Ji-hoon x Felix - Tohle je místo a svět, ve kterém žiji a jsem tu nejčastěji. - část 1.

(dům u řeky)

Ji-hoon

Při všech těch událostech, které se teď na farmě děly a při tom, jak se se vším museli vyrovnat všichni zúčastnění a hlavně otcové, měl Ji-hoon pocit, že by tam neměl být. Nešlo o to, že by mu někdo dal najevo, že je na čase jejich dovolenou ukončit nebo že by vycítil, že už tam nejsou vítání kvůli všemu, co se přihodilo, ale potřeboval někam na čerstvý vzduch. To znělo docela směšně, když jeden uvážil, že přesně na takovém vzduchu je a že se chystá vrátit do města, kde naopak rozhodně není. Jemu šlo ale o emoce. Chtěl nechat rodinu a Yusukeho, který do ní hodlal vstoupit, aby si všechno srovnali a vyříkali podle sebe a na chvíli prostě vypadnout. A ani on ani Felix k nim nepatřili. Felix si tu odpykával trest, nebyl syn, svěřenec ani nic podobného. Potřebovali jenom dostat souhlas rodiny, aby směl na jednu noc opustit farmu a aby je kryli, kdyby se tady náhodou objevila kontrola. Toshiya sice vypadal, že ho zabije, jenom s tím návrhem přišel, protože to znamenalo další případné trable kvůli jejich románkům, ale Ji-hoon to nechtěl kvůli sobě, sexu nebo nějaké romantické večeři. Chtěl Felixovi něco ukázat a týkalo se to jeho budoucí kariéry. Jedině díky tomu nad tím nakonec Toshiya mávl rukou, protože stejně nepotřeboval, aby se mu pod rukama pletli další lidé, až si bude podávat Yusukeho, Jungkooka a tak podobně. A tak Ji-hoon zaplatil jízdenky na shinkanzen, protože ten prostě cestoval rychleji, než auta a na letišti zase byla jiná zdržení a postavil Felixe před hotovou věc. Pojedou na noc do města, kde stála Ji-hoonova nemocnice, ve které byl primářem traumacentra. Protože měl dovolenou, vzbudil na místě samozřejmě patřičný rozruch. Nejel sem proto, že tady byl nějaký pikantní pacient, který by se bez

něj neobešel nebo proto, že mu chybělo šikanování podřízených. Chtěl, aby Felix na vlastní oči viděl, jak vypadá skutečná nemocnice, skutečná krev, skutečný úl, ve kterém jde doslova o vteřiny, aby to prostě zažil na vlastní kůži. Sice už spolu byli u té nehody, ale to nebylo stejné. Tam se ztratili v davu, improvizovali, nebyl tam všechen ten odborný personál, tolik vzdělaných lidí na jednom místě. A taky to byl pro Felixe trochu šok, který mu přivodil. Tohle bylo jiné a on tady byl král. No dobře, možná se trochu předvádí, protože jakmile ho ostatní spatří a poznají, začnou kolem něj pobíhat, klepat se strachy, naléhat s žádostmi o rady a žasnout nad tím, co tady dělá. Službu konající lékař si úlevně vydechne, že všechno může hodit zase na primáře, jen aby vzápětí zůstal v šoku hledět, když jim Ji-hoon oznámí, že sem jenom někoho vzal na exkurzi a že mají za chvíli rezervaci do vyhlášené restaurace. Kde kdo dává najevo, že tomu snad ani nemohou uvěřit, protože dostat ho ze sálu, je prakticky nemožné, ale on je rozhodnutý, že pokud tu nebude probíhat něco opravdu šíleného, z nemocnice vážně odejde a užijí si večer trochu jinak. Jestli chce s někým žít, bude muset ke vztahu a pozornosti k tomu člověku hodně zamakat. Chce mu ukázat všechno, především operační sály, kde běžně pracuje a nakonec společně skončí na venkovní terase nemocnice, odkud je vidět na heliport. Vrtulník je prozatím na místě. Opře se předloktími o zábradlí. Dost tady fouká a vítr jim čechrá vlasy. Po očku se podívá na Felixe vedle sebe. 

"Tohle je místo a svět, ve kterém žiji a jsem tu nejčastěji. Pořád si myslíš, že se ti to bude líbit?" Usměje se. Nečeká jinou, než kladnou odpověď. Opravdu by ho hodně překvapilo, kdyby to bylo jinak. Když sem jeli, neřekl mu, kam mají namířeno ani jak to zařídil na farmě a Felix se vlastně ani neptal. V tomhle mu naprosto věřil a jel s ním bez ptaní kamkoliv. Stejně byl určitě rád, že může jednoduše vypadnout. Ji-hoon ho nebral jako někoho, kdo je ještě na střední, ale jako někoho dospělého, kdo si může dělat, co chce. Na jeho rodiče popravdě ještě moc nemyslel.

Felix

Felix se trochu vyhýbal majitelům farmy, hlavně jednomu. Viděl totiž, jak jde Yusuke z domku, kde se většinou popíjelo s Toshiyou a vypadal vážně děsně. Tu krev přehlédnout nemohl, tekla mu z obočí a taky ze rtu. Očividně už sdělil, co hodlá s jeho synem, možná i s oběma provádět nebo spíš co jim hodlá nabídnout. Stál jen opodál, opřený o domek, ve kterém teď už jen málokdy spal. Ještě chvíli za mužem kouká, než nasedne na motorku a odjede. Nebral si věci, takže počítá s tím, že se vrátí. očividně se svého plánu nehodlal jen tak vzdát a vrátí se. Teď však nechává farmu trochu uklidnit emoce a Felix se nad tím vlastně docela baví. Měl rád lidi, kteří si šli za svým přes všechny překážky. No nic, je čas jít na snídani. Ani ve snu by ho nenapadlo, že dneska z farmy odjede taky. Vykročí k budově, ale narazí na někoho, komu by se teď nejradši vyhnul. Pozdraví Toshiyu s jistou opatrností v hlase, ale očividně něco provedl, protože ho Toshiya chytne za triko pod krokem a přitáhne si ho k sobě. Felix překvapeně zamrká a podívá se do černých očí, které očividně planou vzteky. +No kruci.+ Ten pohled prostě má sílu, to se musí nechat a kdyby neměl doktora, asi by to s ním zahýbalo víc, ale...Pozdě, už se zakoukal. Nevzdoruje mu, je klidně čeká, co z toho bude. 

"Jestli něco provedeš, věř mi, že si tě najdu úplně všude." Zavrčí Toshiya a Felix vůbec nechápe, o co jde. Pak ho k jeho úlevě pustí a nechá ho jít. Je docela zmatený, ale pokračuje ve svém ránu, než se dozví, o co šlo. Místo, aby Ji-hoona sprdnul, že plánuje věci bez toho, aby se zeptal, jen nadšeně zírá, když se má sbalit a jedou pryč. Nechává za sebou celou farmu, svého nejlepšího přítele, ale...No a co. Chce si sobecky užít všechno, co mu momentálně život nabízí, a tak nějak tuší, že to bude něco, co by mu mohlo ukázat jeho budoucnost. Už přece jen Ji-hoona trochu poznal a věří tomu, že se to kolem toho bude točit. Sbalil si jen to nejnutnější, trvalo mu to vážně jen chvilku a pak už ho čekal vlak a najednou stál před úžasnou budovou nemocnice a prostě se musel na chvíli zastaví a pomalu zvednout hlavu. Na tváři s emu objevil všehoschopný úsměv. Tohle přece dokáže, kdo jiný, než on by měl? Motivace z něj jen sálá. A ten den už z údivu nevyjde. Má pocit, že prožívá jeden z nejlepších dní, aniž by donedávna tušil, že by ho to vůbec mohlo zajímat. Potřeboval otevřít oči a ukázat směr, kterým by se mohl ubírat. Ještě nebylo pozdě a on by dost paličatý na to, aby to dokázal. Sleduje, jak všichni hledí obdivně na doktora, jak kolem něj pobíhají a snaží se urvat jeho pozornost, protože něco potřebují. Po očku ho pozoruje a ano, má to efekt. Svoje jméno si musel vybojovat a tohle si prostě zaslouží. Možná by ho měl napomenout za to, jak se předvádí, ale dělat to nechce, hrozně mu to sluší. Felix už dávno ví, že se do něj prostě a jednoduše zamiloval, takže je jen velmi málo věcí, které by mohl udělat, aby se mu to nelíbilo. Když Ji-hoon prozradí, že mají rezervaci, Felix na něj zůstane trochu zírat. Tohle totiž nečekal. Věděl, že doktor žije pro svou práci a bylo logické, že mu tohle chtěl ukázat a dodat mu další motivaci, ale restaurace? To byla vyloženě romantika a...Myslel si prostě, že mu donese svíčky na lékařský pokoj nebo tak něco. Uculí se pro sebe při té představě a zatím si ji nechá pro sebe. Projdou každý kout, který mu chce Ji-hoon ukázal a najednou je konec a zůstanou na terase. Sám se opře dlaněmi a hledí do dáli se zvláštně zamyšleným výrazem. Mírně se po něm ohlédne. 

"Ne, chtěl jsi mi dát ještě mnohem větší motivaci, než jsem měl předtím. Poslední, co bys chtěl, je mě odradit." Ukáže mu svůj pohled na věc a taky to, jak to celé vnímá a jak moc rozhodnutý je. Znovu se podívá před sebe a pořád se usmívá. Je jasné, že mu něco probíhá hlavou. Chvíli jen mlčí a konečně je vidět, že není jen typicky zbrklý na svůj věk, ale že dokáže nad věcmi přemýšlet do hloubky. 

"Jsi první, kdo mi věří, že dokážu mnohem víc. Měl jsem jednoduché dětství svým způsobem. Vždycky jsem měl všechno, co jsem chtěl, ale stejně to nebylo ono. Byl jsem přesvědčený, že dokážu mnohem víc. Jenže vždycky to bylo jen o mě. Ukázal jsi mi, že můžu dokázat něco mnohem důležitějšího a pomáhat tak ostatním. Naposledy to ve mně možná viděla moje babička." Trochu se ušklíbne a znovu se na něj podívá. 

"Díky a nezklamu tě, slibuju." Bere tento slib velmi vážně je to vidět v jeho očích.

Ji-hoon

Už spolu stojí na terase před heliportem a sledují nečinný vrtulník, když Felixovi položí tu otázku a on mu odpoví. Pousměje se, protože dostal odpověď, jakou chtěl a pokývá hlavou. Mohlo ho to vyděsit, tohle nebyla práce pro každého, ale to, že je to přesně naopak, jasně ukazuje, že si Ji-hoon vybral dobře. Byla pravda, že mu chtěl ukázat, jak daleko by to mohl dotáhnout. Lékaři byli ve společnosti hluboce uznávaní, byla to prestižní a smysluplná práce, ale ne každý doktor byl dobrý nebo dokonce známý veřejnosti. On sám byl v jednom kuse v televizi, jednal s ministerstvem, zkrátka… mohl si dovolit se tady nosit a taky si myslel, že má charisma, které zařídilo, že mu tu nadutost stejně všichni prominuli, tak co? Udiveně zvedne obočí, když mu Felix řekne, že je první, kdo věří, že dokáže víc. Jeho rodiče v něj nevěřili? Hodně bohatých rodičů cpalo peníze do svých dětí, platilo jim prestižní univerzity a jeho fascinovalo, že ho jenom nechávali dělat si, co chce. Babička… tak o té dámě ještě neslyšel, ale očividně byla ve Felixově životě hodně důležitá. Felix o ní dál už nic nerozvádí, ale prostě mu jenom upřímně za všechno poděkuje a on se znovu usměje. 

"Přijdou chvíle, kdy mě budeš chtít mlátit infúzním stojanem, ale vždycky to bude stát za to." Řekne mu jednoduše a pak mu naznačí, že už je čas jít. Felix má určitě hodně svého luxusního oblečení, ale s tímhle výletem nepočítal a tak… sám se musí převléknout, už dávno okoukl cedulky na jeho oblečení a i když ho mohl vzít na drahé nákupy a dokonce si je i mohl dovolit zaplatit, naloží ho do dalšího taxíku a veze ho někam úplně jinam. Totiž k sobě domů, což je místo, o kterém si je jistý, že by k němu nikdo netipoval. Nejedou do nejluxusnější čtvrti ani k žádnému z mrakodrapů. Pořád zůstávají v centru, ale drží se poblíž koryta řeky Han. Přes ní vede nesčetně mostů a některé jsou dopravní, některé pěší a podél některých je zástavba, která připomíná domy v Evropských městech. V místě, kde se řeka prudce stáčí a vytváří obrovský oblouk, stojí drahé domy, připomínající francouzské a pokud do nich člověk vstoupil a podíval s z okna, měl v určitých místech pocit, že dům stojí přímo na mostě přes řeku. Jako kdyby se vznášel nad hladinou vody a ta tekla proti vám. Byla to dokonalá optická iluze a jakmile Ji-hoon jednou zjistil, že tohle místo existuje, dělal všechno proto, aby se bytu zmocnil. Nebyl zase tak veliký ani super moderní, nebyl dokonce ani moderně černobílý nebo tmavý, zkrátka si byl jistý, že tím Felixe vyvede z míry. Oba dva vystoupí z taxíku a on se vydá po krátkém schodišti k domovním dveřím, které obratně odemkne a vejde. Vchod má jenom pro sebe, ale samozřejmě má na obě strany sousedy a ano, žádnou zahradu, to tady prostě není možné. Rozsvítí a odhalí nákladný, přesto poměrně klasický interiér. První ze všeho mu chce vyrazit dech tím zmiňovaným výhledem, takže ho vede rovnou do obýváku, který také slouží jako rozsáhlá knihovna. Rozsvítí a zbytek nechá na něm. Chvilku potměšile sleduje jeho záda, ale klidně ho nechá jenom tak a zmizí v ložnici, kde odhodí tašky a hledá, jak pokojská naaranžovala všechny dárky pro Felixe. Nakoupil mu oblečení na večer a takové ty zbytečnosti jako boty, pásek, doplňky… Tady by ho nikdo nehledal ani v době, kdy byl žoldnéřem, takže to byla výherní situace. Samozřejmě mu neřekl nic o tom, že jedou k němu domů, v taxíku vytrvale mlčel, ale teď už je všechno naprosto jasné. Nebyl milovníkem nostalgie, ale sem tam je tu k vidění fotka i ve vojenské uniformě a pak nesčetně fotografií s pacienty z celého světa. Druhou hromadu má v nemocnici, ve své kanceláři. 

"Udělej si pohodlí, ještě máme hodinu čas, než nás vyzvedne další auto!" Křikne na něj a shání odpovídající kravatu ke košili, kterou si chce vzít.

Felix

Felix je rád, když vidí doktorův úsměv. Je vidět, že doufal v podobnou odpověď, ale neřekl to proto, že by se to od něj očekávalo, takto to opravdu cítil. Chtěl to udělat pro sebe a zároveň bude rád, když na něj někdo bude opravdu pyšný. Záleželo mu i na názoru rodičů, ať se předtím tvářil jakkoliv, ale nebylo to tak důležité, jako jeho vlastní pocit a taky pohled Ji-hoona. Ukázal mu směr a v podstatě mu dal příležitost ukázat, co všechno v něm je. To jediné a vlastně hodně podstatné stačilo, aby si uvědomil, že doteď jeho život neměl podstatný směr. Nedělá to pro uznání, ale pro sebe samého a svůj pocit, že za něco stojí a že je schopný tomuto světu dát něco víc. Je rád, že mu to mohl všechno říct a brzo mu povypráví i o babičce. Sám si není jistý, jestli už se o ní zmínil při té nehodě, ale možná si to jen pomyslel. Ji-hoon vypadá, že o ní ještě neslyšel, tak to asi zůstalo jen v jeho myšlenkách a vzpomínkách. nechce si to nechávat pro sebe, ale to jistě ještě chvíli počká, až si konečně pořádně popovídají o všem i o své minulosti. Zasměje se tiše, když si představí, jak ho jednou s tím stojanem nahání po nemocnici a jen zavrtí hlavou. 

"Najdu mnohem elegantnější způsob, jak ti to všechno vrátit, o to neměl obavy. A ano, bude to stát za to." Nenechá to jen tak bez reakce, ale je vidět, že se vlastně na tu dobu těší. S doktorem to nebude jednoduché, uvědomuje si ale, že přesně něco takového potřebuje, aby nevymýšlel hlouposti. Podle něj něco podobného potřeboval i jeho kamarád a už tuší, že to i dostane, jen trochu jiným směrem. přesto nepochybuje, že to oba dva zvládnout, i když je možné, že se jejich cesty na nějakou dobu rozejdou. Vypadá to, ale že tak to musí být. To však neznamená, že by na něj někdy zapomněl. Ty roky, které strávili společně nikdy nezapomene, dalo mu to taky hodně a hlavně...Díky problémům se dostal na jednu konkrétní farmu a tam našel svůj smysl. Ještě chvíli si užívá výhled a nasává atmosféru místa a pak už je čas jít. je zvědavý, kam ho chce vzít, ale neptá se. Nechá se s radostí překvapit, je pravdou, že takové psí kusy pro něj ještě nikdy nikdo nedělal a on si to umí užít. Po cestě se rozhlíží a přemýšlí, kam vlastně jedou. Ani neví proč čekal spíš hotel, jak kdyby doktorovo soukromí bylo něco posvátného. Hotel to ale není, tím si je jistý, když dům uvidí. Ne, netipoval by ho na něco podobného, ale jakmile si to začne prohlížet víc, docela to pochopí. Je to originální místo a taky vlastně dost luxusní, už jen s tím výhledem, který odtud určitě bude. Překvapeně se rozhlíží celou dobu a překvapení pokračuje, jakmile se dveře otevřou a dostane se dovnitř. Jakmile rozsvítí a Felix se může rozhlédnout, rty mu jdou od sebe. Tohle se mu prostě líbí, a to už díky svým rodičům viděl opravdu hodně. Má to své kouzlo a rozhodně ho to ohromilo. Jeho bosé kroky vedou rovnou k oknu a výhledu na řeku. Opře se dlaní o rám uprostřed a na chvíli se ztratí ve vlastních myšlenkách. Když se ohlédne, doktor tam není. Pousměje se a ještě několik minut věnuje tomu výhledu, než se přece jen drze rozejde po domě, aby ho našel. Rád by si prohlížel fotky a všechno, co je tu k vidění, ale snad bude mít ještě příležitost. Slyšel ten křik a i obsah, ale to neznamená, že bude poslouchat. Trochu potměšile se nad tím faktem usmívá. +Máme hodinu hm?+ Hlavou mu běhá myšlenka na jednu velmi konkrétní věc. Chvíli mu to trvá, ale nakonec ho najde v ložnici, kterou si taky docela pečlivě prohlédne, než zakotví pohledem přímo na něm. Zatím to nevidí, něco vybaluje. Nejspíš ho uslyší, ale to neznamená, že nedojde až k jeho zádům a obejme ho kolem pasu. Přes rameno trochu zvědavě nahlédne, co tam všechno má. Už tuší, že dostane dárečky a vypadá to, že dost luxusní. 

"Je ze mě zlatokopka?" Pošeptá mu, opírají si bradu o jeho rameno. 

"Vypadá to skvěle, myslím že mi přesně padne." Zhodnotí oblečení a doplňky rovnou. Rád by se tomu věnoval, ale doktor má teď přednost. 

"A když už jsem ta zlatokopka, asi bych ti měl správným způsobem poděkovat." Vydechne krátce na kůži na jeho krku. 

"Bydlíš na dokonalém místě, je o originální, přesně jako ty. Víš, co mě napadlo, když jsem došel k tomu oknu, kromě toho, že je to naprosto ohromující?" Pokračuje dál tichým hlasem a dlaněmi mu přejíždí po břiše. Občas zajede mnohem níž. 

"Ta myšlenky obsahuje tebe, jedno velmi konkrétní okno, mě a mnohem méně oblečení, už víš?" Přejede rty po jeho kůži. 

"Pořád máme hodinu? To bychom si měli pospíšit." Poděkuje mu, později rozhodně a nejradši by mu to řekl hned, ale nemůže si pomoct a musí prostě provokovat.

Ji-hoon

Dovede si představit, jak přesně mu chce jisté věci Felix vracet, ale jen se tak usměje tím svým způsobem a nic víc na to neřekne. Pak už je čas dostat se do bytu a jakmile jsou v něm a Felix spatří ten výhled, ztratí se v něm úplně stejně, jak Ji-hoon očekával. On na tom nebyl jinak, když to viděl poprvé. Podivně ho to uklidňovalo. Když na něj zavolá z ložnice, Felix se neozve, možná ho jednoduše přeslechl nebo si tam něco prohlíží a tak hledá v prádelníku, co by se mu hodilo. Je to taky právě ložnice, kde jsou na posteli naskládané všechny ty krabice s dárky pro Felixe. Asi je dost poznat, že to dárky jsou, vzhledem k těm ozdobným taškám a mašlím a samozřejmě je tady Ji-hoon logicky nechystá sám pro sebe ani je sem nepřinesla hospodyně jako dary od fanoušků. Těch paradoxně zase tolik neměl, protože obdiv k práci neznamenal, že ho nemohli nesnášet jako osobnost. Ucítí jeho tělo na svých zádech a trochu hrkne, jak se oba na chvíli převáží dopředu směrem k prádelníku, ale ustojí to a jednou rukou podvědomě sáhne dozadu, aby ho jistil a aby se ho dotkl na boku. Tiše se zasměje té jeho docela trefné otázce. 

"Pomyslel by sis někdy, že kluk z rodiny jako je ta tvoje, by mohl být zlatokopka? Napadlo by tě to?" Zeptá se ho taky. Samozřejmě, že jí není, ale svým způsobem to bylo směšné. Je rád, že se mu to oblečení líbí, podle něj by mu Felix hned řekl, kdyby to nebyla pravda, ale vážně si myslel, že si to všechno vyzkouší a prostě se jenom nachystají. V některých věcech asi byla znát jeho zralost, protože si dovedl na to nejlepší počkat. Pravda, byl hodně impulsivní, ale ta rezervace se nemusí opakovat. Pro sebe se usměje a trochu se narovná. Rozhodně nepotřebuje vysvětlivky ohledně toho, jaké poděkování by to mělo být. Pomalu vytáhne obočí nahoru, když mu Felix pochválí bydlení a zmíní, jak moc by se mu na okně líbilo. 

"Ale to není okno, jaké máš doma, skrz které tě zvenku nikdo neuvidí. Od toho mám závěsy a pak zase neuvidíš ven." Řekne mu, protože to je taková drobná čárka přes rozpočet, ale proč mu něco říká, že se to Felixovi bude spíš líbit, než aby se ostýchal? Ten pocit, že to někdo zahlédne? Když bude zhasnuto, zase tolik dovnitř vidět nebude, ale pokud bude někdo stát venku a cíleně se dívat…? A taky několik lidí vědělo, že tady bydlí právě on. Stydí se? Ani ne… Jestli bude křísit sousedku kvůli infarktu, tak… si ji vzkřísí Felix. Felix používá všechny možné prostředky k tomu, aby ho přemluvil a on se podívá velmi prakticky na hodinky. Podobné místo by si představoval méně pod tlakem, ale později se sem přece vrátí… Jeden ani nemusí mít tak krásného milence, aby na to kývl, ale když si ho představí, neví jestli by neměl jít spíš malovat. Ne, že by to uměl… Nakonec se k němu otočí čelem, vezme ho za ruku a odvede ho s sebou k tomu oknu. Po cestě jednoduše sáhne na vypínač a zhasne. Oči si zvyknou rychle, pořád z něj vidí dost. 

"Jeden by litoval, že jsme se zdrželi v nemocnici celý den. Poprvé v životě…" Jak romantické, ale lepší nebude. Ne, že by v tomhle bytě do budoucna nemohli zůstat, stejně bude Felix studovat tady. Ji-hoon netušil, kolik nemovitostí má jeho rodina nebo dokonce Felix sám, ale věřil svému bytu, že je stejně přitažlivý, jako on sám. 

"I s převlékáním a sprchou je to opravdu málo času." Řekne mu, zatímco si sundává prudkými pohyby kravatu a přetahuje si ji přes hlavu. Byly chvíle, kdy by se na něj nejraději jenom díval. Taková krása by měla být trestná.