Aoi x Reita - Řekni mu, že potřebuju dovolenou. - část 4.

(domek v džungli)

Aoi

Tři, rozhodně chce dostat tři kuřata a pro tu chvíli nejspíš dostatečně uspokojí jeho hlad. Podívá se na něj. Vidí na něm, že přemýšlí, jestli mu Aoi rozumí. Připadá mu, jako kdyby s podobnými věcmi měl už nějakou zkušenost. Buď je jenom hodně pověrčivý a moc se věnuje pověrám místních lidí nebo se s něčím setkal někde u chrámů. Instinkt mu říká, že správná odpověď je ta druhá. Aoi by rád zkonstatoval, že mu kručí v žaludku neustále. Neví, jestli to takhle velké šlemi mají běžně nebo je to součást jeho prokletí, ale má dojem, že i kdyby snědl vagón kuřat, stejně nepřibere ani gram. Naštěstí ani nehubl. Kletba by mu nejspíš nedovolila zemřít, jenom by se stupňoval jeho hlad a je dost možné, že by se přestal ovládat a potom by nastal masakr všeho v dosahu. To byla součást jeho prokletí, ale naštěstí na to nikdy nedošlo. V okolí chrámů bylo hodně divokých zvířat, dokonce drůbeže a když ho tehdy Yusuke odvezl, jídlo už mu díky němu padalo do klína samo. Znovu se na Reitu podívá. Místo, aby otevíral kuřatům, zírá na něj a říká mu, že je jedinečný. Usměje se alespoň v duchu. Myslí si o něm, že je genetická hříčka přírody nebo si je jistý, že nepotkal normálního pantera? Cože? Jestli si rád hraje? No ano, ale teď má mít večeři! A ráda??? Co tím chce říct? Ani z dálky nevypadá jako holka, prostě ne! Odfrkne si a hrdelně zavrčí, ale ne výhrůžně, ale zní to spíš jako povzdech. Ráda… o tom se mu snad bude zdát. +To jsi tak dlouho neměl holku, že ti ji všechno připomíná?+ Zeptá se ho v duchu. Klec se konečně začne otevírat, on zapomene na uraženost a zvedne se na všechny čtyři. Reita je docela sadista, takhle trápit nebohé kuře a ani se nad tím nepozastavit. +Víš, že jsou slepice hrozně chytré? Kolik toho vidí nebo si pamatují? Nikdo to neví...+ Nemůže si s ním povídat, tak s ním vede alespoň monolog ve své mysli. Neunikne mu ani jediný kuřecí pohyb. Reita kuře pustí a to se zběsilým tempem napůl rozeběhne a napůl rozlétne k protější stěně jeskyně. Snaží se uniknout, někam schovat a nakonec se vystresovaně napasuje do škvíry mezi bednami. Aoi zatím pořád jenom sedí a sleduje ho. Líně se zvedne a přejde k němu. Zkusí díru packou. Nedosáhne tam. Ty bedny vypadají těžké nebo je v nich něco, kvůli čemu bude Reita vyšilovat. Zvažuje svoje možnosti, ale když bude chtít, klidně toho ptáka svýma očima zhypnotizuje a potom ho donutí lehnout si na talíř a podat příbor. Když se ho Reita tak najednou zeptá, kdo přesně je, ohlédne se po něm a tím definitivně prozradí, že mu rozumí. Říct mu to nemůže, psát taky nemůže, jak to jenom vysvětlit? Nechá kuře být, nejspíš chcípne samo od sebe a vykročí přímo k němu. Zastaví se tak blízko, že je dělí jenom délka dlaně . Jeho velká hlava se přibližuje pořád blíž a blíž, až doslova dýchá Reitovi na prsa, cítí jeho vůni a sylší tlukot jeho srdce. Je rychlý. Má strach. Pak vezme do zubů řemínek toho jeho náhrdelníku, zatáhne a přetrhne ho. Nechá ho spadnout na zem. +Říkal jsem ti, že ho nemůžeš nosit pořád. Otočí se to proti tobě.+ Napomene ho v duchu, jako kdyby mu snad Rei mohl před tím rozumět. Podívá se na amulet a pak zase na něj a uvažuje, jestli je jeho stanovisko jasné. Rei by mohl domyslet, že podobným věcem rozumí, že je s nimi nějak spojený. Jinak neví, jak by mu mohl říct víc. Ne v tu jednu jedinou noc a později… se s ním už vidět nemůže. Nemusel by se mu nijak svěřovat, ale stejně jako jeho protějšek, prostě dneska chce. Vrátí se ke kuřeti a zařve tak silně, že málem spadne jeskyně. Kuře panicky vylétne z díry a on ho uzemní packou. Je po něm v jediném okamžiku. Konečně ho může začít žrát.

Reita

Je pravda, že kdyby v této části světa Reita ještě nic neviděl, nepřemýšlel by, jestli mi šelma rozumí. Kolem chrámů se toho dělo hodně a něco málo už se mu před očima odehrávalo. Vídal se dost i se staršími, kteří se pohybovali spíš v džungli, než v malých vesnicích. To měli svých příběhů opravdu hodně a díky tomu a jistým událostem, u kterých byl, začal věřit ve věcí, které nejde jen tak vysvětlit. Samozřejmě si nedokáže přesně domyslet, co by tento tvor mohl být zač. Slyšel o kletbách, poslouchal pověsti o strážcích chrámu a taky mu říkali o zvířatech, která byla poznamenaná určitými kouzly. Nechtěl všemu věřit, ale něco podle něj mohl existovat. Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc si musí zvíře prohlížet. Kdyby to bylo jen poznamenané zvíře, přece by mu nemohlo rozumět no ne? Jeho racionální část v hlavě mu říká, že to přece není možné. Zároveň ale vidí to chování a na tom přece něco musí být. Když se na něj šelma znovu podívá jen se prostě a jednoduše pousměje. Ten strach ho začíná tak trochu opouštět. Pokrčí rameny, jak kdyby mu tím říkal, že některé věci z něj padají sami. Trochu s sebou trhne, když šelma zavrčí a docela rychle se dovtípí, proč to bylo. 

"Tak promiň. Za prvé, je tu tma a za druhé na některé věci jsem vážně nekoukal." Malinko dá ruce nahoru, aby bylo jasné, že to tak nemyslel. 

"Běžně se neptám zajímavých tvorů, jak na tom jsou." Tohle je asi hodně špatné vtipkování, ale nemůže si pomoct. Takový prostě byl, a i když to nejspíš nebyla vhodná situace, stejně nedokázal držet jazyk za zuby. Kdyby jen tušil, jaké myšlenky šelmu napadnou, asi by se do srdce zasmál. Sice je mu toho kuřete docela líto, protože smrt si nezaslouží a jako starší slepice by krmila rodinu docela dlouho. Z druhé strany šelma vypadá taky hladově, takže tím vlastně svou dobrosrdečnou činnost docela splní. 

"No nedělám to úplně rád, ale vypadá to, že máš vážně hlas." Málem by sám nad sebou protočil očima. Sleduje, jak se kuře rozběhne a zároveň pozoruje, jak se chová panter. Očividně si opravdu rád hraje a opeřence mu začíná být ještě víc líto. +Vážně mě to mrzí.+ Trochu má obavy o obsah beden. Ani ho nenapadlo, že by ho zvíře mohlo slyšet, ale spíš mu nedošlo, že má mnohem lepší sluch, než on sám. Je vidět, že má trochu obavy, když se k němu začne blížit, ale tentokrát couvat nezačne, jen mu pořád hledí do očí. Překvapeně se nadechne, jakmile mu strhne náhrdelník. 

"Máš co dočinění s pověstmi?" Vypadne z něj otázka dřív, než se stačí zarazit. Jakmile se šelma věnuje zase kuřeti, sáhne po medailonu a chvíli ho prohlíží ve své dlani. Trhne sebou, když se ozve ohlušující řev. 

"No táák." Málem by nad tím protočil očima. Teď málem uskočil za ty krabice a už odtud nevylezl. +Těm kuřatům namaluju aspoň křížky.+ Proběhne mu hlavou, ale dál nad tím přemýšlet nemůže. Sedne si kousek od klece na zem a zase ho pozoruje. No snaží se ignorovat, jak se cpe kuřetem, spíš se snaží přijít na to, co je zač. 

"Určitě máš aspoň jméno." Přemýšlí nahlas a čeká, až sežere první a pak mu nabídne i druhé. Přece jen mu to slíbil. 

"Slyšel jsem už spoustu pověstí, které tu vyprávějí starší. Všechny se týkají chrámu a jejich bezpečí." Pokračuje dál a je zvědavý, jestli na něco zvíře zareaguje. 

"Kdybys byl jen zvíře, i když jen prokleté, nebudeš mi rozumět ne?" Pohrává si s kameny, se kterými si pohazuje v dlani. 

"Ale pokud bys byl strážce nebo zakletý, byl bys původně člověk?" Pokračuje dál, a i když je to celé postavené na hlavu, stejně mu to dává největší smysl. Pořád mu to vrtá hlavou a je to vidět. Sáhne po dalším kuřeti, které už tak má pomalu infarkt. Z náruče ho nepustí, jen se mu tak trochu probírá peřím. Očividně ani neví, co vlastně dělá, ale vypadá to, že se kuře docela i uklidnilo. 

"Otázka je, jestli je to vůbec možné, nebo jsem se už úplně zbláznil." Zasměje se tak trochu hystericky sám sobě. 

"Ale podle toho, co jsem tu už viděl, je možné všechno." Dodá ještě a znovu bezmyšlenkovitě pohladí kuře. Další v kleci pořád ještě dost šílí.

Aoi

Aoi už by na incident s pohlavím skoro zapomněl, kdyby se Reita nezačal obhajovat, že je tady tma. Ne ani tak mu to nepromine, protože podle stavby těla je to přece jasné a jemu je jedno, že Reita není žádný zoolog. A že se někam nekoukal? No tak ještě aby ano!! +Jsem stydlivá kočka. Nic není vidět.+ Řekne v duchu, ale jistý si tím není. Třeba když leží na gauči… Nebude na to raději myslet. Prý zajímavých tvorů… to byl další kompliment, ale existovalo hodně lidé, které fascinovaly velké kočky, nedělá si iluze, že by byl o tolik lepší. +Kdybys mě viděl jako člověka, to bys teprve koukal.+ Pomyslí si a pousměje se v duchu. Ano, má vážně hlad, ostatně jako pořád, takže v tom se Reita nikdy nesplete. Pak už dojde na vzájemnou blízkost, když mu chce sebrat ten amulet. A to taky udělá! Vyplivne ho na zem a znovu se na něj podívá. Nepatrně přikývne, když se ho Reita zeptá, jestli má co do činění s pověstmi. Neví sice, jaké má přesně na mysli, ale jeho pohyb tady překračuje staletí a místní už o něm jako o legendě nejspíš mluví. Nepatří do původního pantheonu, ale když někde dostatečně dlouho řádí příšera, začne se o ní tiše šeptat. A ta věc na zemi není žádná pověst. Je pravá. Někdo ji sebral v chrámu a dal mu ji. Yusuke by mu ji nejspíš zabavil, ale on nemusí. Žádnou smlouvu s Isseyem nepodepsal. Odejde na svůj lov a nechá ho tam. Reita se za ním nejspíš příšerně lekl, když zařval a jeho to v duchu hrozně rozesměje. +No tak promiň zase ty.+ Broukne medově v duchu a trhá kuře na kusy. Jeho řev má velkou sílu a v malém prostoru je vážně ohlušující. Kuře je za chvíli pryč a Reita prohodí, že má jistě jméno. To má, jedno vlastní a jedno, které mu dal Yusuke. Kdo ví proč zrovna Gary, ale nebylo to tak zlé. +S tím chrámem nejsi vůbec daleko od pravdy.+ Odpovídá mu ve své hlavě a jde si pro druhé kuře. Chvíli si s ním líně hraje, když ho packou pouští a zase chytá a u toho leží jako na gauči, když hrajete nějakou hru na Nintendu. To je pravda… zvíře prostě nenaučíte přemýšlet. Má mozek zvířete, nechodilo do školy, omezené kapacity a tečka, ale jemu vědomí zůstalo. Co se jenom napřemýšlel, jestli by mu jako zvířeti nebylo líp, ale nakonec vždycky alespoň trochu doufáte, že vaše prokletí jednoho dne skončí. Zrovna trhá druhé kuře na kusy, když Rei nahlas řekne, že byl dříve člověk. Otočí k němu hlavu s hubou celu od krve a peří a chvíli si ho dlouze prohlíží. Yusuke ani Issey mu pomoct neuměli ani se všemi svými znalostmi a zkušenostmi, tak jak by mohl Reita? Ale proč mu pořád něco říká, aby se mu svěřil víc? Měl by svůj čas investovat spíš do Hyeon-seonga, s ním ho spojila neznámá moc, jeho má chránit, to on je ten silný… Neklidně mávne ocasem, když mu Reita nechce dát poslední kuře a jen si ho tam hladí. Podle toho, co už viděl? +A co jsi už viděl?+ Zaujatě vstane a jde k němu. Zastaví se nad ním a hledí mu do tváře. Co viděl zrovna tenhle kluk? Přemýšlí, že mu to kuře snad nechá. Nakonec se otočí k odchodu a zvolna vykročí směrem ven. Musí se vrátit, všechno prásknout Yusukemu a vyrazit s nimi ke chrámu. Nerozumí tomu, proč ho něco ponouká vybavovat se s Reitou nebo mu říkat, kdo přesně je a tak se to snaží ignorovat, ale vrtá mu to pod kůží. To kuře mu věnuje, přece ho potřebuje, ale proč to dělá? Proč mu to najednou není jedno? +Stejně mě zachránit nemůžeš.+ Je mu to líto. Tak rád by uvěřil, že může. Na čerstvém vzduchu se protáhne a zavětří, fousky mu čechrá větřík. Nedovedl svoje pravé já vidět ani v kaluži vody. Nikdo nedovedl. Už si ani nepamatuje, jak vypadal. Zkoušel to ve svitu měsíce, zkoušel to na všechny způsoby, ale pořád byl jenom panter. Posadí se a snaží se přemoct nostalgickou chvilku.

Reita

Když tak pozoruje šelmu, jak reaguje, asi toho měl nechat a dál to nerozebírat. Kdyby nad tím víc přemýšlel, přišlo by mu na hlavu, že se tu omlouvá velké, černé kočce, která neumí mluvit. Jenže on se omlouval i těm kuřatům. Asi už jiný nebude. Běžně ve svém novém životě se musel chovat jinak. nesměl mít soucit, ale samozřejmě v zákulisí to probíhalo úplně jinak. Jen málo lidí však vědělo, co doopravdy dělá a o co se snaží. Sám až moc přemýšlí, jak dobře šelma vypadá a že mu vlastní pohled k velké kočce něco táhne. Nemůže přijít na to, proč tomu tak je. Mírně stáhne obočí, když mu na jeho myšlenky, které vyřkl nahlas přikývne. Takže to má něco společného s nadpřirozenem a spoustou událostí, o kterých slyšel. Teď už ho přemýšlení jen tak nepustí a nejspíš bude celé dny hledat, co to způsobilo a kdo by mohl tato šelma být. Kdyby jen tušil, že se mu v duchu omluvil, asi by se rozesmál, jak šílené by mu to přišlo. Celá dnešní noc je zvláštní a nikdy by ho ani nenapadlo, že by se mu něco takového mohlo stát. Druhé kuře přijde o život a on se ani nepozastaví nad tím, že by mu ho mělo být líto. Asi by si spíš pomyslel, že to za to stálo. Pozoruje ho pořád, i když si s kořistí hrál a má hromadu otázek. Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc se mu jich rojí v hlavě. Málem se uchechtne, když si ho prohlédne s tlamou od krve. Hned si to domyslí. Trefil se, tahle šelma někde uvnitř pravděpodobně je člověk a rozumí mu. I když je to neskutečné, stejně neváhá tomu uvěřit. 

"Byl jsem u chrámů, viděl jsem věci, které neumím vysvětlit, ale když to zažiješ, začneš věřit na cokoliv." Už skoro beze strachu mu odpoví, když přijde tak blízko. Nadechne se, aby mu ještě něco řekl, ale zarazí se, když se šelma otočí a začne odcházet. 

"No tak, možná něco zjistím a třeba ti pomůžu." Zavolá za ním, ale je to marné, už se ani neotočí. Najednou mu to přijde podivně líto. Musí to být hrozné, když je člověk uvěznění v těle zvířete, ať je sebekrásnější. Ani to poslední kuře si nevzal. Tak nějak pořád dost zamyšleně svírá to kuře a pořád ho hladí. Ještě chvíli kouká na místo, kudy odešel a pak shlédne na medailon, který mu strhl. Mělo to taky důvod? Má opravdu takovou moc, o které mu povídal muž, co mu ho dal. Má ho prý držet v bezpečí před nástrahy džungle. Moc tomu nevěřil, ale možná na tom něco bude a má nějakou moc. A co kdyby existoval medailon, který by mu pomohl, aby zvířeti rozuměl. Mohl by zjistit víc a pak mu pomoct z téhle situace. Nakonec se přece jen zvedne, vrátí kuře zpátky do klece a nasype jim zrní a doplní vodu. Pak posbírá do tašky přes rameno věci, které má vyměnit za jiné léky, které momentálně potřebuje a pak vyrazí do tmy. Zastaví se před vchodem do jeskyně a rozhlédne se. Jak kdyby doufal, že ho uvidí, ale je moc tma. 

"Tak hodně štěstí, třeba se ještě potkáme." Pousměje se, vlastně docela smutně a pak vykročí zpátky k džungli. Medailon nechá viset na krku, aby prošel bez problémů. jeho moci začal mnohem víc věřit. Teď jde sice do svého malého domku, ale hned ráno se vydá ze jedním z velmi starých mužů, kteří mu dřív hodně poradili a měl v paměti hromadu příběhů a pověstí. Mohl to nechat být, ale prostě to nejde. Noční setkání bylo natolik zvláštní, že to z hlavy jen tak nedostane. dojde k malé chatrči na samém okraji vesnice. Nese s sebou nějaké masti a trochu jídla, které by muž mohl potřebovat. Vejde dovnitř a pak se pousměje. 

"Dobrý den." Pozdraví ho v jeho řeči a pak se nechá usadit na deku na zem. 

"Chtěl jsem se zeptat co víte o zakletých lidech ve zvířata." Vypadne z něj rovnou. Podle toho, co si pamatuje, tento muž věděl ještě než přišel, co potřebuje. Zůstane tam skoro celý den a dozví se spoustu nových věcí, které by možná mohly být k užitku. Je možné, že šelmu už nikdy nepotká, ale jeden nikdy neví, co by se mohlo stát. Sám moc dobře věděl, jak měl být život komplikovaný a jeden nikdy nevěděl, co se může stát. Třeba to noční setkání bylo osudové.

Aoi

Byl u chrámů… motá se okolo nich a zítra tam být nesmí. Až se tam dostane Yusuke a Hyeon-seong, nebudou váhat, aby se někoho jako Rei klidně zbavili. Když budou muset… Yusuke nikdy nikoho nezabíjel jen tak, vlastně to nedělal nijak často, ale váhat ho nikdy neviděl. Svým způsobem to bylo děsivé, ale takové myšlenky míval kdysi, jako člověk, teď už ne. Na druhou stranu je podivně příjemné vědět, že někdo tuší, kdo nebo co jste a prostě vám věří. Většinou to nemohl říct vůbec nikomu a nebo by dlouho nevěřili, ale Rei uvěřil hned. Už sedí venku a dívá se na nebe, když za sebou slyší jeho hlas a volání, že by mu mohl pomoct. +To nemůžeš, nejde to.+ Odpoví mu alespoň v duchu. +Mám k dispozici celou armádu badatelů v oboru a dvě mocné bytosti, dokonce jednu, co je na tom stejně jako já a ani tak mi nikdo nepomohl. Daichi alespoň ví, že by mu pomohla pravá láska, ale na klišé z pohádek se zdráhám věřit. Kromě toho… já už nevím, co to znamená...+ Všechny lidské emoce ho opustily nebo se to děje a tím je jeho prokletí definitivnější a děsivější. Čím déle otálí, tím spíš propadne svojí duší a on už otálí celé věky. Nastaví uši, když se za ním ve skrýši ozve pohyb a honem se zvedne a přeběhne do úkrytu v houští. Jediným mohutným skokem se vyhoupne na strom a po jeho větvích vyleze na místo, odkud nebude vidět, pokud Reita nezahlédne jeho oči. Vidí ho, jak se rozhlíží, že ho nejspíš hledá, ale už se mu nemůže ukázat, dostal by ho tím do problémů. +Hlavně zítra nechoď k žádnému z těch blízkých chrámů.+ Nabádá ho. Mělo by mu být jedno, že by se Yusukemu připletl do cesty, neví, co ho nutí na něj dohlížet, určitě to není kvůli kuřatům, ale stejně nemá smysl nad tím přemýšlet. Jakmile je Reita definitivně pryč, vydá se přes koruny stromů a noční džungli zpět domů. Je tady opravdu živo, zvířata jsou v noci hodně aktivní, ale když dojde k domku, uvnitř je ticho a oba dva spí. To bylo dobře. Neví, co by si počal, kdyby byli aktivní i oni. Uvelebí se na gauči, ale jakmile ráno Yusuke začne vrtět palci u nohou, zvedne se a zase zmizí ven. Má touhu být sám a přemýšlet o tom, co se v noci stalo a kromě toho Yusuke vyskočí na nohy jenom proto, aby začal rozmazlovat svůj nový objev snídaní. Býval by si rád dal, vonělo by to, jenže on už si nepamatuje, jak voní lidské jídlo. Umí se těšit jenom na kuřata. Když ti dva nakonec vyběhnou ven, aby se koupali místo toho, aby se šlo hned k chrámu, protivně zařve, až se otřesou všechny stromy, ale oni se ani neotočí. Prostě se tam cákají a je jim to jedno. Chtěl Yusukemu všechno říct, ale on ne, on má teď jinou zábavu. Lehne si do stínu a sleduje je. +KFC… proklatě dobré kuře…+ Vidí je jako otáčející se stehýnka na grilu. Je protivný a neví proč. Nakonec si opře hlavu o přední tlapky a usne. Zdá se mu o tom, jak pobíhá po chrámu a honí kuřata. Reita je tahá z velké klece a je jich tam nekonečno. Pořád se objevují a on běhá a běhá… je to jako nějaká video hra, za chvíli začne být otravná a on nemůže utéct nebo přestat. Reita pokračuje, kuřata přibývají a za chvíli přes ně není k hnutí. Je jich víc a víc, Rei se směje, jako kdyby ani nebyl živý, spíš nějaký stroj a pak sebou Aoi cukne a probudí se. Uši má schlíplé dolů a vypadá jako polité kotě. Noční můra? Nemá noční můry… Yusuke stojí nad ním, starostlivě se na něj dívá a něco říká, ale on ho ani neslyší. Z návštěvy chrámu má vážně špatný pocit. Ne kvůli nim… kvůli tomu klukovi. +On ho snad zabije nebo co…?+ Je to předtucha?