(Yoshikiho dům)
Yoshiki
"Chceš... chceš doprovodit?" Zašeptá s nejistým krátkým zasmáním, zatímco si stále opírá čelo o to jeho a ruce pomalu spustí, ale místo, aby je nechal v klidu, opatrně je umístí na jeho boky. "Nebo...můžeme..." Pokrčí rameny a je na něm vidět, že opravdu neví, co dělat, ale je zřejmě celkem jasné, že by rád, aby zůstal.
"Myslím, že se dokážu i držet dál a prostě pracovat." Nabízí třetí možnost a těžce polkne, protože nejradši by konfrontoval jeho rty znovu. Možná ho prostě vzal nahoru... bude mu to líto, jestli odejde, ale pochopí to. Opravdu ano. Olízne si jemně rty a těká pohledem mezi jeho očima a prostorem mezi jejich hrudníky.
Hyde
Moc dobře si všimne jeho nejistého úsměvu, o to kouzelnější mu ten moment připadá. Realita se pro něj momentálně smrskla a je jen v očích před ním. Pak padne otázka, jež ho donutí krátce sklopit pohled, aby s ním mohl zase pomalu stoupat, během toho okamžiku si snaží srovnat myšlenky v hlavě. Přemýšlí, jak moc nebezpečné to pro něj bude na rozdíl od jiných nocí a večerů se společností. Začíná mít obavy, že to tohle bude hodně jiné, stejně jako včera, speciální. On má velmi rád speciální věci, je nimi přímo fascinován, dokud to nezačne zacházet za jisté hranice, jenže ty už překročil při polibku. Promne si rty o sebe, když stále mlčí; ví, co by chtěl říct, odpověď ho pálí na jazyku, ale ven se jí nechce. Pořád se mu na patro lepí i ta druhá, kterou chce vyslovit ještě míň. Volnou dlaň, která nespočívá na jeho boku vystoupá k jemně řezané tváři, kde palcem přejede ve velmi letmém pohlazení po lící a s mírně pootevřenými rty se utápí v jeho očích.
"Ne, nechci odcházet." Vysloví jako první tichým hlasem, skoro neslyšně. Ani si neuvědomuje, že jeho barva je změněná sílou tohoto momentu a přiblíží se k jeho rtům, zastavíc se jen milimetr od nich.
"Nechci ani pracovat." Ozve se jeho hlas znovu po krátké odmlce. Bude se proklínat za to, co hodlá udělat. Zase bude jistě odcházet a zanechávat za sebou zážitky této noci, ale nedokáže odolat...znovu…jako už tolikrát. Krátce se otře rty o ty jeho, než je nechá znovu splynout v pomalém rytmu, přes to jej však po chvíli prohloubí, velmi jemně, něžně.
Yoshiki
Trvá to dlouho, než se Hyde odhodlá, aby promluvil, ale on tomu rozumí. Zřejmě u něj probíhá jakýsi vnitřní souboj s měl bych a chce se mi a on může být rád, že se to vůbec děje, na místo, aby mu rovnou řekl, že se zbláznil. Skoro se promění v sochu, když se Hydovy rty přiblíží, jediné, co se na něm hýbá, je jeho chvějící se ret. Další nejistý úsměv a přikývnutí, když mu řekne, že tu bude a že... stojí o trochu víc. Ten motýlí dotek ho přiměje znovu se naklonit blíž a políbit ho o něco sebevědoměji, než poprvé. Oplácí mu procítěné splynutí jejich rtů, dokud se nerozhodne vstát. Velmi jemně proplete svou dlaň s tou jeho a prostě s ním vykročí přes halu ke schodišti vedoucímu do patra. Vede ho o krok za sebou, občas se po něm ohlédne a usměje se a nakonec ho vezme do ložnice. Je podobná zbytku domu, bílá s černým povlečením, elegantní. Jediné, co rozbíjí celkový dojem, je budík ve tvaru kočičky. Nerozsvítí, jen se zastaví v nohou postele, otočí se čelem k němu a opět ho vezme za tváře, aby ho políbil a sklouzne dlaněmi po jeho hrdle až na ramena. Zajede prsty pod lemy na ramenou a svlékne mu ho. Nechá ho klesnout na zem a posune se prsty na zapínání jeho košile. Jsou obratné stejně jako za piánem. Pořád ho líbá, nepřestává, je to jako by pokračoval v kompozici, kterou začal dole, ale teď mu bude Hyde zpívat trochu jinak a on bude hrát trochu jinak. Na jiné struny... Vzdychne si do ticha noci, které nenarušuje vůbec nic, jen tiché šustění látky, která se pomalu snese dolů a dopadne na sako. Konečky prstů pohladí jeho odhalená ramena, skoro se jich nedotýká a přenáší na ně svůj dotek jen skrze brnění energie z té neskutečné blízkosti. Přiměje ho pootočit se a klesnout do sedu na postel. Sám se posadí po jeho boku a znovu přiloží levou dlaň na přechod jeho čelisti a krku, zatímco se pravou opírá o matraci.Hyde
Mírně se mu uleví, když mu Yoshi začne polibky oplácet. Teď je ztracen a ví to, i když jen podvědomě. Čas se naprosto zastavil a rozběhne se, až ve chvíli, kdy přeruší spojení jejich rtů a vezme ho za ruku, aby mohli společně vykročit domem. Kdyby měl dost silnou vůli, nejspíš by se teď otočil a odešel. Podvědomě tuší, kam jejich kroky povedou a neplete se. Vejde do stejně elegantní ložnice, jako na něj působí celý dům, když mu pohled padne na budík s kočičkou; neubrání se pozvednout koutky ve velmi jemném pousmání. Vydechne krátce, když ucítí ten jemný dotek na svých tvářích a nebrání se ničemu, ani dalšímu polibku, který mu bez váhání oplatí ani pohybu dlaní, jež stahuje látku jeho saka a později i košili. Zatím to všechno nechává na něm, jakoby se bál, že udělá jeden špatný pohyb a všechno se rozletí do neznáma, jako když někdo foukne do hromádky pírek. Nechce nic uspěchat, ani pokazit, na to je tato chvíle až příliš jedinečná. Pomalu klesne na postel, když stočí tvář vedle sebe a přivřít spokojeně oči, pod jeho dotekem. Sám položí prsty na nejvýše položený zapnutý knoflík jeho košile a téměř neznatelným pohybem jej rozepne, pomalu se přesouvajíc o něco níž na další, který taky zdolá. Každý milimetr, který odhalí, zmapuje bříšky prstů, aniž by odtrhl pohled od jeho tváře. Nakloní se pro další polibek, když položí dlaň na jeho odhalenou hruď a velmi zlehka s ní vystoupá až k ramenu, kde vjede prsty pod látku a začne ji sunout dolů, nyní už je jen na obtíž. Vysvobodí ho z košile, uzme si jeho rty v dlouhém polibku, který už začíná nést nepatrné stopy vášně a vzrušení. Jemným tlakem jej nenásilně donutí položit se na postel a zaujme místo vedle něj, když se bříška prstů rozběhnou po sametové, bledé kůži, nevynechávajíc ani milimetr. Chce ji hýčkat, opečovávat, líbat. Nečeká dlouho, prostě se skloní a krátce přejede rty místečko kousek u klíční kosti a věnuje ji několik lehkých polibků.Yoshiki
Kouzlo okamžiku trvá dál a nepolevuje ani když začne povolovat sevření jeho vlastní košile. Jak by taky mohlo s někým tak magickým, jako je muž naproti němu. Všechny chloupky se mu staví do pozoru, když jeho odhalenou kůži pohladí vlastními prsty a nakonec o ni také přijde. Hydův nový polibek se začíná plnit vášní a intenzitou a brzy si převezme iniciativu, aby ho přiměl položit se, což taky udělá, velmi pomalu a s očima naplněnýma hvězdami, jak se třpytí pouze v měsíčním světle pokoje. Posune se na posteli trochu výš, přitáhne si ho k sobě, nebo spíš skoro na sebe a zavře oči pod jeho horoucími rty, které se rozhodly ochutnat všechno, co mu může jeho vlastní tělo nabídnout. Na hrudníku a pažích ho lechtají jeho spletené vlasy a je to těžké, pořád se jemně neusmívat. Nakonec ho znovu přiměje vrátit se kousek výš k jeho vlastním rtům, políbí ho a sjede dlaněmi po jeho žebrech a bocích až na boky, kde najde zapínání jeho kalhot. Ani rychle, ani příliš pomalu je rozepne a nenásilně stáhne níž, kam jenom dosáhne. Je to dráždivé, dotknout se jeho odhalené sametové kůže v ohybu mezi bedry a pozadím, nemačká jeho kůži, je pořád velmi opatrný, i když intenzivní a sám se musí prudce nadechnout, když k tomu dostane příležitost, protože to nové tempo začíná narůstat i v něm. Touží po tom, aby ho Hyde zahřál vlastním živoucím tělem a není důvod cokoliv odkládat.Hyde
Celý svět se točí kolem nich, celý vesmír se na chvíli přestal pohybovat jen kvůli tomuto okamžiku. Neexistuje nic, co by mohlo tohle pokračující souznění narušit, je o tom přesvědčený. S každým dalším polibkem chce víc a víc, nedokázal by si spokojit jen s jedním, stejně jako mu nebude stačit sto. Sune se něžně po jeho hrudi dolů, mířil k jasnému cíli, jenže jeho konání je zastaveno tlakem vzhůru a on se rozhodně nehodlá bránit. S dlouhým výdechem mu unikne tichý sten do jeho rtů, s nimiž se spojí v dalším polibku. Nepatrně, spokojeně se pousměje, když vnímá povolení lemu kalhot a jeho drobná dlaň zamíří k zapínání těch Yoshikiho. Poradí si s ním bez větších obtíží a prsty vklouzne pod látku, ale jen na kousíček, provokujíc hebkou pokožku. Rty na krátkou chvíli opustí ty jeho, když mu zblízka pohlédne do očí a musí se v nich zákonitě alespoň na chvíli ztratit.
"Záříš svou jedinečností Yoshi-chan." Vydechne skrze své pootevřené rty, přivírajíc víčka pod jeho dotekem. Nikdy by si nepomyslel, jak dráždivý může být jen dotek těsně pod bedry, v tuhle chvíli by mu přišlo dráždivé snad cokoliv. Znovu se pomalu skloní, ale tentokrát mine vábící rty a zamíří přes tvář až k sametové šíji a zahrne ji nespočtem polibků a několikrát ji jen pohladí. Dlaň už pomalu klesá po linii štíhlého těla k pravému boku, kde začne sunout lem kalhot o kousek níž, odhalujíc tak další a další kousíčky Yoshiho těla. Nehodlá nikam spěchat, ale taky by tu měl rád před sebou čistý obraz bez jakéhokoliv rušivého elementu, kalhoty jsou tím posledním a pak si může dlouze vychutnat pohled na jeho odhalené, půvabné tělo.
Yoshiki
To jeho sténavé broukání je k nevydržení. Jitří jeho fantazii, rýsuje a staví nové kompozice a on ví, že jeho nový projekt jím bude silně ovlivněný. Bohužel to zřejmě budou vědět jenom oni dva a ne celý svět, ale o tom city jsou. Aby se vtělovaly do jejich tvorby a činily ji výjmečnou. I jeho kalhoty přestanou pevně svírat boky a v dalším okamžiku už pod nimi ucítí jeho dlaň, která je rozhodně odvážnější, než je on sám. Vzdychne pod ní, trochu pokrčí levou nohu v koleni a dá stehna víc od sebe, ale v ten okamžik se potkají i očima a Hyde mu složí kompliment. Nikdy sám sebe nepovažoval za vysloveně krásného, ale pokud to imponuje muži jako je Hyde, pak na sebe může být opravdu hrdý. Usměje se na něj v němé odpovědi, než oči znovu zavře a vydá mu svůj krk na milost. Cítí jak při tom přichází o kalhoty, jak se Hydovo tělo vzdaluje, až je úplně celý svlečený a je mu jasné, že se na něj v té tmě dívá. Na celého... trochu se u toho začervená, ale při tom znovu velmi pokojně pousměje a chvíli ho nechá, aby si přehodnotil, zda se mu líbí, co vidí nebo ne. Mezi nimi dvěma rozhodně není do poslední chvíle jasné, kdo zaujme jakou pozici, ale i když Hyde musí nutně všechny provokovat ke snaze dostat ho na lopatky, on by se tak docela nezlobil, kdyby to bylo naopak. Pořád je přece muž se všemi mužnými ambicemi a těmi bývá i touha nedělat všem toho submisivnějšího... alespoň se domnívá, že by tomu tak mohlo být a on mu chce dnešní symfonii učinit opravdu dokonalou.Hyde
Doslova se zasekne v okamžiku, kdy na něj kouká z povzdálí a mapuje skoro až hladovým pohledem celé jeho tělo. Každý jednotlivý kousíček dává dohromady dokonalou mozaiku. Netuší, jestli je tolik ovlivněn jejich společnou tvorbou nebo by k tomu dospěl i bez toho. Tohle by bylo na dlouhé rozvažování a tím se momentálně rozhodně nehodlá zdržovat. Čeká tu jenom na něj a on už nemá v plánu déle otálet. Pomalu se začne přesouvat nad jeho tělo, věnujíc místům, které mine svou tváři několik motýlích polibků, než se velmi obezřetně napasuje mezi jeho stehna a slíbne jeho spodní ret, aby se mohli vzápětí střetnou v další podmanivé vlně polibků. Několikrát se nevědomky pohne proti jeho klínu a způsobí si tak další příval neskutečně pohlcujících pocitů, které jej nutí znovu a znovu dlouze vydechovat a uzamykat šedý pohled pod víčky. Yoshikiho zdánlivá křehkost v něm podněcuje skrytou touhu jej opečovávat na všechny možné způsoby, stejně jako v něm probouzí tu dominantnější stránku, která se momentálně dost znatelně hlásí o slovo a on ji pro tento večer hodlá vyslechnout. Ještě chvíli si dovoluje luxus v podobě mazlení s jeho tělem, než jeho prsty na krátkou chvíli zmizí mezi rty, když se mírně narovná a začnou si hledat cestičku k citlivým místům, do kterých hodlá dnešní večer proniknout. Velmi jemně a opatrně jej dráždí a pomalu skoro až mučivě do něj začne pronikat. Volnou dlaní zatím mapuje jeho tělo, hladí rozpálenou kůži a hýčká každý kousek.Yoshiki
Brzy má jeho boky mezi vlastními stehny a jeho rty opět na těch svých. Musí ho obejmout v pase a víc přitisknout proti svému tělu a skutečně se děje to, nad čím ještě před chvílí přemýšlel. Zdá se, že se nespletl. Hyde se instinktivně pohne proti jeho tělu a on se musí usmát do jeho rtů, protože to je jako prapůvodní animální pud. Mají to v sobě všichni, ne že ne. Nechává se od něj hýčkat a rozmazlovat, zatímco ho sám hladí v kříži svoje oči otevře v okamžiku, kdy si Hyde strká prsty mezi rty. Musí se prudce nadechnout a zadržet dech. A v příštím okamžiku už ucítí ten vlhký dotek na nejcitlivějších místech vlastního těla. Zamračí se pod přívalem touhy, když si zavzdychá a nechává svoje tělo přivykat tomu zvláštnímu pocitu. Není to nepříjemné, jen hodně jiné a čím víc toho dostává, tím slastnější pocity z toho má a chce jich mnohem víc. Je mu jasné, že Hyde bude mít v tomhle směru výrazně víc zkušeností, než on sám, jedná dost sebevědomě a bezchybně. Tím lépe pro ně pro oba. Pak už ucítí přímo jeho samotného a vrátí se rukama k jeho vlasům, aby do nich zabořil prsty a přitáhl si jeho tvář do ohybu vlastní šíje. Objímá ho pevně a zároveň ho nesvazuje, aby se mohl rozlétnout přesně tam, kam sám chce. Jeho okřídlený anděl s trny na rukou... vždycky se ho chtěl zeptat, proč tam jsou, ale má dojem, že mu najednou rozumí i bez té otázky. Trochu bojuje s vlastním dechem, když se jejich tempo výrazně zvýší, ale není to nic srovnatelného s tím, když začne mlátit do bubnů. Tuhle ztrátu dechu rád vydrží.Hyde
Dopřává mu nejvyšší možnou péči, které je schopný. Nehodlá nic pokazit, ani ten nemenší detail. Má potřebu i tyto okamžiky dotáhnout k dokonalosti, aby jejich momentální společný koncert měl tu správnou atmosféru. Ve svém nitru přemáhá vášeň a chtíč, dokonale spalující jeho tělo a drží své nitro na uzdě, aby nic neuspěchal. Ví, že po tom bude odměněn neskutečným pocitem. Klesne s tichým zasténáním k jeho šíji, když do něj velmi pomalu a obezřetně pronikne, je to neskutečné cítit jeho úzké nitro kolem své chlouby a má pocit, že nemůže vydržet už ani vteřinu. I přes všechny podobné pocity se nakonec přece jen pohne proti jeho bokům v pomalém tempu. S každým dalším, byť nepatrným pohybem žene svou touhu do krajností, jeho dech se stává přerývavějším a steny o něco hlasitějšími. Jen trochu zrychlí pohyb svých boků, když už nedokáže ovládnout svou mysl a svůj poslední vzdech utlumí v jeho bledé kůži, když naplní jeho nitro. Nedokázal to dál už oddálit, i kdyby se sebevíce snažil. Nechává si chvíli, kdy drží víčka pevně semknutá a nezvedá svou tvář, držíc převážnou část své váhy na pažích. Hrozí mu brzká zástava srdce, musí se pořádně nadechnout, aby ujistil plíce, že do nich přece jen dostane nějaký vzduch. Do hlavy se mu ale začíná taky tlačit i jiná věc, do jaké situace se svým jednáním dostal. Věnuje jeho šíji posledních pár polibků, než se přesune vedle něj do postele na záda a chvíli jen kouká do stropu se zvláštním výrazem. Už je to tady zase, to prokleté uvědomění.Yoshiki
Těžko říct, který z nich byl dřív, po pravdě si to příliš nevybavuje. Ví jen, že v jednu chvíli už se nedokázal orientovat v tom, kdo je on a kdo Hyde, kde jeden začíná a druhý končí, jestli je to Hydův hlas nebo jeho vlastní a v dalším okamžiku se mu zatmělo před očima naplněním jejich tužeb. Někdo by si mohl myslet, že to byla jen krátká chvíle, ale pro něho trvalo to slastné uvolnění dostatečně dlouho a vychutnal si ho do posledního možného okamžiku. V uších mu ještě rezonuje jeho hrdelní vzdech ve chvíli vrcholné extáze a na zem ho vrátí až Hydův pohyb směrem vedle něho do postele. Zvolna ho pustí a ještě chvíli se koncentruje, hledí na kazetový strop nad nimi a ovládá vlastní pálící plíce. Pak konečně stočí tvář za tou jeho, zvedne levou ruku, kterou k němu má blíž a kloubky ho pohladí po prudce se zvedajícím hrudníku.
"Jsou tam ještě dvě lahve." Řekne, když si uvědomí, že je už dokonale střízlivý. Rozhodně má čistou hlavu od alkoholu, ale plnou jiných věcí. On na rozdíl od Hyda podobné dilema nemá a ani s ním prozatím nelomcují otázky, co by bylo kdyby. Je příliš velký pesimista na to, aby očekával cokoliv dalšího. On sám by použil slovo realista. Tiše si broukne v jakémsi aaaah, když se na posteli posadí a zajede si pravou dlaní do vlasů nad čelem. Asi by si uměl představit, že ho přikryje a nechá spát. A že se tu ráno potkají. Obrátí za ním svou tvář, padají do ní vášní rozcuchané vlasy a nenuceně se pousměje.
"Aby mi stačil notový papír..." Broukne.
Hyde
"Yoshi-chan já…" Začne pomalu, ale vzápětí si odmlčí, protože si není jistý, co mu chce říct. Část jeho nitra by tu nejraději zůstala a ta druhá má sto chutí zaplést se více do pavučiny. Tenhle vnitřní boj je pro něj hotové peklo.
"Měl bych jít." Dokončí nakonec, když se přesune do sedu naproti němu a vezme jeho tvář do dlaní.
"Je mi to líto…ale ne to, co se stalo…jen….nezasloužíš si rozpoložení, které si momentálně nesu ve svém nitru. Neovládl jsem se…ale jsi příliš vzácný na to, abych k Tobě nebyl upřímný." Broukne do ticha ložnice, když se k němu skloní a dlouze přitiskne své rty na jeho tvář.
"Omlouvám se." Dokončí, když se pomalu zvedne a hrábne po svých kalhotách, jenž si oblékne stejně jako košili. Potřebuje si vybojovat jeden souboj v hlavě, musí…jinak nemůže pracovat ani fungovat.
Yoshiki
Samozřejmě je to tak, jak předpokládal a on poslouchá jeho hlas vyslovující slova Měl bych jít. Dobře... ráno ani dvě lahve vína se nekonají. Nemá příliš prostoru to převracet v hlavě, jen se trochu roztomile a velmi chápavě usměje a vypadá u toho opravdu jako zranitelná holčička. Jako když býval velmi mladý a nosil ty neskutečně dlouhé vlasy. Zvedne k němu oči, když Hyde vezme jeho tvář do dlaní a poslechne si, co má na srdci. Někdo by to mohl označit za řeči těsně před útěkem, ale on mu věří každé slovo. Přikývne. Chvíli na něj hledí, jak se obléká, než sám vstane a přejde bokem k toaletnímu stolku, kde je přes židli přehozený jeho župan. Navlékne si ho přes ramena a zaváže a pak společně s ním vykročí z ložnice s dlaní jemně položenou na jeho bedrech. I ve chvíli jako je tato hodlá zůstat dokonalým hostitelem a průchod čemukoliv dá až po té, co Hyde opustí jeho dům. Sejde s ním schodiště, dojde ke vchodovým dveřím a s mírnou úklonou se s ním rozloučí. Možná by ho mohl alespoň políbit na rozloučenou, nepřišel by si tak nepatřičně, ale Hyde si svým odchodem jasně vymezil jisté hranice a není na něm, aby je teď překračoval. Pomalu za ním zavře dveře a na chvíli za nimi musí zavřít oči a zaklonit hlavu. Pak se vrátí k piánu a pokračuje v tom, co začali až do rána, kdy už skoro opírá čelo o klaviaturu. Nejvyšší čas jít si alespoň na dvě hodiny lehnout. Pak zavolá Hidemu.