán vážně a zároveň být zábavný. To byl těžký úkol. Zastaví se, když se Daichi postaví a zeptá se ho, jestli to vyzkoušejí ještě jednou.
"Jistě, samozřejmě." Řekne, ale po těch řečech dostane strach, že se to podruhé nepovede. Kdo by se ale Daichimu divil, že se toho nového pocitu nechce vzdát? On by taky nechtěl. Chtěl by být hmotný hned.
"Za pár dní, jistě. Nic co bych nedokázal." Řekne mu s úsměvem a v duchu už ho hlodá pochybnost. Jestli to za pár dní nedokáže, tak bude muset skočit ze skály.
"Co chci já?" Zopakuje po něm, ale Daichi na nic nečeká. Rovnou k němu natáhne obě ruce, už zase jde přímo po jeho obličeji, nesnaží se ho třeba chytat za dlaně a on má pocit, že jestli zklame, nastane konec světa.
"Samozřejmě chci zase zazářit, jak jinak?" Zamrká nevinně, ale cítí se trochu zahnaný do pasti tou jeho nadšeností. Chce být rytíř na bílém koni, ale neví, jestli na to má. Všimne si těch jeho pohledů k jeho rtům a už mu to celé trochu dochází. Jestli se na něj Daichi vrhne, i když se nakonec spíš jenom tak propadne skrz, vážně se lekne a přestane myslet, místo aby myslel na plné obrátky. +Když ho zhmotním, bude se na mě vrhat dál?+ Napadne ho a taky ho kulišácky napadne, že proč by ne? Znovu zavře oči a všechny svoje myšlenky namíří na strach z neúspěchu. Je to tak silné a tak moc se bojí, že selže a že to bude konec jeho života, že z toho je nejusilovnější přání a touha toho okamžiku, protože on prostě vždycky dělá věci nejlíp na světě!! Jenže to není to pravé přání, které by měl mít a tak Daichiho ruce opravdu jenom projdou skrz a nestane se nic.
"Mám depresi. Příští měsíc ať mě nikdo neshání." Řekne najednou smrtelně vážně, vykročí k baru, kde si nalije skleničku a dlouhým krokem zamíří k ložnici, kde jak doufá umře v klidu, bez divadla skákání ze skály. Na pohřbu by byl samá krev a modřina.
Daichi
Dai si v první chvíli ani neuvědomí, jak si ho Issey prohlíží, když se jim ten dotek povede. Má z toho opravdovou radost a je to vidět. Nic takového by zahrát nedokázal, to prostě nešlo. Očka mu ještě jednou zazáří, když se Issey pochválí podruhé. "Já jsem ti vážně věřil." Ujistí ho, že on si byl jistý, že se to povede, i když vlastně jen doufal, že to bude tak rychlé. Ví, že to celé bude chtít ještě hromadu tréninku, ale oba už zjistili, že to jde. Líbí se mu, jak si z toho svým způsobem dělá legraci a zároveň je taky rád, že se to povedlo. Otevírá jim to nové možnosti. Najednou má mnohem víc pocit, že by na to celé nemusel být sám a mohl dostat alespoň náznak opravdového života.
"Já doufal, že zvládneme aspoň malý krůček. Je spoustu věcí, které jsem si o tobě myslel a všechno bylo pozitivní, jinak bych se neukázal." Nastíní mu, v jakém světle ho vidí a že jen těžko ten pohled změní. Nechce, aby se to někdy stalo a podle něj není Issey člověk, který by mu cokoliv hnusného provedl. Vložil do něj vlastně veškerou důvěru a zatím toho ani na vteřinu nelitoval. Vyslechne si jeho proslov, aniž by se přestal usmívat.
"Myslím, že za to může i to, když to neděláš jen pro sebe. Neměl jsem z tebe ani jednou pocit, že bych byl věc, kterou kdykoliv můžeš odložit." Sdělí mu svůj vlastní pohled na věc. S Isseyem si konečně zase připadal aspoň trochu jako člověk a ne jen obraz. Pozoruje ho, jak přechází po místnosti a jsou jisté partie, které si prohlíží o něco déle. Nějak si nemůže pomoc a doufá, že si toho Issey nevšimne. Má nutkání ty doteky zkoušet pořád dokola, a tak ani není divu, že to za chvíli chce zkoušet znovu. Možná by jim oběma měl dát chvíli volna, aby mohli zkoncentrovat své myšlenky, ale bylo těžké se ovládnout. Sleduje jeho oči, když se přiblíží a zvedne k němu ruce. Vážně doufá, že se zrovna tohle povede a asi by v tu chvíli vyzkoušel i něco jiného, jak by si nemohl pomoct...Dai ani netuší, co se zrovna Isseyovi prohání hlavou, ale kdyby to věděl, tak mu jeho myšlenky klidně potvrdí. Má pro něj slabost, to už mu došlo a nějak se mu nechce s tím přestávat. +Bránil by ses nebo vůbec ne?+ Zeptá se ho pobaveně v duchu, ale už se snaží soustředit na dotek. Daichiho napadne, že se to tentokrát nepovede. Skoro to vypadá, že to dokáže podvědomě vycítit. Něco je prostě jinak, jak kdyby ten předchozí moment odplul do nenávratna. Prostě to ví vteřinu předtím, než jeho prsty projdou skrze. je velmi těžké ovládnout svůj výraz, aby nebyl zklamaný, ale dokáže to a jen se mile pousměje.
"Ale no tak. Přece víme, že to není snadné. Nikdo to nedokázal už spousty let." Připomene mu, jak dlouho v obrazu pobývá a že je to poprvé, kdy se někoho vůbec dotkl. Jeho pohled je smutný, když vidí, jak to Isseye trápí. Zapne hlavu na plné obrátky a snaží se přijít na způsob, jak mu v tom pomoci. Pořád je to jen na něm, a to mu přijde hrozně komplikované. Má totiž pocit, že mu v tom nemůže pomoct. Ještě chvíli ho jen pozoruje a pak taky průchod do ložnice, kde zmizel. Podívá se na pár minut do země a pořád má v hlavě jen jedinou věc, jak to celé udělat. Pak rázně vypluje k otevřeným dveřím do ložnice a zůstane v nich stát s rukama v bok.
"A dost." Vypadá vlastně docela naštvaně.
"Co jsi zač, že máš odvahu to vůbec vzdávat?" Uhodí na něj a pak and ním protočí očima. Znovu se pohne, dokud nestojí u postele.
"Lehni si." Nakáže mu vlastně docela nekompromisně.
"Chci něco vyzkoušet, ale dotýkat se tě znovu nebudu." Osvětlí mu to jen trochu a počká, jestli Issey jeho slova naplní. Pak si zdánlivě pohodlně přilehne k němu, tady vznáší se ve vzduchu, ale to je jen detail. Pozoruje jeho tvář a pak se pousměje, když se zrovna nedívá.
"Zavři oči." Požádá tentokrát už o něco smířlivěji.
"Víš, co jsem měl na životě nejraději?" Začne povídat.
"Miloval jsem rána, když slunce začalo pomalu vycházet. Vždycky jsem vyšel věn a bosý se brouzdal ranní rosou." Začne v podstatě brouka tichým hlasem v podstatě do jeho ouška.
"V tu chvíli nic jiného neexistovalo. Vidíš to taky?" Pobídne ho, aby zapojil svou představivost.
"V té době ještě nebyla žádná moderní technika a nic, co by ten výhled narušilo. dokonce mám pocit, že kolem bylo i víc zpívajících ptáků, než tady ve městě." Pokračuje dál.
"Dokonce jsem se i jednou šel koupat. Hezky navečer, kdy byla voda v jezírku pěkně vyhřátá. Věděl jsem, že tam nikdo nepůjde, a tak jsem oblečení nechal na břehu." Provokuje jeho představy, aby nemyslel na cokoliv jiného, než na něj. nebyl tak sebevědomý, ale prostě to chtěl vyzkoušet.
Issey
Upřímně se usměje, když se na Daichiho podívá a on mu zrovna říká, že mu doopravdy věřil. Už o tom nijak nepochybuje. Očividně ho sledoval dost dlouho na to, aby si o něm udělal svůj obrázek a rozhodl se mu věřit, tak by ta důvěra měla být oboustranná. Daichi má pravdu, nedělá to jenom pro sebe. "Kdybych byl velký sobec, myslím, že bych nikdy nemohl řídit a financovat knihovnu. Byl bych spíš na tom druhém břehu a zneužíval artefakty, co by to jenom šlo. Takže ani s tebou nemám nekalé záměry, jakkoliv by mohly být přitažlivé. Rozumím tomu, že ses někomu líbil natolik, že se tě rozhodl zmocnit silou, na druhou stranu existuje dost jiných způsobů, jak se v tomto ohledu vyřádit a co z toho? Jaký dobrý pocit? Moc?" Pokrčí rameny. Tomuhle nikdy nerozuměl. Samozřejmě on sám měl v rukou obrovskou moc, ale myslel tím spíš fakt, když někoho silou ovládáte. Nebyl otrokářský typ.
"Pokud budu chtít, abys opustil obraz, tak to není pro mě, je to tvůj život. I kdybys mi nasliboval cokoliv, stejně bys nakonec mohl odejít a já bych tomu nezabránil, jedině zase silou." Řekne svůj pohled na věc, ale Daichi ho stejně zná. Podle něj to ani není nutné říkat. A pak se stane všechno to okolo jejich druhého pokusu. Slyší za sebou jeho konejšivý hlas, když si nalévá skleničku a ví, že má pravdu, ale je v tom ještě o trochu víc. Hořký pocit vlastního selhání, který z duše nesnáší. Tohle není Daichiho vina nebo problém, je jenom jeho, ale projít si tím musí. Svým způsobem je to jeho hnací motor v životě. Když žádný nemáte, nic nedokážete. Pousměje se přes rameno, když kráčí do ložnice, aby mu dal najevo, že na něj se nezlobí, po cestě do sebe otočí panáka, odloží ho na komodu a svalí se na postel s nohama svěšenýma dolů a rukama podél těla. Tohle ho štve. Je zvyklý, že v podobných momentech Daichi vyklízí prostor a on zůstává sám, takže se ho docela lekne, když uslyší to jeho rázné A dost. Odlepí hlavu od matrace a podívá se s nechápavým výrazem jeho směrem. Vytáhne obočí nahoru, když se do něj Daichi opře. Tohle naposled zažil asi jenom jako malý kluk, když ho peskovala máma. Ten příkaz zní vážně divně, ale raději ani neprotestuje a hlavu zase položí. Chce se mu začít mrmlat, že to by ho tedy zajímalo, co chce jiného dělat, ale nechá si to jenom ve své hlavě. Daichi udělá něco, co vypadá, jako kdyby si k němu lehl. S rozdílem, že ho necítí a matrace se ani nepohne. Jeden by si myslel, že se to všechno odehrává jenom v jeho hlavě. Musí si ho prohlížet, když je takhle blízko a v takové poloze, musí si nutně představovat všechno možné a přistihne se, že se mu srdce rozeběhne mnohem divočeji a adrenalin začne stoupat. Za chvíli bude stoupat ještě něco jiného. Poslechne ho, když mu nařídí, aby zavřel oči, ale stejně má před nimi jeho obraz. Daichi se ho zeptá, jestli ví, co měl na životě nejraději. +Sex?+ Asi je dobře, že pořád mlčí. Daichi mu to ihned osvětlí a sex to není. Ještě že byl zticha! Ta představa je ale hezká a tak si to začne promítat před očima a mimoděk se i pousměje. Přikývne, aby ho ujistil, že si to skutečně pamatuje a v duchu musí souhlasit, že dřív asi bylo ptáků mnohem více. Všude o tom píšou, že ptáci ubývají a bývaly by mu utekly myšlenky k ranním novinám, ale zase se v představě vrátí k Daichimu v trávě. Plynule přeskočí z rána hned na večerní koupání a i když je to náhlé, jeho představa se plynule přepne. Usměje se ještě o něco víc, když si ho má představovat nahého. To jeho oblečení toho zas tak moc neskrývalo, hodně obtahovalo, má dobrou fantazii. I když by asi žasl nad originálem.
"Pokračuj." Chce samozřejmě vědět víc ze svého nového filmu.
Daichi
Je rád, že se Issey aspoň trochu usmívá, když se na něj podívá. To je dobré znamení a všechny další věci můžou klidně řešit společně. Opravdu mu věří a prostě je přesvědčený o tom, že to není jen z jeho strany. Uměl být dost naivní a taky většinou doufal, že není jediný, kdo do toho dává všechno. Často se mu to vymstilo. Teď se to prostě nestane. "To je pravda. Dost lidí by bylo v pokušení, ale ty ne." Pochválí ho bez mrknutí.
"Moc je mocná pokušitelka u většiny mužů. Vždycky jsem měl pocit, že si tím něco kompenzují. V jisté míře je to podle mě v pořádku, ale nesmí to člověku přerůst přes hlavu." Málem by nad svými slovy protočil očima. Kolik takových už potkal. Asi by to nespočítal.
"Někteří mají pocit, že když ovládají slabší, jsou mnohem lepší než ostatní. Pitomci." Upřesní to celé, aby bylo jasné, o čem přesně mluví.
"Vážím si toho, když to říkáš. Rád bych měl svůj život ve vlastních rukách a zároveň...Není to jako dřív, v těch tvých mi to vlastně nevadí. Nebo..." Očividně přemýšlí, jak to vysvětlit.
"U tebe nemám pocit, že mě ovládáš." Těžké se to vysvětluje. Po těch letech je to, jak se k sobě chovají vítaná změna. Ne, Issey by to nemusel říkal, ale je rád, že to udělal. Podle něj samotného to jen prohlubuje důvěru mezi nimi. Pak už se to celé svým způsobem pokazí. Asi na to neměl tolik tlačit, ale vážně moc to chtěl zažít znovu. Svým způsobem ho to mrzí a zároveň...Nenechá to jen tak, to prostě nejde. Issey si to nesmí dávat za vinu a Dai věří tomu, že to znovu dokáží společně. Chce to jen rozptýlit myšlenky tím správným směrem. Po cestě za ním do ložnice už se mu v hlavě rodí plán, jak by to mohlo jít. Nesmí na nic tlačit. povedlo se jim to ve chvíli, kdy vlastně ještě nevěděli, co čekat. Teď to musí být stejné. Když si ten pocit ukotví, pak už to prostě musí jít samo. Odhodlání se mu zatím jen odrazí v očích a nechá ho tam. To bude potřeba spíš až později, teď na to musí jít jinak. Když vidí jeho nechápavý výraz, á vážně co dělat, aby se nerozesmál. je ale rád, že ho Issey poslechne. +Nejsem takový křehotinka, jak vypadám, no vážně.+ Baví se nad tím trochu v duchu. Natáhne se vedle něj, i když v podstatě neleží a pozoruje každý detail jeho tváře. Ruce zatím enchává stranou, i když už mu šeptá. je vidět, že slova mají určitý efekt a jeho to vážně těší. Možná je to opravdu ta cesta, ale není důvod na to zatím tlačit. Vlastně je docela zvědavý, co se při jeho vyprávění honí Isseyovi hlavou. Ptá se ale nebude, to by celou atmosféru narušilo. Má pocit, že by si ho Issey mohl představovat a uvnitř svého hmotného těla začíná cítit něco navíc. Jakýsi poryv síly, který si neumí vysvětlit. Během svých slov se podívá na své prsty a uvědomí si, že cítí látku povlečení. Jen vážně zlehka, ale není to vymyšlené. Jeho prsty prostě neprojely skrz. Nic neřekne jen pokračuje a pousměje se, když ho Issey vyzve, aby pokračoval.
"Pomalu kráčím do jezírka. Cítím, jak se vlnky opírají do mého těla. Příjemně to chladí, ale ne příliš." Splní jeho přání.
"Konečky prstů se dotýkám vodní hladiny a vnímám teplo, jak se poslední paprsky slunce opírají do mých vlasů." Šeptá se rty velmi blízko jeho ucha. Ví, že Issey si ho představuje, cítí mnohem víc síly ve svých dlaních.
"Ale nejsem tam sám." Povídá dál a ukazuje mu myšlenky, které ho napadly.
"Pomalu se otočím a vidím jeho tvář. Známe se jen krátce a přesto mě neskutečně hřeje, že ho můžu vidět kdykoliv chci. Cítím, když na mě myslí a vím, že u něj budu v bezpečí. Je to krásný pocit." Je zvědavý, jestli ho napadne, že ten dotyčný není nikdo z minulosti, ale muž, které poznal v této době a leží vedle něj.
"Pozoruju jeho klukovský úsměv, ale nemůžu si pomoct, musím sjet očima po celé jeho postavě. Je krásný, hrozně se mi líbí. Něco speciálního z něj vyzařuje a jeho charisma celý obraz jen dokonale dokreslí. Nevím, jestli bych to mohl někdy přesně popsat, ale vím, že se mi z toho vždycky rozechvějí kolena." Odmlčí se na moment a zkusí sevřít prsty kolem látky. Povede se mu to. Musí se hodně ovládat, aby to nedal najevo. Chce to zkusit, ale teď ještě ne.
"Sleduju ho celou dobu, kdy vstupuje do vody a míří ke mně. Musím se hodně ovládnout, abych mu nešel naproti. Počkám si, až přijde až ke mně a asi se i trochu stydím. Cítím, jak mi hoří tváře. Přesto sebere všechnu odvahu a zvednu ruku k jeho hrudi. Láká mě vyzkoušet, jak hebká jeho kůže je. Už jen to, jak se napíná." Tiše si povzdechne, vážně má pocit, že cítí vlastní vzrušení, je to k nesnesení skvělé.
"A nakonec seberu odvahu a udělám to. První se ho dotknu jen konečky prstů, co kdyby si to náhodu rozmyslel a odešel." Když o tom mluv, natáhne svou ruku k jeho hrudi a zkusí to.
Issey
"Tak to si asi nemám vůbec co kompenzovat." Rozesměje se Issey ještě chviličku před tím, než došlo k jeho selhání a následnému odchodu do ložnice. Byla to zábavná představa, že je dokonalý úplně všude a tak se ho touha po moci nijak netýká. A od Daichiho bylo velmi příjemné, když o něm takhle mluvil. S těmi pitomci měl taky velkou pravdu. A nemysleli si to jenom ti, co měli moc, ale někdy to byli vyloženě ubožáci a tímhle byli ještě ubožejší. Samozřejmě, že chce mít Daichi svůj osud ve svých rukou, on by v tom obraze zešílel. Nejspíš by jenom seděl někde na okraji rámu a vyhořele by se už vůbec o nic nesnažil. Možná jen navést svého majitele k tomu, aby ho podpálil. Daichi ani nevěděl, jak skvělou a pevnou vůli měl. A tuhle demotivaci mu vůbec nebude sdělovat. I když… on už přece majitele nezmění, prostě odtamtud vyleze a basta!!! "Jsi hodný, že to říkáš." Řekne mu na to sdělení o tom, že s ním mu to jeho vězení tolik nevadí. Už tuší, že je v tom ještě něco víc a začíná si říkat, jak to bude vypadat, až obraz opustí. Když Daichi začne se svým vyprávěním, postupně propadá jeho hlasu a vlastním představám víc a víc a nakonec je to stav, jako když posloucháte někoho, jak vám čte nebo nějaké vyprávění v rádiu. Přestanete vnímat svět kolem sebe a všechny ostatní zvuky, ve vaší mysli a před vašima očima se začne odehrávat film, který máte plně ve své fantazii a neruší vás nic ani vlastní myšlenky. Nejspíš o tom přemýšlí tak čistě a usilovně, že si nemůže všimnout ani tušit, co se to děje s Daichim vedle něj. Přesně tohle potřebovali. Aby zůstal v pokoji jenom sám a vnímal ho v úplně jiné formě a rovině. Zatímco Daichi po letech cítí látku povlečení, on sám si dobře představuje, jak drobné vlnky narážejí do bílé
pokožky jeho těla. Linie pozadí mu přijde zvláště erotická a dráždivá. To teplo od slunce v kombinaci s chladnou vodou se mu vážně líbí. Jeho obličej zvážní, když mu Daichi řekne, že tam není sám. Kohokoliv nevítaného ze svého snu okamžitě vyhodí. Cítí silný pocit nelibosti a obrany. Známe se jen krátce? Malinko se probere a pousměje se. To jako vážně myslí jeho? Vytáhne obočí nahoru, jak je jeho zvykem a ovládá chuť otevřít oči a na Daichiho se podívat, když o něm takhle mluví. U něj se cítí v bezpečí a přijde mu to nádherné? Ještě se ovládne, protože by toho mohl slyšet ještě víc. A taky že ano. Daichi chválí jeho úsměv, ale ještě mnohem víc. Cítí, jak začíná červenat. To, jak Daichi dovedl otevřeně a v klidu mluvit o podobných věcech, to musel obdivovat. Krásný si nikdy nepřipadal, ale jemu tak připadá. Chce se mu říct, že se mu kolena třást nemohou a taky by chtěl říct Já jdu do vody? Nahý? Ale neřekne, jen se tak naprázdno nadechuje, jak představy pokračují. Chce mu jít naproti a dokonce se stydí… takhle by to vypadalo, kdyby to bylo doopravdy? Ty jeho tváře má přímo před očima a taky mu připadá nádherný. Daichi má obavu, že by mohl odejít? Ale no tak… to by udělal jenom blázen. Chce mu to říct, ale na hrudi zřetelně ucítí jeho dotek. Nezareaguje hned, nejdřív je to všechno ještě chvílí součástí představy, ale pak mu to začne docházet. Tohle celé byl způsob, jak na skutečný svět zapomenout a nechat zhmotnit myšlenku. Daichi na to nejspíš přišel. Stačilo jenom ošálit mozek.
"Strašně se bojím otevřít oči." Řekne konečně nahlas. Ten dotek ještě trvá, zatím to nezmizelo, ale bojí se, že jakmile se jeho mozek příliš probudí do reality, všechno zase zmizí. Nevěří tomu, že by to dneska proběhlo a už to tak zůstalo, ale nechce se té jeho hmotné verze pustit ani za nic. Možná jenom proto Daichi ještě nezmizel. Totiž… nezmizela jeho hmotná verze.
Daichi
Daichi se jeho slovům zvládá jen usmívat. Issey má očividně dvě stránky a jedna je velmi cílevědomá. je vidět, že prohru nese jen velmi těžko. jenže jenom o to selhání možná ani nejde. Vadilo by mu tolik, kdyby selhal v něčem, co by se týkalo jen jeho nebo s tím pocitem má společné i to, že se jedná i o Daichiho. Nechce si vůbec fandit, ale kdyby to tak bylo nemohl by být spokojenější. Sám už nechce myslet na ostatní lidi, které za svůj život potkal a kteří se k němu chovali špatně. Raději si bude užívat příjemné chvilky, které si může užít s Isseyem. I kdyby se to přece jen nepovedlo, stejně by mu to neměl za zlé a byl by rád, kdyby s ním mohl trávit čas jen jako neprůhledný obláček. Má jisté nutkání mu to říct, aby se tolik netrápil, ale možná ho to trochu popíchne, a nakonec se to podaří. Mohl by mu říct, že je sice hodný, ale taky takový být neumí a dokáže říct, co si skutečně myslí...Ne, nebude mu kazit jeho představu o něm a raději si některá překvapení nechá pro sebe. Třeba to jeho možného zachránce nakonec bude bavit. Vlastně by i čekal, že na něj několikrát Issey začne zírat a asi by to tím i celé zkazil. K Daichiho překvapení ho nepřerušuje a nechává ho dál povídat. On sám si to náramně užívá a ty představy...Už si zvykl, že mu ke štěstí musí stačit, a tak si to patřičně dokáže užít. kdyby jen mohl, užil by si to i jinak a v mnohem fyzičtější formě, ale toho se asi jen tak nedočká. Nechává se sám pohltit vlastními slovy a dokonce má pocit, že se ho slunce opravdu dotýká. Ten pocit očekávání, který najednou vnímá je vážně...Reálný? Ne, to přece nemůže být pravda. Možná jen začíná vnímat víc Isseyovy pocit, ale to nevadí. Rád si je užije taky a snad tím i trochu odhadne, co se mu prohání hlavou. To by si taky přál. Pak se atmosféra malinko změní a Dai pocítí jistou nelibost. - Bylo to přesně v momentu, kdy zmínil další osobu. nedošlo mu to hned a vyvolalo to vlastně docela plamennou reakci, i když jen uvnitř. +Tak přece?+ Zeptá se ho aspoň v duchu, aniž by přestal s vyprávěním. Nechce ho trápit dlouho a mluví tak, aby mu rychle došlo, kdo je ten, který k němu do jezírka přišel. Samozřejmě si to i dost přibarvuje, ale to by nebyl on. tedy všechno kromě Isseye, o tom už ví, že je dokonalý. Snaží se mu co nejlépe popsat své pocity, aby si uvědomil, jak obdivně na něj kouká a taky mu naznačil, že už je v tom víc, než jistá vděčnost a spokojenost s tím, že se ho nesnaží zneužít. Prostě s emu líbí a má ho doopravdy rád. Je toa si bláhové, ale za své pocity prostě nemůže. Issey ho učaroval kombinací vzhledu a povahy a je pro Daichiho velmi těžké tomu volání odolávat. K tomu si postupně může přidat i dotek na povlečení a pak se jednoduše odhodlá. Má trochu strach, že to nevyjde, ale Isseyova představivost ho podpoří a způsobí, že to celé funguje. Den dotek na jeho hrudi je opravdu elektrizující, i když je zatím jen lehký. Pousměje se, když dojde na obavy, že by to celé zmizelo, kdyby oči otevřel. Daichi se nakloní k jeho uchu, o které se skoro otírá rty. Zatím však Issey může cítit jen jeho dech, který se zlehka otírá o jeho kůži. "Tak je prozatím neotvírej." Pošeptá mu svůdně a dlaní míří o kousek dolů.
"Jsou přece věci, které můžeš jen cítit. Dokud si oba nebudeme jistí, že to celé bude pravda." Pokračuje a promne si rty o sebe.
"Pořád přece můžeme zůstat v jezírku spolu." Napadne ho jistá myšlenka, jak by v tom mohli pokračovat. Jistým způsobme by to mohlo pořád zůstat jen v Isseyově hlavě a Dai....By rád taky něco vyzkoušel.
"Neříkám, že by se mi tohle místo nelíbilo, ale být v přírodě, kde kolem nikdo není na čerstvém vzduchu taky není na škodu. Romantika víš, tu mám rád." Tiše se zasměje a dlaní se zataví až v místě kde začínají kalhoty. Nejradši by se ho dotknul ještě o kousek níž, ale...Ještě chvíli s tím počká. Užil by si sledovat, jak to Issey případně dokončí sám, z druhé strany by mu vadilo, kdyby to nemohl dodělat.
"Stejně se pořád trochu bojím, že se tě dotknu špatně, ale... Snad se to nestane. Ty víš, že už to není jen o tom, že je s tebou být musím." Zamíří směrem ke svým vlastním pocitům.
"A taky mám strach, že to budu jen já, kdo se v tom bude ztrácet." Postěžuje si, jen v tom není nic zlého. Vlastně ho trochu upozorňuje na to, co hodlá udělat.
"Poslední dny vlastně myslím hlavě na to, jak chutnají tvé rty." Teď už se naklání nad jeho tvář.
"A promiň nebudu se ptát na svolení." Uculí se pro sebe a než si to Issey stačí promyslet, dotkne se svými rty těch jeho v lehkém políbení.
Žádné komentáře:
Okomentovat